Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

Nikdy neříkej nikdy - díl desátý

16. března 2018 v 9:21 | Jenny |  Nikdy neříkej nikdy


Další kapitolu přináším o něco pozdeji. Popravdě, včera jsem ji dopisovala s vědomím, že ji stihnu večer zveřejnit, ale přepracovanost mě donutila jít spát.
Takže jsem naspala zhruba 15 přerušovaných hodin a už je mi lépe :3
Také chci upozornit, že jsem kapitolu psala na tabletu... protože se učím s klavesnicí v pouzdře na tablet, tak jsem se rozhodla učit se pořádně...
Je možné, že tam budou menší chyby, ale kontrolovala jsem to po sobě třikrát... až bude více času a méně bolesti hlavy, kouknu na to ještě na notebooku a případně upravím :3



Doběhl jsem k malému rybníčku. Jen na chvíli se otočil za sebe a zvedl oči vzhůru. Nade mnou se týčila nahnědlá budova, která, v ostrých světlech osvětlujících rybník, hrála tmavšími odstíny, než skutečně byla natřena.
Vzduchem se ozval další těžký vzlyk. Nemohl jsem tomu uvěřit. Na jednu stranu jsem byl děsně nadšený a na další měl nehorázný strach z dalších dní strávených se Sasukem na tomhle, od civilizace odříznutém místě.
Ke všemu s lidmi, kteří všemu přihlíželi a za mými zády se smáli mé vžité naivitě.
"Hajzle," prohrábl jsem si vlasy, když už jsem dřepěl u rybníku a tiše brečel. "Hajzle."
Seděl jsem v rosou nasáklé trávě až do hluboké noci. Nehodlal jsem se vracet zpatky, dokud jsem si nebyl zcela jist, že všichni nebudou spát. Neměl jsem zapotřebí hledět do těch výsměšných očí každého z týmu.
Cítil jsem se opravdu trapně. Víc jak trapně. Neměl jsem na to, čelit výsměchu z jejich strany.
"Co jenom budu dělat?" již jsem dospěl do stavu, kdy jsem si objímal kolena a zoufal nad sebou samým.
Skousnul jsem si ret a byl odhodlán konečně vejít zpátky do společného pokoje a sbalit si věci. Možná se vydat na cestu někam do civilizace už teď. Čím dříve tím lépe. Nedovedl jsem snést pomyšlení, že by se mi dalsí čtyři noci smáli a já tomu musel čelit.
Nakonec jsem uvedl končetiny do pohybu a začal se pláhočit nazpět. Co si to jenom namlouvám? Já a sebrat se a jít? Pff... to u mě nehrozí. O takové odvaze můžu jenom snít.
S jasnou nervozitou jsem vešel do společného pokoje. Co mě udívilo naprvní pohled byla tma. Museli se rozhodnou ke spánku. A i když se mnozí neklidně převraceli a hledali to správné místo na spaní, já tiše ulehl do své postele.
Byl jsem tak vyčerpaný až jsem se vykašlal na sundání oblečení - o sundání bot ani nemluvě.
Cítil jsem Sasukeho pohled. Nespal, ale také nic neříkal. Jen mě tiše sledoval v domnění, že o něm nemám sebemenší tušení.
Byl jsem však příliš vyčerpaný na to, abych mu cokoliv řekl. A ani jsem nechtěl. Jediné, po čem jsem toužil, bylo najít cestu k odpuštění. Přenést se přes onu zradu a jít prostě dál.



Ráno jsem vstal překvapivě mezi prvními. Očním kontaktům kluků jsem se vyhýbal a Sasukemu o to víc. Ne, že bych se kdo ví jak vyspal. Jenom mám pocit, že bych měl jít pro změnu zase ven a naslouchat přírodě. Večer mi to celkem pomáhalo. U jezera byl klid, který jsem potřeboval k přemýšlení.
"Hej. Za hodinu máme trénink," křikl na mě ten týpek Gaara. "Dostav se tam."
Garra mě zastavil svými řečmi zrovna ve chvíli, když jsem stál ve dveřích připraven jít se zklidnit ze stále nemizícího šoku.
"Hm," zahučel jsem a práskl dveřmi.
Tak nějak jsem doufal, že zanechám dojem a budou řešit můj vzdor a nezájem vůči celému týmu. Alespoň jsem si myslel, že jsem jednal opravdu drsně a vzdorovitě. Tohle jsem nikdy neuměl, ani nemusel dělat. Bylo to něco nového. Lepšího, než se urážet jako malé dítě. Jen mi stále nedocházelo, že se nic drsného v mém trapném odchodu nekonalo. A dojem jsem očividně nezanechal ani ja jednom z kluků.



Tak jsem zase tady. Sedím u jezera s nohama obejmutýma a bradou zabořenou v kolenou. Neměl jsem ponětí co dělat. Jak se Sasukemu podívat do očí. Pokud to vůbec bylo možné.
Pocit, že toho utíkání stačilo, byl silnější než hlas, který ve mně řval: "neodpouštěj mu! Hlavně mu neodpouštěj!"
Ale copak šlo dělat i něco jiného? Nemohl jsem ho přece nenávidět věčně. Já takový ani nebýval.
To ale neznamená, že ho v tom nenechám pěkně vymočit!
Pousmál jsem se nad sebou samým. Konečně jsem znal odpověď na to jak dál. A ani mi to netrvalo tak dlouho, jak jsem si myslel.
Očividně dělám pokroky. A to bylo jenom dobře. Už se můžu bát jedině výsměchu. Nikoliv Sasukeho ani jeho pocitů, které choval k mé osobě
Zrak mi sklouznul k mobilu. Půl desáté a pět minut. Měl bych se zvednout a jít na trénink - přesně jak Gaara říkal.
Přece tady neprosedím celý den. Jsem tady z nějakého důvodu. Hodlám to dotáhnout až do konce. A tím jsem nemyslel jenom naše soustředění...
"Au!" lekl jsem se v okamžiku, kdy jsem se dlaněmi odrážel země, abych mohl vylést z vysoké trávy a začal konečně dělat něco pořadnějšiho, než byla sebelítost.
Mezi palcem a ukazováčkem jsem měl rudou skvrnku, jejíž bolest pomalu odeznívala a které jsem nevěnoval příliš volkou pozornost. Dokonce ani malému zvířátku, které se ihned po útoku skylo pod stébly trávy.


"Koukejme, kdo se ukázal," zasyčel Gaara, jen co jsem vlezl do dveří tělocvičny. "Máš spoždění, Uzumaki!"
"Jo. Vím. Omlouvám se, kluci," odkašlal jsem si a pohledem vyhledal Sasukeho.
Cítil jsem se lehce z formy, ale vše bylo jenom díky Saskeho a jeho lžím. Také z nedostatku spánku. Totálního psychického vyčerpání... - ano mohl bych klidně pokračovat do nekonečna.
"Chytej," vyřkl Neji, než mým směrem vykopl míč, který mě trefil přímo do obličeje.
"Hej!" i když jsem stál v předklonu s dlaněmi na bolavém obličeji, nešlo si nevšimnout Sasukeho reakce. "Proč jsi to udělal?!"
A pak nastal zvrat číslo dvě. To když ke mě Sasuke přiběhl a snažil se zjistit jestli mě míč příliš nezranil.
"Neudělal jsem to schválně. Pokaždé mé výkopy vykryl. Jak jsem měl tušit, že bude mít opožděné reakce?" bránil se Neji hnedka ze startu.
"To je dobré. Nic mi není. Krev mi neteče, tak v klidu," pokusil jsem se o úsměv.
"Nevypadáš tak. Jsi pobledlý... jsi si jistý, že to zvládneš? Klidně si jdi odpočinout. Doženeš to zítra."
"Opravdu, nic mi není."
"No, jak myslíš," víc se už Sasuke nevyjadřoval.
Šlo vidět, jak byl nejistý. A ani jsem se mu nedivil. Ne po tom všem, co mi udělal.
Jsem rád, že dovedl ukázat, jak moc svého rozhodnutí litoval. Tedy, pokud to nebyl další z jeho plánů na mě zapůsobit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivana-chan Ivana-chan | E-mail | 17. března 2018 v 19:52 | Reagovat

Hmmmm chudak naru. Vyzera to ze naru sa bude chciet sasukemu pomstit. Noo tycha vody brehy myje.... som zvedava ako to dopadne....

2 Mei Mei | Web | 18. března 2018 v 9:26 | Reagovat

Já zase zapomněla, že vyjde další díl. 😣 Zrušte někdo tu školu!
Vypadá to, že se Naruto dostává z uražení a Sasuke mi přijde lehce arogantní. :3 Ohoho, proč se mi to líbí? 😂💙

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama