Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

Nikdy neříkej nikdy - Díl šestý

8. února 2018 v 0:00 | Jenny |  Nikdy neříkej nikdy

Dílek věnuju Mei :3
Už jenom proto, že si myslí jak to asi tak bude pokračovat, ale nepočítala s tím, že já jsem mrcha a zamotávám děj ;DDD


Neměl jsem tušení, že bych kdy mohl reagovat tak přecitlivěle. Ani že by mi kdy pravá Sasukeho povaha mohla chybět.
Bylo tomu již pět týdnů. Sasuke se vrátil zpět do školy. A vše vypadalo jako dřív. Možná kromě toho, že si na mne stále nepamatoval. A ukázalo se, že paměť mu opravdu vynechala jen na mé osobě. Možná to bylo proto, že jsem si z hloubky duše nespočet krát přál, aby se tak stalo. Ale jen v období, kdy byl nesnesitelný.
Od teď bych si měl dávat pozor, co si přeju. Vidím, že mnohé se může vyplnit.
"Chci do vašeho týmu," ano, uvažoval jsem o tom a měl bych tak učinit.
Sasuke se málem zadusil obědem. Příště bych měl na něj vytasit podobně nesmyslné věci při jiné situaci, než byla konzumace jídla...
"Co prosím?"
Nebylo zvykem, že bych s ním trávil tolik volného času. A když už, byl to on, kdo se mi vetřel do života. Nyní byla řada na mě. Ne jen, že jsem to tak vnímal, ale také mě nepřestával zžírat pocit viny za to, že jsem způsobil vymazání své existence z jeho bolavé hlavičky.
"Slyšel jsi," nenechám se odradit.
Kdysi po mě přímo vyžadoval, abych to alespoň zkusil. A pokud ne jako jeden z nich, tak jako jeho psychická i fyzická podpora. A uměl jsem si krásné domyslet, jak to myslel. Už jen ta představa mít na sobě dres roztleskávačky byla úchylnou.
Co si ale budeme povídat. Uchiha byl úchyl od přírody.
A pak nastaly další chlípné představy o tom, jak bych ho měl po zápase doprovodit v onom úchylném oblečku do sprch, kde ho ze mě pod tekoucí vodou serve a... však víte.
Ale to byl zase jiný příběh. Lépe řečeno: "výmysl mé choré fantazie."
"A ty snad umíš hrát fotbal?"
Zarazil jsem se. Bylo to jako by se nikdy nic nezměnilo. V ten moment, jako by to bylo jeho staré urýpané já.
"Náhodou... Nevzpomněl sis na něco? Ohledně mě...?" svitla mi trocha naděje do života.
Vědět, že si mě nepamatuje, bylo zoufalejší, než kdyby mě opravdu v těch sprchách obtěžoval.
Šlo vidět, jak moje otázka cukla celým jeho tělem. "Takže jsem se strefil? Neumíš hrát a i přes to by ses chtěl přidat do týmu? Proč bys to dělal?"
Správná otázka, Sasuke. Proč bych něco takého u všech čertů dělal?
"Chci s tebou trávit více času. A doufat, že si na mě nakonec vzpomeneš," ještě nikdy jsem nebýval natolik upřímný... "A pokud jsou tvé vzpomínky na mě navždy ztraceny, chci ti dát nové. Na které už nezapomeneš."
Asi bych měl ubrat. Zním, jako bych se ho tu snažil svádět! Ale tak to ani z daleka nebylo!
"Tak, co říkáš? Vezmete mě do týmu?" a jelikož měl Sasuke nejhlavnější slovo v klubu, věřil jsem, že mi místo v týmu zařídí.
A když ne kvůli mně, tak určitě kvůli sobě!
Sasuke se překvapivě nevyjadřoval. Zajímalo by mě, co si o tomto mém zbrklém nápadu asi tak myslel… i když určitě nic špatného. Koneckonců mě přece začínal znovu poznávat.
"Dobře. Projednám to s ostatními. A i kdyby nechtěli, jejich věc. Já se už rozhodl."
Čekal jsem ledacos, jenom ne, že to půjde tak hladce. Opravdu stačí jenom chvíli naléhat, udělat psí oči a pěkně poprosit? Sasuke, kdy jsi stačil tak vyměknout?



"Sakra!" zaklel jsem, když jsem se začínal vzdávat a v trucu se svalil na podlahu v tělocvičně.
Nikdy jsem netušil, že udržet si míč u sebe bude taková věda. Tihle kluci byli někde úplně jinde než já. Dovedli mi vykopnout míč tak hravě, bez sebemenšího problému. A já to celé ani neměl šanci sledovat!
Samozřejmě, že mě to opravdu štvalo. Chtěl jsem být nápomocný, ale místo toho mají ze mě leda tak srandu. S takovou se brzy shodnou, že mezi nimi nemám vůbec co dělat. I když pravda… stále jim chyběl jeden hráč, od dob co si jeden z nich zpřetrhal vazy při nehodě na horách - co jsem se alespoň tak doslechl.
Ale jedno mě nepřestávalo uklidňovat. I když byli jeden tým, vůbec se tak nedovedli chovat. Dohodnout se a důvěřovat si… nic takého tady neexistovalo. Jako by to byla parta tupců, kterou sebrali z nápravné třídy, aby je trochu zabavili. Takže, i když mně chyběla znalost fotbalu, jim chyběl týmový duch.
Tak si říkám, že jsem opravdu jen osel, který se taky musí vervat všude, bez sebemenšího zaváhání. Taky, proč pokaždé končím v průseru, že? Hlavně co se Sasukeho týkalo.
"Nevěš hlavu. Čekali jsme, že ti to napoprvé nepůjde," přisedl si vedle mě můj černovlasý ďábel, jenom co vyhlásil pěti minutovou pauzu.
"Nejsem si jistý, jestli vás nebudu jenom brzdit. Není to ani zdaleka tak lehké, jak jsem si představoval."
"Mě stačilo, žes byl při obědě do toho tak zapálený, jako ještě nikdo," rozcuchal mi vlasy. "Dnes máme jenom krátký trénink. Pro nás je spíše jako rozcvička. Až budeme trénovat déle, naučím tě nejlepší triky."
Zdálo se mi to, nebo na mě právě teď mrknul? Ne… nezdálo. On se tu se mnou snažil koketovat? Z jedné strany mě to velice udivovalo a z druhé jsem byl opravdu šťastný. A to jsem byl déle jak týden smířen s tím, že jeho chování ke mně už nikdy nebude jako dřív. Ale ono se sem tam objevuje. A objevuje se čím dál častěji.
Pokud si to samozřejmě jen zoufale nepředstavuju…
Opravdu mi chybí. Chybí mi ten věčně ironický Uchiha, který se mi snažil vecpat do života.
Pozdě jsem si uvědomil, že jsem si ve skutečnosti jeho pozornosti užíval. I když jenom podvědomě. Navenek jsem se tomu snažil bránit zuby nehty, to je fakt.
"Fajn. Nauč mě všechno, co potřebuju znát. Nechci být takový lempl. Rozhodně zařídím, že budu alespoň druhý nejhorší. Ale ne první!" rozesmál jsem se nad svým prohlášením.
Jsem opravdu politováníhodný, jestli si myslím, že se dovedu za tak krátký čas zlepšit natolik, abych jim stačil. Ale moje naivita a tvrdohlavost neznala mezí.
Sasuke mě drncl pěstí po hlavě. Měl jsem co dělat, abych jeho dotek vůbec ucítil.
"Jen tak dál! Tohle je ten správný postoj!" zazubil se, než se podíval na ostatní z týmu.
Ti nevypadali dvakrát nadšeně, že s nimi budu trávit volné chvíle svého i jejich času. Moc dobře vím, co si o mě celá škola šeptá. Jedna půlka mě nenávidí, protože jsem zranil jejich idola a druhá mnou opovrhuje, protože jsem gay. A nějaké to mizivé procento se skrývá ve stínech a tiše mi fandí.
"Myslíš, že to dokážu?" začínalo se objevovat moje pochybovačné já.
"Žádný strach," hodil ruku kolem mého krku a prudce mě přitáhl k sobě, při čemž mi druhou rukou rozcuchal vlasy. "S mou pomocí zvládneš cokoliv. Tak mi věř. A já slibuju, že budu věřit, že to dokážeš."
V tu chvíli jako by mě zahřívala celičká sluneční záře světa, soustředěná jenom na mou osobu. Cítil jsem vnitřní teplo, které jsem necítil ještě nikdy v životě. Byl jsem šťastný, že ve mně někdo jako Sasuke věřil. Taky, že se mě rozhodl podpořit v mém rozhodnutí.
Jen jsem si ještě neuvědomil, že si mě konečně získal. Že jsem byl čerstvě zamilovaný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 8. února 2018 v 13:14 | Reagovat

takze predcalen sasu dosiahol svoje. aj ked sa narata zabudol dokazal si ho zikat. vtedy dost tlacil na pilu. vynucoval si jeho pozornost. teraz naru sam tuzi po jeho spolocnosti. boooze som zvedava co bude dalej

2 Mei Mei | Web | 14. února 2018 v 23:58 | Reagovat

Yeeeey, děkuji za věnování. 💙
Teď dumám. Tento díl jsem četla, jakto, že tu není můj komentář? QQ Gomeeeen QQ
Zda se mi to, nebo se mu Naruto vtírá do života? To by bylo až moc super. (≧∇≦)/ Začal by se věnovat všemu, čemu se věnuje Sasuke. (≧∇≦)/ To je sladké. 💙

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama