Poslední výkřik

 rozloučení s blogem a čtenáři

Nikdy neříkej nikdy - Díl třináctý - THE END

5. dubna 2018 v 0:00 | Jenny |  Nikdy neříkej nikdy
Takže další díl…
Jak jsem psala u minulého dílu - opravdu rychlý konec.
Příští týden se můžete těšit na epilog - to je vše, co můžu prozradit :3

Jinak, prosím, kameny nechte doma, Jenny netouží být ukamenovaná - děkuji za pochopení x´D

Užijte si tedy "poslední díl," který vyšel na tři a půl stánky :3

A teď to nejdůležitější... pokračování příště - a to v epilogu ;D



Měl jsem pocit, jako by náš románek neměl nikdy vyhořet. Již třetím měsícem jsme spolu oficiálně chodili a nebylo na škole jediného studenta ani učitele, který by o nás nevěděl.
A tady, po třech měsících vztahu, jsem začínal pozorovat, že se Sasuke choval tak nějak jinak.
"Matka mě zabije. Úplně jsem ten test zvoral," zamumlal Kiba u oběda, kdy fňukal nad sebou samým a prohrabával se v kaši, která vypadala opravdu nechutně.
Stačil jsem jenom otevřít pusu, pak mě zaujal Sasuke a jeho náhlé odplížení se z naší společnosti. Sklopil jsem hlavu a uvažoval, jestli se třeba necítí ve společnosti mého nejlepšího přítele blbě. Ale neměl důvod. Podle všeho spolu vycházeli. Nebylo to tak, že by se neměli třeba v lásce.
"Co to do něj vjelo?" Kiba začínal vyzvídat.
Já se zmohl jenom na lehký úsměv, který povadl v okamžení, kdy Sasuke skutečně odešel z mého dosahu. Hluboce jsem si povzdechl. Začínal jsem se cítit zoufale. Vědět, že je něco špatně a při tom nezjistit, co… byla chyba ve mně? Udělal jsem něco a ani si to neuvědomil? Ranil jsem jeho city, aniž by mi to došlo?
Ne, že by mě to nepopisovalo, ale opravdu si nejsem vědom sebemenší chyby v našem vztahu.
Měl jsem chuť vstát a jít za ním, ale mé nohy mě nechtěly nechat jít. Nakonec jsem zjistil, že jsem se bál mluvit o problémech mezi námi. Nehodlal jsem zničit náš vztah jen proto, že jsem začínal být paranoidní.
"Prochází těžkým obdobím," bránil jsem ho.
"Vážně? Zrovna dosáhl všeho, čeho chtěl. Získal tebe. Jak něco takého může brát za těžké období?" hnědovlásek se prudce postavil ze židle připraven jít a vyříkat si se Sasukem pár věcí.
To já nedokázal.
"Nešaškuj," zastavil jsem ho jediným slovem. "Zbytečně upoutáváš pozornost. Sedni si a buď raději zticha."
A ne, že bych ho zrovna pěkně žádal. Už jsem měl toho tak akorát dost. Byl to problém mezi námi. Nepotřeboval jsem, aby ho za mě řešil Kiba.
"Chci ti pomoct, Naruto. Myslíš si, že jsem slepý? Že nevidím, jak ti jeho chování ubližuje?"
"Jsem dospělý. A jsem to já, s kým Sasuke chodí. Je to jenom mezi námi. A já budu jediný, kdo s ním probere, co ho žere. Rozumíme si?"
Můj postoj Kibu doslova posadil zpět na zadek. "No, to koukám. Chvíli chodíš s Uchihou a začíná jít z tebe strach. Jak tohle jenom skončí."
"Idiote," zazubil jsem se. "Jsem pořád stejný. Jenom mě bolí vidět, že se Sasuke užírá, aniž bych věděl proč."
"Tak, na co čekáš? Jdi za ním."


V tu chvíli mi to přišlo jako skvělý nápad. Byl jsem naplněn pozitivní energií a sebevědomím. Konečně jsem se přestal cítit špatně vůči Sasukemu a že bych snad svým vyptáváním ranil jeho city ještě více.
"Máš pravdu," pousmál jsem se. "Půjdu a zeptám se ho, co ho tak žere."
Trvalo mi skoro deset minut, než jsem ho našel u skříněk s jednou opravdu moc krásnou a na pohled bohatou dívkou.
Byla oděná v jednoduchých ale za to drahých šatech a vlasy jí zakrýval klobouk stejně bílé barvy.
Její dlouhé růžové vlasy odrážely světlo. Každý kluk, který nebyl jako já a Sasuke se otáčel za její sukní. Od pohledu vypadala jako milá a atraktivní osoba.
Proč s ní ale Sasuke mluvil? A proč si jsou tak blízko?
Došel jsem až k nim s hlavou vztyčenou a nebál se chytit Sasukeho kolem paže. "Tak tady jsi, hledal jsem tě snad všude."
Růžovovlasá slečna na mě upnula své zelené oči plné otázek.
"Proč mě nepředstavíš, Sasuke?" optal jsem se natěšeně.
Já totiž nejsem nijak konfliktní osoba. A rád se seznamuju. Tak proč nemůže být jeho kamarádka i mou kamarádkou?
"Naruto," slyšel jsem dobře? - opravdu jsem ho zaskočil? "Sakuro, Naruto Uzumaki. Naruto, Sakura Haruno."
Podal jsem Sakuře ruku a až když ji přijala, zopakoval jsem po Sasukem: "Naruto Uzumaki. Sasukeho přítel."
Sakura velmi pomalu přikyvovala - skoro až podezřívavě. "Počkat.. říkal jsi přítel?"
"Ano. Chodíme spolu už třetím měsícem," přitiskl jsem se na SVÉHO Sasukeho o mnoho intimněji.
Měl jsem potřebu ukázat, že byl Sasuke můj. A hlídat si ho před jinými predátory, kteří by se mi ho jen pokusili vzít, bylo mým nynějším posláním.
Mou snahu ale zmařilo zvonění na hodinu. Byl jsem nucen pustit Sasukeho paži, rozloučit se s Haruno a políbit svého přítele prodlouženým a opětovným polibkem. Věnoval jsem mu šťastný úsměv a rozběhl se do třídy.
Miluje mě. Kdyby byl poblázněn tou růžovkou, ani by polibek neprodloužil. Nebyl důvod se obávat - alespoň jsem si to, já idiot, myslel…


"Tys mu to neřekl, že ne?" Sakura se opravdu zlobila. "Jak mu to jen můžeš dělat, Sasuke? Jenom mu tak vrazíš kudlu do srdce. Proč sis s ním vůbec začínal? Víš, že z naší svatby nesejde… naší rodiče-"
"A co jsem měl asi tak dělat? On je láska mého života. On a ne ty! Stejně jako ty miluješ Saie, já miluju Naruta… ale zajímala se někdy rodina o naše štěstí? Nezajímala… nemiluju tě a i přes to…" povzdechl si zničeně, když bez jediného pohybu zůstal opřený o skříňky a zoufal nad tím, jak krutý se rozhodl Osud být.
Sakura mu položila ruku na rameno. "Musíš to s ním ukončit. Čím dříve, tím lépe. Pomůžu ti to překonat. Slibuji."
"Sama tomu nevěříš. Já jen vím, že cos přijela do našeho domu, po nocích brečíš a šeptáš Saiovo jméno. Není to správné!"
"Život není fér, Sasuke. Byli jsme k tomuto dni vychovávání. Bez možnosti volby," objala Sasukeho a dovolila si uronit několik tichých slz.
"A proto ze srdce nesnáším bohaté rodiny. Myslí si, že můžou vše. Dokonce vnucovat sňatek vlastním dětem."
Sakura se nevyjadřovala. Jediné, co teď museli, bylo zbavit se Naruta. I přes to, že by jemu i Sasukemu štěstí přála, rodina Uchihů by Naruta nikdy nepřijala, stejně jako rodina Haruno jejího milovaného.
"Za týden mi bude osmnáct… v den mých narozen se stanu tvou ženou. Neměl bys ztrácet čas. Čím dřív mu to řekneš, tím lépe pro tebe."
"Ale já ho miluju… nemůžu-"
"Musíš," zašeptala. "Pokud mu to nebudeš schopný říct ty, řeknu mu to sama!"
"Ne. Řeknu mu to já. Své štěstí jsem získal. Sice jen na tři měsíce, ale získal… a byly to nejhezčí tři měsíce mého života," pousmál se.
Pak začal být opět realistou. Tak, jak ho Bůh stvořil.
"Pomůžeš mi? Nejsem si jist, jestli to zvládnu sám. Bojím se, že couvnu," skousl si ret a hluboce vydechl.
"Budu stát při tobě, Sasuke," tentokrát dlaň z ramene přesunula a jeho bledou tvář. "Jako tvoje budoucí manželka, tak jako tvoje věrná kamarádka."
"Děkuji."



A je tu ta chvíle. Chvíle, kdy jsem sledoval jejich spojené ruce ukazující mi, že jsem prohrál a ona vyhrála.
"Sasuke mě požádal o ruku. Doufám, že nám budeš přát štěstí."
Cítil jsem své srdce, jak zpomaluje. Bolelo. Opravdu moc. A mozek neuměl pochopit, o čem se tady vlastně bavíme.
"C-Cože?"
"Budeme se brát," zopakoval Sasuke a já cítil slzy, které mě začaly okamžitě pálit v očích.
Nezmohl jsem se na jediné slovo. Pořád jsem přemítal to oznámení v hlavě a při tom pozoroval, jak se drží za ruce. Jakou si jsou oporou.
Budou se brát… budou se brát…
Tiše mi vytekly slzy z očí. Nemohl jsem jim to udělat. Ne, Naruto, žádné scény. Jen žádné scény!
V momentě, kdy jsem vzlykl, jsem také vyběhl ven z té honosné restaurace, kam mě Sasuke pozval jenom proto, aby mi sdělil ten smrtící úder přímo doprostřed mého krvácejícího srdce.
Takže to celé přece jenom byla hra. Dříve, než by si řekli své ano u oltáře se chtěl ještě naposledy pobavit. Jak barbarské!
Byl jsem příliš rozrušený na to, abych mohl zdravě uvažovat. Napadlo mě jenom jediné… utéct. Utéct a nevracet se. A už vůbec ne do jeho života. Jeho náručí.
A pak, o pár zdlouhavých minut později, se zjevila ta světla na přechodu…
"Naruto!"
Ve chvíli, kdy jsem uslyšel Sasukeho výkřik, jsem skončil na zemi sražen kolem, kterému jsem vběhl do cesty.
"Au," zaskuhral jsem, ale ze země jsem se postavit nedokázal.
"Bože, Naruto, jsi v pořádku?" Sasuke byl tím, kdo byl tady se mnou namísto toho, aby zůstal se svou snoubenkou v té předražené restauraci.
Přikývl jsem hlavou, ale soustředil se hlavně na člověka, kterému jsem zkřížil cestu. Zdál se být v pořádku. Sám se zvedl na nohy docela sám. Díky Bohu.
"Dávej bacha na cestu, vole! Mohl jsem tě zranit!" vyslechl jsem si spousty nadávek na svou osobu, které jsem ani nevnímal.
Má duše byla zničená a mé srdce rozervané. A osoba, která za vše mohla, mě objímala a tišila mé slzy.
Ironie.
"Nenávidím tě," vzlykal jsem. "Nenávidím!"
"Já vím," svíral mě pevným stiskem a nutil mě ze sebe veškerou tu bolest a nenávist pustit ven. "Máš právo mě nenávidět."
"Lháři! Parchante! Tak moc si přeju, abych tě nikdy nepotkal!" bušil jsem do jeho hrudi pěstmi a při tom se kácel v jeho náručí.
Až když jsem se uklidnil a my náhle neměli nic, co bychom si řekli, se Sasuke postavil na nohy a otočil se ke mně zády.
"Nežádám odpuštění. Chci jen, abys našel štěstí. A ty ho najdeš. Ale já jim nejsem."
Přísahal bych, že v tu chvíli brečel. Litoval svého rozhodnutí a prožíval tu bolest společně se mnou.
Ale už bylo pozdě. Druhou šanci již dostal a také promarnil. Bylo načase jít dál. Bez něj.
Přece jen, Sasuke, ty jsi tím, kdo tak rozhodl. Nebo se snad pletu?


Jeho kroky pomalu opouštěly předměstí a zdůrazňovaly mi, jak osamělým jsem se dokázal ze sekundy na sekundu stát - jak jsem v jediné chvíli dovedl ztratit smysl života...
A jak tak odcházel z mého života, míjel i osobu, která stála opodál a vše sledovala a poslouchala, připravená udělat několik zásadních změn v mém politováníhodném životě.
A jak jsem se stačil později dozvědět, měl to být takzvaný jediný krok, který by mi mohl zajistit celoživotní štěstí.
Tenkrát se mi to zdálo směšné a nereálné, ale jak se ukázalo, štěstí v mém životě skutečně existovalo. Jen jsem ho musel znova najít a tentokrát se ho už nepustit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mei Mei | Web | 5. dubna 2018 v 0:59 | Reagovat

Tak jo. Když Sakura začala mluvit tajemně, dost mě zklamalo, že Sasuke umírá na rakovinu. Pak se ale ukázalo, že to byla svatba, neumíral. Ne, vážně, nemohl mít raději rakovinu? S tím by se i Naruto smířil líp. 😂😂
Ale mega se těším na epilog. 💙💙💙

2 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 5. dubna 2018 v 19:40 | Reagovat

boooze. tak preco si s naruto vôbec zacal. ono ano chcel ho. chcel ho dotat ako da sa povedat eem trofej. lebo naru ho nechcel.... booze ale znovu ho zradit. som zvedava co bude v epilogu. uz aby to bolo. som napnuta ako to dopadne...

3 Inkognito Inkognito | Web | 6. dubna 2018 v 17:38 | Reagovat

Upřímně, celou povídku jsem nedovezl. Naruto povídky nejspíš pro mě nebudou tím nejchutnějším šálkem čaje. Musím ale uznat, že se mi je tvůj styl psaní neskutečně sympatický. Líbí se mi jak dáváš své myšlenky do vět, které ani na malý okamžik nezní jako nějaké blaboly, ale jako část tebe ( ať už to tak je či ne). Jdu se porozhledniut, jestli tu nenajdu nějaké jiné téma. Rád bych si  od tebe přečetl neco, v čem bych se i já našel a když ne... Tak holt budu muset začít číst tvé Naruto povídky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama