Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

9. Díl

5. února 2018 v 0:00 | Jenny & Majo |  V hlubině
Viii, nazdárek, tady Majo :3 Doufám, že nevadí, že tu oxiduju. Úpravu kapitol mám na starosti já a jelikož na to nemám čas, nemá pak Jenny čas si povídku nastavit, když mám čas já :D No, nebudu vás moc mást :D Hezké čtení.


Sasuke pozoroval znavenou dívku. Ležela v křesle, stočená v klubíčku a jemně oddechovala. Trvalo celou noc, než prohlédla, popřípadě odoperovala všechny poškozené probuzením. Z haly se jim podařilo zachránit devět lidí. Z nich to dokázali ustát jenom čtyři. Čtyři! Ale za jakou cenu? Pouze dva lidé se zdáli být celkem v pořádku. Jediné, co se u nich projevilo, bylo krvácení z nosu v důsledku skoro až nepřirozeně vysokého tlaku. Oba dva pasažéři dostali léky na jeho snížení a byl jim přikázán klid na lůžku. Rudovlasý muž Nagato, kterého Karin operovala jako prvního (a jediného úspěšně), už takové štěstí neměl. Operace dopadla více méně dobře, stále byl však v kritickém stavu napojený na přístroje, které mu měly pomoci dýchat.
To ale pořád nebylo to nejhorší. Sasuke vstal a začal se procházet po hlavní chodbě ošetřovny. Postupně přecházel od jednoho pokoje k druhému a pečlivě si prohlížel všechny přeživší. Nyní bylo jeho prací je hlídat. Karin byla uvězněná v hlubokém a jistě neklidném spánku, Suigetsu nadopovaný léky seděl na můstku u hlavního počítače a snažil se zjistit, z jakého důvodu se jejich lodí prohnal ten obrovský výboj. Byl toho názoru, že někde muselo být něco sakra špatně. Rozhodl se, že onen problém najde. A Naruto… Naruto se zavřel v poškozené hibernační hale, prohledával a opravoval co se dalo. Práce mu pomáhala vyrovnat se s faktem, že zemřely desítky lidí.
Když se Sasuke zastavil u posledního pokoje, kousl se do rtu. Hleděl na blonďáčka, jež měl v ruce tužku a blok s papírem a něco si kreslil. Po chvíli však nejspíš ucítil Sasukeho upřený pohled. Zadíval se na něj. Ústa se mu zvlnila do jemného úsměvu a i přesto, že mu nejspíš vůbec nebylo do smíchu a neměl náladu s někým komunikovat, mu zamával.
Sasuke jeho gesto opětoval. Nyní byl pro blonďáčka hrdinou. To Sasuke ho zachránil. Kéž by mu to tak mohl vyjádřit slovy.
Uchiha se otočil a vrátil se zpět k sedačkám ke spící Karin. Ano, možná by mu rád poděkoval. Neměl však za co. Z komory se sice dostal živý, to bylo ale tak všechno. Stačilo, aby byl Sasuke rychlejší a mohl to přežít bez úhony. Takhle byl muž bez kyslíku však moc dlouho. Karinina diagnóza byla jasná. Poškození spánkového laloku bylo vážné. Místo, které je v mozku také jinak známé jako centrum řeči. Sasuke doufal, že se jeho lalok uzdraví natolik, aby po nějakém čase mohl komunikovat.
Černovlásek si sedl a zadíval se na tablet, kde měl otevřenou mužovu složku. Býval zdravotníkem. Bylo mu ho líto. Chudák Deidara.


Naruto raději ani nepočítal hodiny strávené opravováním rozbitých hibernačních buněk. I když netušil, k čemu se pokoušel upravit vše nefunkční, na druhou stranu věděl, že pokud to zvládne, bude klidnější. Možná i vyrovnanější.
Bez ohledu na mrtvá těla se soustředil na svou práci. A jen tak hádal, který mrtvý člověk - pokud byl mimo dosah své buňky - kam patřil.
Nemohl nechat lidská ohořelá těla pohozená na zemi jako nějaká zvířata, bez pomoci. Musel se o ně postarat tak, jak uznal za vhodné. A zajistit jim zde dočasný odpočinek bylo to, co by měl správný velitel udělat. To jediné co udělat mohl. Pokud by se ovšem nerozhodl vypustit mrtvé do temnoty vesmíru.
Až přistanou, budou mít poctivý pohřeb na nové domovské půdě.
"Jak se to jen mohlo stát?" zanaříkal, když do jedné z buněk opatrně přenášel jakési malé dítě ve věku zhruba do deseti let.
Ani netušil, že zde převáželi i děti. Buď anebo na to úplně zapomněl.
S opravením snad dvacáté buňky si uvědomil, že zde strávil déle jak osm hodin. Bylo načase si odpočinout. Vrátit se do své ubikace a doufat, že ho nepohltí noční můry z celé té hrůzy, kterou v místnosti viděl.
"Věděla jsem, že tě tu najdu," byla to právě Karin, která Naruta hledala a našla ho ihned, i když na odchodu. "Odcházíš?"
Přikývl. "Nespal jsem od chvíle, co se to stalo… musel jsem přemýšlet. U práce to jde nejlíp."
"A na co jsi přišel?"
"Že asi neměli jedinou naději na přežití," povzdechl si. "Co ti čtyři? Jaký je jejich stav? Přežijí?"
Karin pomalu kývla. "Myslím, že ano. Ale u jednoho se pořád neví."
"A Sasuke?"
"Co je s ním?"
"Kde ho teď najdu?"
Karin hluboce zauvažovala. "Mám pocit, že šel za tím blonďatým klukem. Vypadá to, že ho něčím zaujal. Podle všeho mu šel dělat společnost."
Narutovi jako by Karin sebrala veškerá slova z úst. Cítil se náhle podvedený, i když neměl proč. Možná ta různá gesta a signály bral Sasuke za nevinnou hru, kterou celou tu dobu pro změnu bral Naruto až moc vážně.
"Dobře," přikývl a snažil se maskovat fakt, že ho její zpráva nepotěšila. "Až bude volný, pošli ho za mnou. Musíme projít zbytek lodě, znova zkontrolovat přísun kyslíku a modlit se, že vše funguje jak má."
"Klidně za ním půjdu hned a-"
"Ne, Karin. Až bude mít čas," nějak začínal mít pocit, že s touhle zprávou si moc neodpočine.
Ne, že bude mít celou dobu v hlavě všechny ty mrtvé, teď měl ještě pocit, že veškerá ta přitažlivost k Sasukemu byla ubohou hrou, kterou ho obalamutil. Musel ale uznat, že zamotat člověku hlavu uměl Sasuke opravdu parádně. Pokud to bylo tedy jeho účelem.

I když si byl nejprve připravený okamžitě odejít, přece jen zůstal. Po řeči, jenž hodil s Karin potřeboval znovu přijít na jiné myšlenky.
Po dalších pár hodinách měl Naruto dost. Bolest z popálenin, kterou mu způsobil onen ničivý výboj, ho konečně dohnala. Na zem zahodil veškeré náčiní, které do té doby používal, otřel si pot z čela a vydal se na zpět na ošetřovnu. Práce mu sice pomáhala zbavit se bolesti, po zdravotní stránce to ale nebylo úplně nejlepší. Najednou si vzpomněl na Karinina slova. Možná by nebylo tak hrozné si na chvíli odpočinout a předat velení někomu jinému. Sasuke by to za něj jistě na chvíli vzal. Pokud by se zrovna tedy nestaral o nemocného blonďáčka.
Nad tou skutečností se musel na chvíli pozastavit. Moc si toho muže neprohlížel, jedno ale bylo jisté. Uchiha byl stoprocentně na blonďáky. Nikdy by však neřekl, že je jedním z těch typů, které přitahují starší muži. Podle toho mála, co o nemocném dlouhovláskovi věděl, se jeho věk již před několika málo lety překlenul přes číslo třicet.
Najednou se zastavil. Pořádně a zhluboka se nadechl a poté vydechl, přesně tak, jako ho to učili na hodinách, které se zaměřovaly na vyrovnání s post-hibernačním stresem.
Zaklonil hlavou a prokřupal si první obratle. Hned se mu udělalo lépe. Situace, kterou si momentálně všichni procházeli, na něj doléhala o to víc, že byl jejich velitelem. Už to byl sice bezmála měsíc, co byl vzhůru, to však neznamenalo, že všechny vedlejší účinky již plně vyprchaly. Třeba taková paranoia…
Znovu se rozešel a pokračoval v chůzi. Rozhodl se, že nebude podléhat své žárlivosti. Se Sasukem nic neměl, byl to pro něj pouze cizí člověk, který nahradil jeho nejlepšího přítele. Neměl důvod žárlit.
A i přesto žárlil.
Zatímco se ubíral hlodavými myšlenkami, které ne a ne přestat, došel na ošetřovnu. Stejně jako předtím Sasuke prošel okolo každého přeživšího a pořádně se na něj zadíval. Měl by se za každým z nich stavit, momentálně na to však neměl náladu. Pokračoval až k blonďákově pokoji, kde tušil, že najde Sasukeho, když se najednou zarazil.
Naproti onomu pokoji se vyskytoval další pokoj. Na lůžku byl usazený rudovlasý pacient, který měl ze všech, které zachránili, nejmenší újmy. Zíral přímo naproti přes chodbu, možná i skrz Naruta… přímo na Sasukeho.
Naruto se otřásl. Z toho pohledu šel strach. Proč na něj tak civěl? Že by Sasukeho znal ze života na zemi?
Už už se k němu chtěl rozejít, když mu kdosi položil ruku na rameno.
"Už jsi skončil?" zeptal se ho Sasuke. "Jsi tam zavřený snad dvacet hodin."
Naruto pokrčil rameny. Když u něj byla Karin, bylo to osm. Ten čas ale letěl...
"A ty?"
Sasuke při té otázce zvlnil rty v takové grimase, jako by se mu hlavou prohnala nějaká nepříjemná vzpomínka.
"Tohle… Nevyjde z něj jediné slovo. Vůbec nevím co dělat, jak mu pomoct."
Uzumaki zavrtěl hlavou. Taky nevěděl. Co se zdravotnictví týkalo, byl úplně mimo mísu. A neurologie… no, raději se nezmiňovat.
Trochu se naklonil na stranu a vykoukl zpoza Sasukeho těla. Zahleděl se na Deidaru, který už zase něco kreslil.
"Je docela roztomilý…" poznamenal Naruto.
Sasuke se uchechtl. "Žárlíš, šéfe?"
"Zmlkni," zavrčel Naruto.
Najednou nějak nechápal, kde se v něm brala ta masochistická choutka Sasukeho snášet. Otočil se na podpatku, připraven vyrazit za Karin a vytřískat z ní nějaké medikamenty na utlumení bolesti, když ho Sasuke chytl za paži a přitáhl si ho k sobě blíž.
"Žertuju," zašeptal mu ducha.
Pak se od něj trochu oddálil, stále ho však držel za ruce.
"Jsi unavený, Naruto. Jak dlouho jsi po tom všem spal?"
"Nevím, možná tři hodiny… jak to ale souvisí s-"
"Vidíš. Musíš si odpočinout," zamumlal a utichl.
Uzumaki ho pozoroval. Černovlásek chtěl nejspíš ještě něco říct, ale najednou to vypadalo, že neví, kde sebrat slova.
"Taky nejsi zrovna ve formě," nadnesl Naruto. "Možná… možná bychom si měli jít odpočinout oba."
Sasuke zvedl hlavu a kývl. Tvář mu neprotínal žádný výraz, v duchu byl však štěstím bez sebe. Naruto v tu chvíli nemohl vědět, jak dokonale mu nahrál do karet.
"Ještě naposledy zkontroluju Deidaru a pak za tebou přijdu," pousmál se nakonec jemně a než se otočil, sklonil se ke svému veliteli a věnoval mu letmý polibek na tvář.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama