Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

Ze života Jenny - Kde mám sakra chlapa?

16. června 2018 v 12:48 | Jenny |  oznámení

Jenny má pro vás neuvěřitelný příběh jejího života x,D A je čerstvý ;D snad si ho užijete stejně jako já... Ano, zní to vtipně, teď už se tomu taky směju... Ale když se to stalo, do smíchu mi opravdu nebylo x,D





15. červen 2018:

Jela jsem za rodinou do Orlové s vědomím, že musím domů dříve. Hlavně proto, že má přítel ranní a chtěla jsem nějaký ten zbytek dne strávit v jeho blízkosti...

Domů jsem dojela okolo půl osmé. A Daniel nikde. První, co mě napadlo: asi pracuje až do večera. Na to je dost velký blázen.
Nic jsem neřešila a zapla si nějaký film. Čekala jsem na něj do půl jedenácté. Pak jsem to vzdala a šla spát s vědomím, že se "to" nějak doplazí domů samo. Snad ještě ví kde bydlí...
Neznámá hodina:

Konečně jsem usnula. Lehce mě probralo rozsvícení světel a zvuk otevírání oken. Také zvuk zapnutí větráku, i když byla zima jako prase... Jelikož jsem byla unavená, tak jsem tomu nevěnovala pozornost a zase tvrdě usnula.

16. červen 2018 - 1:50 ráno:

Proberu se a v pokoji je rozsvíceno. Okna dokořán a větrák jede na plný výkon. Napadne mě, že Daniel usnul na gauči. Smůla, nevidím ho. Chci jít vypnout světlo a podívat se po něm, jestli to nezabořil, jako posledně, ve sklepě. U vypínače se otočím a leknu se.

Daniel sedí vyvalený na židli u počítače a jenom v trenkách! Vypadá mrtvě, pomyslil si...

Povzdechnu si a přejdu k němu.

"Zlato, pojď do postele. Takhle nemůžeš spát."

Podívá se na mě totálně rudýma očima a prohlásí: "Proč nespíš. Jdi spát."

To už je mi jasné, že je na šrot. Alkohol z něj táhl na sto honů.

"Půjdu. Ale ty půjdeš taky."

"Nech mě tady. Chladím se. Za chvíli přijdu."

Moje rozespalá mysl neuvažovala na sto procent. Tedy jsem ho nechala spát v sedě na židli, zhasla světlo a opět usnula v posteli jako normální člověk.

16. červen 2018 - 2:30 ráno:

Opět se probudím. Daniel pořád není v posteli. Odhodlaná to tentokrát nevzdat vstanu a začnu ho tahat do postele. Cesta, která normálně zabere tři kroky, trvala kroků sedm. Z toho se moje drahá polovička malém nabodla na větrák. To mi ještě nedošlo, že ho objal se snahou ho vypnout, s prohlášením, že je tady nějaká zima.

Čím to asi bude?

Jen co jsem ho dotáhla do postele a lehla si vedle něj, měla jsem pocit, že mě v dalším momentě zavalil chrapající balvan o hmotnosti několika tun. Daniel mě totiž zalehl celým tělem a já se pomalu smiřovala s tím, že klidný spánek pro mě skončil a nastupovala pomalá a bolestivá smrt v podobě rozmačkání.

Neschopná podívat se na mobil a brečet nad ztrátou spánku, jsem se pokoušela ze sebe tu opilou hromadu mého vyvoleného "něžně" odvalit.


Díky bohu, noc jsem přežila a jeho důkaz lásky alá "zavalím tě plnou svou váhou," zřejmě taky.

Jenom doufám, že se nic podobného nikdy víc opakovat nebude. Nebo ho už opravdu nechám spát na židli u počítače. Ať si klidně prosedí zadek k nepoznání.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 16. června 2018 v 20:27 | Reagovat

boooze chudacik. chvalabohu ze sa nic zle nestalo. kazdy obcas potrebude vypnut a odreagovat sa. i ked alkohol je zlo eeem obcas pomava vycistit hlavu...
nechcem si predstavit prebudenie. chudacik. bude to chciet vela lasky aby sa dal dokopy. snad to nemalo nejaky vaznejsi dôvod.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama