Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Z důvodů nedostatku času a vytížení z pracovního života, vyjde poslední díl Zla zřejmě o týden později.
Nemám bohužel sepsanou ani tečku a do čtvrtku to jednoduše nestihám...
Všem čtenářům, kteří nedočkavě čekají, se tímto omlouvám, ale jsem taky jen člověk, kterému něco nevyšlo.

Ostatní

Žít nebo zemřít?

21. června 2017 v 9:20 | Jenny

Dívám se na oblohu. Hledím vzhůru na kapky deště. Temno se táhne, kam mé oči dohlednou. Vymřela naděje. Vymřela víra. Jsem sama uprostřed nicoty a mé tělo se neodhodlá pokračovat dál v cestě, kterou jsem kráčela.
Cítím se ublížená, zrazená a odstrčená. Zoufale hledíc na kapky deště. Představovat si, jak mohlo být lépe...
Proč jen nemůžu pokračovat? Proč jsem zmrazená na místě? Proč se jen nemůžu pohnout?
Křičím, ale nikdo neslyší volání mé ublížené duše. Zůstala jsem sama v temnotě stínů. Zbavují se mě jeden po druhém. Zabíjejí znova a znova. A já nedovedu více, než čekat. I když zbytečně.
Svoboda nikdy nenastane, stejně jako pochopit mě bude vždy tak těžké a zbytečné. Proklínat mě budou nadále. Aniž by poznali mé pravé já.
Do konce věčnosti. Do posledního výdechu. Po celý život to budu jen já a mé prokletí putující po mém boku.
Jako tíha světa. Přesně takhle mě má smůla sráží ke dnu. Jako vězeňská koule na noze. Víc už se nemohu pohnout z místa. Uvězněná v bolestech, zklamání a smutku. Pomalu ztrácející hlas a život.
Mrtvá a přes to živá.
Bojím se zemřít... avšak... bojím se i žít.
Bojím se žít ve světě, kde odsouzení je tak snadné. Bojím se žít tam, kde lidé ukazují, jak zbytečnou a pochybnou existencí vlastně představuji.
Kde hledat život? Kde hledat smysl sebe sama? Kde najít pochopení... ?
Jen já a nicota. Do konce věčnosti.

Dno

24. května 2017 v 11:49 | Jenny
Přepadla mě trochu nálada z minulosti. Pokaždé, když se tak stane, nechávám vyplout negativní bolestné věci ven a vznikají z toho tyhle slátaniny. Také kvůli nim jsem přišla o mnoho čtenářů... Ale víte co? Nevadí mi to :3
Nemusíte to číst... Já jen, aby tu něco bylo, než začnu přidávat novou povídku <3 ;)
Tenhle krátký text je samozřejmě lehce hodně skreslený x,D Je tam část mé minulosti, to sice ano, ale hledat ji nemusíte x,D to opravdu ne :3

Potkala jsem anděla...

29. dubna 2017 v 0:00 | Jenny
Takové trochu na zamyšlení =)
Ani nevím, co tím chtěl básník říct xDD Jednoduše jsem začala psát, aniž bych věděla co a vzniklo z toho něco takového xDD Konec mého problému xDD

Odraz

6. ledna 2017 v 16:26 | Jenny
Trochu rozladěná nálada… přiznávám =)
Omlouvám se, jestli tímhle vyvedu z míry i ostatní. Takhle jsem to opravdu nechtěla :3
V této malé slátanině jsem zakódovala i své momentální pocity… i když velmi zkresleným způsobem =)
Nechci po vás, abyste to četli =) Jen mě tohle vypisování pomáhá, však mě znáte ^.^

Svět

5. listopadu 2016 v 0:00 | Jenny
Sama v temnotě…
Vidíc světlo neznamená, že jsme dosáhli osvícení. Vidíc světlo může mít za následek ještě hlubší tmu, přicházející s hvězdnou oblohou.
Koukala jsem okolo. Procházející lidé bez cílů. Vymírající svět. Beznaděj dnešního světa.
Jen jít… jen se posadit a tiše sledovat. Poslouchat. Ani hláska, ani šepot… vše vymírá. A když to nejméně očekáváme, je zde řev, přehlušujíc ticho prázdna.
Chrlí se to ze všech stran. Stlačí mé hrdlo. Stlačí mé plíce. A bodá mě do srdce. Jsou to intervaly. Jendou, ticho, podruhé, ticho, potřetí, a je tu zase řev.
Jsou to slova, která jsem do teď neslyšela. Byla mi tak vzdálená. A teď? Teď už tahle slova doléhají, už přicházejí. Jedno po druhém se překřikují v nekončící smyčce chaosu světa.
Chytám se za srdce. Modlím se za život. Modlím se za naději. A modlím se, aby řev utichl. Nářky světa… nářky věčně nespokojených lidských bytostí. A nářky týraných, zbídačených jedinců.
V momentě se dostávám do svého světa. V momentě vnímám bolest okolo. A jsem zase na začátku svého života s rukama na uších. Řev nepřestává. Bloudí okolo mě. Ale já se nenechám srazit na kolena. Ne dnešní společnosti. Ani ničím jiným. Jen smrtí.
Nádech. Výdech. Dopad kyselého deště na mrazivé mramorové chodníky. A už běžím. Unikám těm hlasům. Unikám bolestí světa. Dlaně stále na uších. Křičím slova, křičím modlitbu, aby hlasy utichly. Modlím se za ticho. Modlím se za mír v duši. A modlím se za radost a štěstí.
Hledám světlo. Hledám vykoupení. Svět bolí. A bolí o to více, když se mi otevírají jeho celé rány.
Zavřít oči před tím vším nejde. Uzavřít srdce, zbavit se lidskosti, to už vůbec ne.
A je to zde… našla jsem to! Ticho. Chvíle vykoupení. Unikla jsem té beznaději, která mě celý život hledá. Unikla jsem pocitům světa, které již nezvládám.
Schovaná ve skulince lidstva. Čekám. Už jen čekám, až světlo uteče a řev opět přijde.
Pak přijde nový krok. Nový nádech. Nový každodenní boj o vlastní myšlení. Pak přijde na nekončící útěk a bloudění za vykoupením.
Ano. Poběžím tam. Tam, za světlem, které mi uniká. A které zkouší mou víru. Mou sílu.
A já se nevzdám… ještě neumírám.
Plná naděje.

Síla

7. června 2016 v 11:23 | Jenny

Síla. Co znamená skutečná síla?
Mnozí se domnívají, že je to druh moci, použitá na ostatní lidi. Touha ovládat okolí i sebe samého. Ale nic z toho není skutečná síla.
Moc vlastnit, či mít někoho v moci, je jen touhou mysli. Nic z toho nejde od srdce, a proto tuhle moc nemůžu nazývat silou.
Ta pravá síla číří z našeho nitra. Jde od srdce. Je to přání… nespadnout, jít dál, i přes to, že už jsme třeba spadli.
Tahle síla je daleko větší, než jsou naše hranice. Ona jde bezhlavě přes překážky, které bychom v normálním stavu nedovedli přejít. Dovedeme to ovšem až na pokraji zhroucení. Až tehdy nacházíme a zjišťujeme, jaká je naše skutečná síla, která do této doby dřímala uvnitř nás.
A největší silou člověka je usmát se, i když v hloubi duše krvácíme a ve svém nitru roníme slzy.
Je to moc naších srdcí. Síla, která přináší naději a světlo na konci našich hranic. A i když už nic nezůstalo, tahle naděje nám ukáže, za co ještě stojí bojovat.
Je to víra, vřelé vzpomínky a život.
A právě díky nim i já pocítila sílu, která mě přenesla přes vlastní hranice.


Na druhé straně

27. května 2016 v 11:53 | Jenny

Příběh, který tady popisuji, si každý představí jinak…spíše má znázorňovat dnešní svět. Odlišní lidé jsou odsuzováni a ostatní je neberou mezi sebe a odhánějí je pryč. Je těžké najít porozumění a pak už jste jenom sami…
Naštěstí to není můj příběh, i když jsem jiná, mám už dlouho lidi, kteří mi rozumí =) Ale ano…i já si něco takého zažila…odstrčená jen proto, že mě nechápali, nebo nestihali…ale je to minulost a s tou jsem se už poprala :3
Jen to uvědomění, že se to stále děje…je mi z toho celkově smutno, protože ti lidi ani nevědí, co svým chováním vůči jimi vybraným jedincům spouštějí v jejich osamělém životě…
*Jennina slabší chvilka*


Střetnutí

4. května 2016 v 12:13 | Jenny
Pocity jí v ten okamžik našeptávaly: jdi vpřed.
Stalo se tak, když se jejich oči prvně střetly - v tom samém okamžiku, kdy ucítila zrychlený tep ve své hrudi. A i přes to, že se její srdce chvělo, mysl měla čistou a klidnou, zrovna jako ta nejklidnější hladina moře.
Ani se nedostala k přemýšlení nad pocitem, který se vetřel do jejího nitra. Vnímala jen věčnost v momentě jejich střetnutých očí.
Dokonce ani nepadla myšlenka, proč ho viděla všude, kam se podívala. Byl všude a přes to nikde. Někde hluboko v sobě na něj nepřestávala myslet, ovšem na povrchu o tom neměla sebemenší tušení. Vše se dělo bez jejího vědomí. Nebo to možná jen vnímat nechtěla.
Měla vnitřní pocit, že by ho měla najít.
Ne!
Toužila ho najít, musela ho najít!
Ovšem on si našel ji. A stalo se tak dříve, než sama zamýšlela.
Oslovil osamělou duši, která žila s tím, že ji nikdy nic nechybělo, ani chybět nebude, i přes pocit samoty, který jako nevítaný host pravidelně dívku navštěvoval. Dokonce ani velké davy jejich přátel nedovedly utišit ten pocit osamění.
Úsměvem se snažila utéct realitě. A s úsměvem se snažila žít bezstarostně, spolu se svým tajným snem.
"Mít tak křídla," tahle slova značila svobodu, kterou toužila cítit celý svůj život, od chvíle, kdy začala vnímat a myslet jako rozumný tvor společnosti, do které nezapadala, ani když se tak usilovně snažila.
V ten osudný den… v den střetnutí těch upřímných oříškových očí, si ani neuvědomila, co její osamělé duši dovedl jediný pohled dát. Našla v něm vše, co jindy hledala v přáních padajících hvězd, které byly jako ten nejtišší hlásek ujištění, že se její sny stanou skutečností. Stačilo už jen čekat.
A byl to právě jeho pohled, ty jediné oči, které dovedly v okamžení dát dívce křídla, která byla natolik silná, aby dívku udržena ve výšinách a chránila ji, aby víc nespadla k zemi z nebes, kam toužila v jediné sekundě dolétnout.
Právě svým pohledem jí připomínal, že vždy byla stejně svobodnou bytostí, jako on, nebo jiní na této planetě, nehledě na to, co její okolí říkalo.
Svým objetím jí dával jistotu. Jistotu, že ji nenechá samotnou a že samotu víc nepocítí.
A svým polibkem připoutal srdce dívky ke svému. Byla to ta nejněžnější pouta, která dovedla vykouzlit úsměv na obou tvářích, jejichž oči netrpělivě čekaly, co přinese jejich vzájemná budoucnost.
Stejně jako se snažil dát vše, co měl, jen jí, ona toužila udělat cokoliv jen a jen pro něj. Jejich cit se stal vzájemným. Pro samotu zde nebylo víc místo. Do svých srdcí nechali nahlédnout jen štěstí, lásku a jeden druhého.

Záblesk potlačené mysli

18. února 2016 v 15:43 | Jenny
Ehm, možná zase mám ty svoje typické nálady :3
Alespoň se ale něco přidává =)

Vymazaná existence

29. ledna 2016 v 20:50 | Jenny

Padám z útesu. Někdo se z něj naklání. Tahle zírající postava se mi vzdaluje. A sleduje, jak mizím v propasti, s nadějí, že nikdy více nevyšplhám zpět na vrchol.
Co se to děje? Mé tělo je tak těžké. Nedýchám. Vítr ve tváři mi nedovoluje přijímat vzduch do zkažených plic.
Je tohle snad náruč smrti?
To ona mě vítá?
Mé přivřené oči sledují útes. Útes, můj domov, z kterého shodili mé tělo sem do zapomnění. Už ani tu osobu, která toužila vymazat mou existenci, nevidím.
Konec útesu se ztratil. Už je tu jenom tma. Tma a zapomnění. Věčný pád do nekonečné propasti bez konce.
Zde zaniká vše, co zde bylo hozeno a tak zanikám i já. A takhle jsem si svůj konec nepředstavovala…
Pak, po chvíli, která mi přišla, jako věčnost, nastaly ty myšlenky: Kdy přijde náraz? Už tam budu?
Aha…no ovšem…tato bezedná propast nikdy nekončí. Zde se padá věčně.
Byla jsem hozená do zapomenutí, kde budu navždy živá a přece mrtvá.
Jsem přece vymazaná existence tvého života.

Kdybych...

8. ledna 2016 v 23:06 | Jenny
Výlev fantazie…
Ani to nemá hlubší význam, ale někdo by ho tam možná našel :3 ^o^

Slza

24. prosince 2015 v 12:00 | Jenny
Takže, druhá povídka dnešního dne je jednorázovka, věnována Mei-Mei a Miu =)
Můžu říct jenom jediné - nějak se mi to ani nezdá depresivní a nechce se mi tomu věřit, ale asi jsem napsala něco hezkého - celkem nezvyk na mě - nadějné věci moc nepíšu x´DDD
Žánr: ♥♥♥♥Bromance♥♥♥♥, chňaa! :3

Povídečka má skoro 4 stránky :3 Užijte si ji =)
ŠŤASTNÉ A VESELÉ

Nesmíš to vzdát

23. dubna 2015 v 17:36 | Jenny
Krátká povídečka pro mého brášku Sebbyho :3
Takže, jenom pro tebe...
Snad ti pomohla a snad ti něco dala =)
takže úsměv! Nya~ ^o^

Bez jasu

13. dubna 2015 v 16:54 | Jenny

Kraťoučký příběh. Moc jsem se nerozepisovala =)
Ani se mi nechtěly vymýšlet jména. Dlouho tu nebyl příběh prostě holka a kluk. Ale žádná slaďárna…spíše…ani nevím….něco k zamyšlení?
Že by? Zase x´D
Gomene, když já si nemůžu s tím nějak pomoct -3-" Polepším se slibuji! :3
A dobrá zpráva :3
Brzy byste mohli očekávat další díl Strážce duší *neslibuj, když nemáš ani tečku blbo!!! -.-"*, také budou velice pomalu přibývat nové kapitolovky společné s Eris, Nioru a nově i s Divine Cat - ale je toho ještě málo na to, abych mohla přednastavovat, ale dočkáte se :3 Jednou xDDD Na všech třech povídkách se usilovně a pilně pracuje ^o^ *Jenny se o to postará ;DD*

Můj malý utajený svět

26. března 2015 v 17:10 | Jenny
Něco k hlubokému zamyšlení…
Tohle jsem chtěla napsat již dávno.
Úvaha o tom, proč mě lidé berou jinak a co jim vlastně vadí.
Úvaha o tom, jak vidím svět - a to je ten kámen úrazu, díky kterému jsem nepochopená a v očích druhých otravná.
Že by mi to nějak vadilo?
Jsem na takové jednání zvyklá celý život, takže mi to ani nepřijde ^^
No, možná jsem se jenom rozhodla představit vám skutečnou Jenny a jenom malý zlomek jejího bláznivého života - který vám asi přijde smutný, ale není tomu tak, je děsně nadějný…
Možná tak v tom zkusit najít skrytý význam a taky vám to tak přijde :3
Zkuste, alespoň na chvíli, vidět svět mýma očima a tuhle mou úvahu - zpověď? - pochopíte s přehledem ;DDD
Sayo minna :3 ^^



Slzy nebudou naší slabostí, nýbrž poctou

2. března 2015 v 7:36 | Jenny

No, takže takhle...toto je moje velmi citové vnímání o,O xDDD
Nevím, jak to nazvat. Zřejmě u toho budete muset pořádně zapojit mozek... o,O
No, chci se zeptat...jak to na vás zapůsobilo? Tento styl moc nepíšu, ale i přes to mě zajímá váš názor :3
Děkuji předem ^o^

Štědrý den

24. prosince 2014 v 15:05 | Jenny
Další povídečka =)
Tentokrát originální depresivní slátanina -.-"
Ano, ani na Vánoce si s tím nedám pokoj, což? ;D
Moc gomene, prostě jsem si to nemohla odpustit -.-"

Hlasy

14. října 2014 v 11:28 | Jenny
A jelikož teď vůbec nemám čas, ale mám rozepsanou povídku ve wordu, kterou se pokusím do zítřka dopsat, tak tu přidávám narychlo sesmolenou krátkou "povídku" ;D
Je to depresivní, to můžu říct rovnou a nechodit okolo horké kaše…jenom jsem se musela vypsat z divného tíživého pocitu, to neřešte :3
Mám vás moc ráda ^^
Sayo minna =)


Strážce jednoho osamělého života

5. října 2014 v 7:00 | Jenny
Povídka =)
Jednorázovka…
Ehm…je normální…žádný yaoi ani shounen…lehce depresivní? Ehm, jo to je to správné slovo!
Jsou tam moje dvě postavy, které jsem si vymyslela a na které ráda píšu - jo, kdysi jsem párovala jiné své postavy, ale řekla jsem si, změna je život, toto je taky fajné xDDD =)
No, takže…ani nevím, o čem ten příběh pomalu je…ale jde pochopit, nebojte =) Jenom nejsem ve stavu vysvětlování… =)
A jo, na tenhle páring je tu jenom jedna povídka, tahle je druhá, ale rozhodně ne poslední =)
Povídka má přesně dvě stránky - možná dvě a něco málo řádků k tomu, teď si nejsem jistá xDD
Názor? :3 Klidně hateujte, mě to neva, alespoň pak budu vědět, co zlepšit ;DD


Zničený život

22. září 2014 v 4:44 | Jenny

Takže, za dobu, co mi nešlo přihlášení, jsem se neflákala a tohle je další jednorázovka, kterou jsem napsala =) Je pro jednu kamarádku z Ostravských srazů anime fanoušků =)
Takže, jenom pro tebe, Pájo :3
Jsem ráda, že jsem ti mohla udělat radost =) ^o^


Zachráněná duše

26. srpna 2014 v 17:01 | Jenny
Dvou stránková povídka, která je věnována Tereki - Taiovi ;D a Izzymu ( xDDD )
Nebijte mě, ale myslím, že ani nebude za co… (snad… o,O )
No, není to nic moc…ale je to povídka, kterou jsem slibovala :3
Užijte si ji ^^"
Sayo minna :3

Ta důležitější

21. srpna 2014 v 13:05 | Jenny
Nyan! :3
Dětišky, mám pro vás novou jednorázovku ;)
Takže, tahle je věnována Neyzi =) Jenom pro tebe, sestřičko moje milovaná, na přání, jak jsi chtěla…snad jsem tvé očekávání nezklamala ;D
No, nevím, co víc k tomu napsat =) Možná tak, že jsem dost lenivá psát a nic se mi nece x´D
Sayo minna! xDD


PS: Jo, co se týče názvu…on tam pasuje, ale musíte ho hledat ve skrytém významu, chápeme všichni, že jo? xD Tak, už nebudu zdržovat, to bylo jenom něco na závěr, aby se neřeklo! ^^"

Smysl života

18. srpna 2014 v 22:44 | Jenny
Dětišky! :3
No, už jsem se tu myslím někde vykecala z toho, že budu psát jednorázovky - jo, mám na ně chuť, tak je budu postupně jednu po druhé psát a při tom se pokusím napsat další díl Dračího srdce - což nemám moc času se tomu věnovat, ale nebojte, ono to rozhodně půjde ;)
Takže! Povídka pro Tokiko - protože si neuměla na toto téma představit příběh a já ji s radostí ukázala, že to z mé hlavy jde! xDD Když to vymyslím, tak to taky jde i na papír, mladá dámo! ;D Všecko bude! X´D
No…je to opravdu divná povídka…není o lidech? Není o lidech, přesně tak! X´D
A vůbec mě neřešte, asi jsem vadná…ale jsem už taková =)
Takže, velmi pofiderní povídka, na necelou stránku, pro Tokiko i ostatní, kteří získají trochu odvahy si ji přečíst…nebojte, omezení neexistuje ;D
Teď tak přemýšlím, zda se tento blábol dá přiřadit k povídce, nebo ne...ale, čert to vem, kašlem na to! ;D K tomu název je obyčejný, abych neprozradila děj povídky, chtěla jsem je (ty dva, o kterých je tato slátanina - jejich jména!) dát do názvu, ale to by vám hned došlo, takže niet! xDDD
Sayo a oyasumi...nazcvokněte se ze mě, prosím ;D

Setkání 2/2

13. srpna 2014 v 18:14 | Jenny
Tak jo =)
Zach mě přesvědčil, že bych měla napsat poslední část, na kterou tak nouzově ( prý XD ) čeká xDD
Tak jsem ho poslechla a snad jsem mu tím udělala i menší radost ^^
No, jsem ráda, že mi na FB napsal, že je právě někde mimo ČR s podělanou wifi, ale i přes to si to byl ochotný přečíst *.*
Arigato bráško, potěšilo mě to a to moc… :3
Tak se mějte pěkně, dětišky a užijte si druhou a poslední část povídky ^.^
Vyšla něco málo přes dvě stránky ;D =) ^o^

Setkání 1/2

12. srpna 2014 v 17:42 | Jenny
Ohayo minna! ^o^
Jsem tu s novou povídkou - jednorázovkou :3
Dlouho jsem ji měla napsanou v sešítku, ale konečně jsem se odhodlala ji opsat =)
Povídka je normální, ale myslím, že vcelku…ujde? X´D
Pro tebe Asano - Zachu :3 Čekal jsi dlouho! ;D Takže pro tebe a i Ayu :3
Je to první část ze dvou a opravdu ne, nepovím kdy vyjde druhá část, když to sama ještě nevím… xDDD
Tak sayo :3 A příjemné počtení přeji ^o^
PS: Povídka je "fantasy?" Jo, dá se to tak nazvat... :3

 
 

Reklama