Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

Nikdy neříkej nikdy - Díl jedenáctý

22. března 2018 v 0:00 | Jenny |  Nikdy neříkej nikdy
Tak a sblížení je před námi ;D
Nebo už jsme v něm? xDD
Těžko říct xDDDD




Neměl jsem sebemenší tušení, že by se mohlo něco dít. Nepociťoval jsem víc, než přetaženost, kterou jsem házel na Uchihu.
Pak mě ale začaly dohánět myšlenky, že možná jen nebylo všechno na správném místě, jak jsem si zprvu myslel. Mé končetiny začínaly chabnout. A to jsem nemluvil jenom o nohou, které jsem namáhal, ale hlavně o rukách, kdy mi konečky prstů začínaly nepřijemně brnět.
Možná bych si měl dát pauzu, proběhlo mi hlavou více takových podobně znějících fází, než jsem se rozhodl padnout na zem a udělat si neplánovanou přestávku ihned na místě a to bez povolení.
Trenér ihned zapískal. Tímhle gestem zastavil ostatní týmové hráče v jejich aktivitě a oči všech se upřely na mě - tu jedinou brzdu, která se stále nelepšila.
"Uzumaki!" trenér ukázal mým směrem a dalším gestem naznačil, abych se postavil a přešel k němu.
Rád bych, opravdu, ale končetiny si dělaly, co chtěly. Zpanikařil jsem a v tom nejtrapnějším tichu vyjekl. Ne, že by mě něco bolelo, ale byl jsem vyděšený. Nemoct dostat tělo pod kontrolu v takové míře se mi nikdy předtím nestalo.
Sasuke, i když jsem to tak nějak očekával, byl vmžiku u mě - tak jako posledně. S jeho pomocí jsem se dostal na vratké nohy a byl odveden k lavičce.
Ano, vím, co si myslíte. Myslím si to samé. Trapas nadevše. Jak bych se mu po tom všem mohl ještě chtít pomstít, alespoň těma dvěma týdny totální ignorace, které jsem si naplánoval dopředu? Budu mít do konce života pocit, že já dlužím jemu, než že by mi měl cosi vynahrazovat… typický Uchiha. On i jeho rodina po generace velmi dobře věděli, jak na lidi okolo sebe. Nemůžu mu zazlívat jeho geny. Možná opravdu chtěl předvést slušné vychování a ukázat, jak velkým gentlemanem dovede být.
"Neříkej mi, že jsi unavený! Ne jen, že jsi přišel pozdě, ale ke všemu se flákáš?!"
"Necítím prsty u nohou. Necítím ani ruce," přiznal jsem vyklepaným hlasem.
Prvně si trenér, který mi dával kázání, myslel, že si z něj dělám pouhopouhou legraci, ale tak to nebylo. Nakonec se do deseti minut probudily křeče v těle a příšerná malátnost - o únavě nemluvě.
Ani jsem nevěděl, jak se k tomu dostalo, ale náhle jsem ucítil Sasukeho dotek. Přes zbytek síly jsem protestoval. Žádal ho, dokonce i nadával, aby na mne nesahal. Nehodlal jsem se potupit ještě tím, že mě odnese jako nějakou princezničku přes práh tělocvičny.
Byl jsem mu vděčný, když jsme se dohodli na kompromisu, kdy mě bude podepírat a já veškerou tu námahu zvládnu zcela sám.
Ach, ta naivita… osud se mi v tu chvíli musel upřímně smát.



Jedno jsem věděl jistě. I když šly řeči ostatních mimo mě a netušil jsem, jak se dospělo k rozhodnutí, že bych měl být odveden na pokoj a pořádně si odpočinout, nepamatoval jsem si, jak jsem se jenom dostal do svých peřin.
Jedna z teorií mé mysli zněla jasně - Sasuke mě při cestě na pokoj něčím pořádným klepl po hlavě. A opravdu nenápadně, přesně tak, abych nenabral podezření…
Nebo druhá, trapnější a hlavně pravděpodobnější verze - zkolaboval jsem.
"Je ti lépe?"
Nečekal jsem, že u mě Sasuke bude sedět po celou tu dobu. Bylo to jako z blbého filmu. Jako by se minulost vracela. Tehdy jsem čekal na jeho probuzení já a nyní on… až na to, že já si na nic hrát nehodlám.
"Ne."
"Byl tady horský lékař," pohladil mě po vlasech. "Zdá se, že jsi byl pokousán pavoukem. Bude trvat celý den, než účinky jedu odezní. Do té doby bys měl ležet a moc se nenamáhat. Bolesti svalů a necitlivost končetin k tomu prý patří. Také ztráta síly. Únava…"
"Zpomal," zaprosil jsem. "Kousnutí pavoukem?"
Přikývl. Pak zvedl mou ruku, na které jsem zahlédl stejně rudý flek, jako u jezera. Tentokrát rozsáhlejší a výraznější.
"Zdá se, že ano. I když nevím, kde jsi k němu přišel."
"To je teď jedno. Důležitější je… proč jsi tady?" měl jsem pocit, že bych neměl očekávat kdo ví jaké zázraky.
Ale i přes to jsem v ně doufal a věřil, že se stanou.
"Bylo ti špatně. Jasně, že tě nenechám bez dozoru. Svým způsobem jsi mi omdlel v náručí. Co jsem měl teda dělat? Nepostarat se a nechat tě rozpláclého na schodišti?"
Dobře. Verzi o odpadnutí do jeho milosrdných rukou raději vytěsním ze svého malého mozečku. Pro mě bylo důležité slyšet něco jiného. Něco, co zakrývala tahle kýčovitá slova.
"Zrovna tohle jsem vědět nepotřeboval. Já myslel něco jiného…" nadechoval jsem se, abych otázku zopakoval - a také že zopakoval. "Proč jsi tady?"
"Protože tě miluju," s tím se svými rty dotkl hřbetu mé dlaně, kterou svíral ve svých rukách.
Cítil jsem, jak do tváří dostávám nádech rudé barvy. Přece jenom to řekl. Ne, že by to neřekl už předtím, jen dnes to mělo úplně jiný význam, než kdy jindy. Dnes to znělo nejupřímněji. A nebo jsem jenom slepě zamilovaný… ale i tyhle nehody se stávají.
Takže ve skutečnosti věděl, co chci slyšet… ten prevít! Opět se mě snažil obelhat! Kdybych se tentokrát neozval…
"Takže?"
"Takže co?"
"Co s námi bude, Sasuke?" pousmál jsem se jako sluníčko na hnoji i přes bolest hlavy.
Opět se začal prohrabávat mými vlasy - ani nevíte, jak se mi to líbilo! "Cokoliv jen budeš chtít. Už tě nehodlám nadále zraňovat. Jestli mě přijmeš nebo odmítneš je jen na tobě. A teď si odpočiň. Budu tady."
Díval jsem se mu do těch upřímných očí plných temnoty. Mohla by temnota lhát? A mohla by být tak krutě upřímná? Hraje si se mnou i teď, nebo je to skutečně Sasukeho nitro, které ke mně zoufale promlouvá?
"Jen… odpověď bych raději slyšel, až ti bude lépe. Mohlo by se stát, že kvůli pomateným smyslům bys řekl ne místo ano. A to se nesmí stát," zazubil se, při čemž mi dával jasně najevo, že je připraven slyšet jen jednu jedinou odpověď.
A to kladnou.
A tu jsem byl také rozhodnut vyslovit… ale když to chce slyšet až později… tvoje volba, Sasuke. Jenom tvoje volba.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 23. března 2018 v 9:02 | Reagovat

chudak naru. sasu bol hned pri nom ked ho najviac potreboval. som zvedava co bude dalej. snad mu da este sancu..

2 Mei Mei | Web | 23. března 2018 v 15:37 | Reagovat

Krásný obrat. 💕😍 Je mi jasné, že řekne ano. ANO! ANO! ANO! xD
Pokud řekne ne, pak vím, kde bydlíš, Jenny!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama