Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

15.Díl - THE END

18. dubna 2018 v 0:00 | Jenny a Majo |  V hlubině


Tentokrát přinášíme další díl ve středu, ale myslím, že ty dva dny zpoždění nikoho nezabijou xD
Pak už se můžete těšit jenom na epilog :3
Co myslíte? Dovede Naruto Sasukemu odpustit? Nebo ho trest nemine?
Toť otázka ;D






Sasuke se začínal probouzet s těžkým bolehlavem v malé místnůstce. Uprostřed zdi stály namísto dveří jen na pohled studené mříže. Ani si nevšímal, na jak pochmurném a studeném místě se to ocitl. Při prvním pokusu se pohnout se prudce popadl za hlavu. Zavřel oči a snažil se rozdýchat zatočení hlavy. Na temeni pocítil nepěknou bouli.
"Naruto," zasténal najednou, když si začal rozpomínat.
Poslední, co si pamatoval, byl Sasori a jeho slova. "Ne, nevěřím, že by mě Naruto zradil."
Ale jistý si tím nebyl. Přece jen neviděl, kdo jej omráčil, i když na tu ránu zřejmě zapomenout jen tak nepůjde. Naruto by určitě takovou páru neměl. Nebo že by překvapil i v tomhle?
Tak moc se zabral do svých myšlenek, že mu úplně unikly přibližující se kroky. Jenom chtěl vědět, jestli byl Naruto v pořádku. Potřeboval vysvětlení.
"Jsi vzhůru?"
Sasuke se prudce otočil za hlasem, při čemž musel bolestí přivřít oči. Že on se ještě nepoučil a nezmírnil své pohyby…
"Naruto," zahlédl ho stát na druhé straně mříží v plné své kráse.
Držel se dlaněmi o studený kov a smutným pohledem sledoval muže, o kterém si myslel, že mu může plně důvěřovat. Nejvíce ho mrzelo, že se v Sasukem spletl. A to, co mu rvalo srdce na kusy, že mu nedošlo už dříve, jakým proradným lhářem Sasuke skutečně byl.
"Zklamal jsi mě," promluvil tak chladně, jak jen dovedl - i když se slzami deroucími se ven z jeho očí to šlo velmi špatně. "Opravdu jsi mě zklamal, Sasuke. Opravdu jsem ti věřil. Jsem hlupák. Takový hlupák."
"Naruto," konečně se mu podařilo postavit a dobelhat se k mřížím.
Pevně je uchopil ve svých dlaních, při čemž se svými klouby dotýkal kůže Naruta, který mříže svíral úplně stejným způsobem.
"Já… nevím o čem to mluvíš," ale už jen jeho hlas ho prozrazoval a Sasuke si začínal uvědomovat, že spadla klec.
Chytili ho.
"Tak já ti osvěžím paměť, Sasuke," ani do očí se mu nedokázal podívat. "Zabil jsi mého nejlepšího přítele Kibu. Ukradl jsi jeho náramek a pokoušel ses ukrást i jeho identitu. Zavraždil jsi mého přítele i jeho psa… a lhal jsi mi. Ty nejsi náhradník. Nikdy tě sem neposlali. Podívej se na sebe, však ty nic neumíš! Jak jsem mohl být tak slepý! Ach Bože, jak?!"
"Naruto-" Sasukeho blonďákova slova skutečně ranila, ale nemohl říct nic, co by mu navrátilo úsměv do očí i tváře.
Pokoušel se natáhnout ruku a dotknout se jeho tváře, ale hlas další osoby Sasukeho dlaň rychle zahnala zpět.
"Měl by sis uvědomit, že už není kam utéct, Uchiho. Nejlépe uděláš, když se ke všemu přiznáš a ulehčíš tím svému svědomí," vzal si slovo právě přicházející Sasori, který si nechtěně vyslechl Narutův srdcervoucí výlev. "To je to jediné, co pro tebe můžeme udělat. Tak? Nechceš už přestat a říct pravdu? Rozhlédni se, tady nemáš lidi, kteří by ti pomohli. Protože tady nejsi na Zemi, milý hochu."


Sasuke jen několik krátkých vteřin přemítal nad všemi cestami, kterými by se v tu danou chvíli mohl vydat. Problém byl, že většina z nich by stejně nedošla zdárnému konci. Nakonec se rozhodl pro jedinou variantu, která se mu již tolikrát osvědčila.
Přešel od mříže na druhou stranu provizorního lodního vězení a posadil se na lůžko. Rukama se o něj opřel a zadíval se mezi svá kolena dolů na podlahu. Se zavřenýma očima se pomalu nadechoval, vydechoval a nechával své věznitele čekat. To bylo to jediné, co si v tu chvíli - a vlastně i pro další nastávající okamžiky mohl dovolit. Věděl, že na něj civí s otázkami na jazyku a čekají, až začne mluvit. Ale proč? On přece nepotřeboval nikomu nic vysvětlovat.
Všichni si vždycky mysleli, že padouši těsně po dopadnutí či před smrtí litují všech svých činů. To byla kravina. Naprostá. On neměl čeho litovat. Život, jakým žil, si vybral ze své vlastní vůle. Byl dokonce i na tak vysoké úrovni, že si mohl dovolit své mise a cíle vybírat. Přijmout. Nebo zamítnout. Bylo to jedno. V tu dobu záleželo vždycky jen na okolnostech a odměnách. A akceptování jeho posledního úkolu měla být zároveň ta největší výhra, jakou se svým povoláním mohl vyhrát. Nový život na nové planetě. Zdálo se to být tak překrásné a reálné.
Sasuke se hořce pousmál. Už jen proto, že mu mělo být jasné, že se něco určitě podělá.
Když na ně znovu vzhlédl, neměl na tváři jediný výraz. "Jediná pravda…"
"Ano, přesně tu bychom rádi slyšeli… Z tvých úst!" vyjel na něj zostra Naruto, jehož smutek se pomalu, ale jistě měnil ve výbušný vztek.
"Jediná pravda… Jediné čeho lituji, je, že se mi to nepovedlo udělat líp."
Jedinou odpovědí mu byl zvuk automatických dveří a Sasoriho naprosto odevzdaný pohled.


Nějakou dobu trvalo, než se celá skupina rozhodla, jakým směrem se bude Sasukeho trest ubírat. Všichni se za tu událost cítili být zodpovědní - měli přece poznat, že na tom týpkovi bylo něco špatně. To všechno však byly jen plané řeči. Ostatní ani neměli žádný ukazatel či indícii, jak by si toho mohli všimnout. Na rozdíl od Naruta. Nedokázal si to přestat vyčítat. Vykašlal se na fakt, že ho Sasuke zradil. Mohl myslet jen na ty lidi, kteří toho mohli ještě tolik dokázat. Skoro stovka mladých, krásných a talentovaných životů se rozpustila v Uchihově naprosté neschopnosti. Byla to tragédie a on si to musel dávat za vinu. Protože on tu byl velitel. Měl na všechno a všechny dávat pozor a nenechat se obelstít. Ale zklamal. Podlehl tomu, že sám v sebe dostatečně nevěřil, a obrátil se na tu nejméně důvěryhodnou osobu, která se na lodi našla.
Zatímco ostatní živě debatovali, on jen tiše naslouchal a přemýšlel. Nápadů na jeho potrestání bylo spousta, ale nakonec se všichni shodli na jednom - vyhození do vesmírného prostoru. Bude to rychlá smrt a oni si s ním již nebudou muset dělat starosti. Ani na lodi, ani na nové planetě.
Naruto ale rázně zavrtěl hlavou a proti rozhodnutí skupiny se postavil. Vypuštění do vesmíru. Smrt v několika málo vteřinách. Věc, kterou si lidé, jež zemřeli Sasukeho rukou, nemohli dovolit. Bylo to moc milosrdné. Pro vraha, jako byl Sasuke, se takový trest nehodil. Nechápali to. Smrt pro něj nebyla trestem. Byla vykoupením. A něco takového nemohl dovolit.
Pověděl všem svůj plán. Nejprve s ním z jednoho vážného důvodu nesouhlasili, ale na to se nemohl ohlížet. Zasloužil si to úplně stejně, jako Sasuke. Někdo ho taky bude muset hlídat. A někdo se bude muset starat o loď. Další skupiny se probouzet nemusejí. On to zvládne sám.


Naruto po pár dnech přistoupil k Sasukeho cele bez jediného pohybu mimických svalů. Sám se se svým osudem již dokázal smířit a zařadil svůj chod do jistého stereotypu. Nečekal, až Sasuke zvedne hlavu. Už mu bylo jedno, jestli ho poslouchá nebo ne. Rozsudek už byl vynesen.
"Je mi jasné, že sis přál začít život na nové planetě. Úplně od začátku a s čistým štítem. A že jsi teď prostě doufal, že tě hodně rychle zabijeme a nebudeme se s tebou mazat. Ale to by se ti až moc líbilo… k tomu jsi přece vycvičený," začal a vzpomínal přitom na psychologii zločinců, kterou mu vysvětloval Sasori.
"Samozřejmě…" procedil Sasuke mezi zuby.
"To máš ale smůlu. Ještě dlouhých patnáct let se tahle loď bude plavit směrem ke svému zdárnému cíli. A ty prožiješ každý z těch roků. Každý den, každou minutu, každou vteřinu. Budeš stárnout a prohýbat se pod tíhou let v této malé mrzké cele. Ber to jako svůj trest za všechny ty lidi, kteří už díky tobě nikdy nezestárnou ani o den. Až dorazíme na planetu, uvidí se, co s tebou dál. Během těch dlouhých roků, co plujeme prázdnotou, pozemští vědci pracují na hyperpohonech. Možná tam budeme dřív my. Anebo taky loď s tímto novým pohonem motorů. Co s tebou bude, záleží jenom na nich. Ale hezké to nebude, to mi věř."
Celý svůj monolog odříkal, jako by byl robot. Nevěnoval Sasukemu jediný pohled. Pak se otočil a odešel. Bylo mu fuk, jak na to bude reagovat. Ani neměl chuť mu říkat, že to bude on, kdo tu na něj bude dávat po celá ta léta pozor - a že to na jednu stranu bude i jeho trest, že se všechno tak strašně pokazilo. Na to bude mít mnoho jiných příležitostí, aby to zjistil. Pro tuto chvíli bylo nejdůležitější opravit poslední chyby systému a pár hibernačních buněk, do kterých by se posádka i s přeživšími uložila. Na nic jiného v tu chvíli nemyslel. Nedovolil si to.


Den D nastal v okamžení, kdy Naruto asistoval u posledního pasažéra ukládajícího se k patnáctiletému spánku. Sasori se mu i v posledních minutách svého bdění snažil vymluvit rozhodnutí, která učinil. Nejen, že zůstane vzhůru i on, ale i to rozhodnutí, že nechají Sasukeho stanout na nové domovské planetě. On ho tam upřímně nechtěl.
Pět měsíců s Narutem nikdo z pasažérů ani nehnul. Bylo zcela normální, že v posledních chvílích Sasoriho probuzení to nebude jiné. Byl pevně rozhodnutý a svůj názor nezmění. Ne, pokud ve svůj plán věřil po celých pět měsíců, kdy odhodlaně vyhledával a s pomocí posádky opravoval chod zanedbané lodi.
"Snad víš, co děláš," ihned na to se jeho buňka zavřela a zaplnila se hustým bílým oblakem, který byl napuštěn látkami potřebnými k uspání.
"Hotovo," Naruto položil dlaň na Sasoriho buňku a počkal, až se oblak vypaří, aby se ujistil, že uspání proběhlo v pořádku a Sasori dýchal. "Uvidíme se za patnáct let, příteli."
Pomalými kroky opustil místnost s hibernačními komorami a namířil si to k Sasukeho cele. Potřeboval jej zkontrolovat a také mu přinést jídlo. Nechtěl přece, aby umřel. Chtěl, aby trpěl za to, co udělal. A toho dosáhne jenom tehdy, když udrží Uchihu naživu.
"Jez," přes škvíru v mřížích přesunul tác s jídlem na druhou stranu. "Nic lepšího pro tebe nemám. Takže jestli jsi čekal nějaký luxus, smůla."
"Jak dlouho mnou hodláš opovrhovat?"
Naruto pokrčil rameny. "Máme spousty času. Patnáct let plus řekněme takových třicet k tomu."
"Takže celý život."
"No, nejsi tak hloupý, jak ses dělal," uchechtl se Uzumaki a prozatím se posadil na zem před mříže do tureckého sedu.
"Nechápu tě. Proč ses rozhodl zrovna takhle?"
Pravda. Co si tak Naruto pamatoval, byla to Karin, která Sasukemu při podávání večeře práskla blonďáčkův plán. Takže věděl všechno. Žádné překvapení se nekonalo. O ten moment jej Karin připravila před pár týdny. Ale co, byly tu důležitější věci na práci…
"Stejně jako ty, i já si zasloužím trest, za to, že jsem si tě pořádně neproklepl. Odpykáme si ho pěkně společně. Neznám totiž horšího trestu, než sdílet patnáct let s člověkem, kterého k smrti nenávidím."
"Hádám, že to bude dlouhých patnáct let promarněného života."
Naruto přikývl. "Kupodivu, hádáš správně. Až mě to málem překvapilo."
"Kde se to v tobě bere?" zavrtěl Sasuke hlavou.
Naruto jen pokrčil rameny. "Myslím, že to ve mně bylo vždycky. Každá emoce vždy jen čeká na vhodné probuzení. A já mám patnáct let na to, si tu nenávist pořádně vychutnat."
S těmi slovy se otočil a nechal Sasukeho napospas svým vlastním myšlenkám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama