Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Z důvodů nedostatku času a vytížení z pracovního života, vyjde poslední díl Zla zřejmě o týden později.
Nemám bohužel sepsanou ani tečku a do čtvrtku to jednoduše nestihám...
Všem čtenářům, kteří nedočkavě čekají, se tímto omlouvám, ale jsem taky jen člověk, kterému něco nevyšlo.

Vlčí poslání 11.Kapitola

4. září 2017 v 0:00 | Jenny a Majo |  Vlčí poslání



Awwm... málem jsem zapomněla přednastavit dnešní dílek =)
Naštěstí jsem si včera ještě vzpomněla :3

Užijte si již jedenáctou kapitolu :3 S Majo děkujeme všem, kteří s námi zůstavají :3




Když se druhý den ráno Itachi probral, nebylo mu úplně nejlíp. Červené víno mu zatemnilo mysl, a tak když opustil své prostory, a zjistil, že celý hrad skáče podle písknutí blonďatého mladíka, zděsil se, že to celé nebyl jen pouhý sen, ale holá realita.
Nebyl si úplně jistý, co by si měl myslet. Jen matně si vybavoval včerejší rozhovor s mužem, který se sám pasoval na rádce nového krále.
"Hej, ty!" zavolal na modrovlasou dívku, který zrovna zdobila jedno z válečných brnění květinami.
Dívka sebou poplašeně cukla, a když spatřila, s kým má tu čest, nervózně a možná i trošku uctivě se uklonila.
"Můj pane…" promluvila velmi tichým hlasem, a Itachimu došlo, že se jedná o Hinatu, dívku, se kterou si dříve Sasuke hrával jako děcko.
"Co se tady děje?" zeptal se unaveně. Hlava se mu motala a žaludek měl jako na vodě. Možná měl Sasuke přece jen pravdu, že alkohol se pro budoucího krále nehodil.
Hinata se na něj zaraženě podívala. "P-přece příprava na vaši korunovaci, p-pane." uklonila se, tváře červené studem, že si dovolila poučit svého budoucího panovníka.
Itachimu zatrnulo. "Připava na mou korunovaci…" zopakoval po ní, jako by se chtěl ujistit, že správně slyšel.
Korunovace. Korunovace. Korunovace.
Toto slovo a žádné jiné mu otravovalo myšlenky při své cestě za vysvětlením. Nakonec si přehrál všechny události z minulého dne, které si pamatoval. Probděná noc, následkem truchlení. Otupělé ráno. Příprava jeho otce na posmrtný život. Rozhovor s Madarou. Ohnivý příchod blonďatého mladíka. Víno. A pak znovu ten mladík.
"Myslím, že se rozhodl mě zničit. Ne, že bych si to nezasloužil." vydechl při představě, že by měl být korunován s kocovinou. A kde vůbec Deidara byl?

Světlejší z vlků si dovolil vejít do komnat mladšího prince. Hledal svého dutého bratra. Pokud ho načape jako vlka, neubrání se a hryzne ho do ocasu.
Bohužel, jeho tvrdohlavý bráška seděl na balkóně princovy komnaty. A sám. To Deidaru zarazilo. Jeho přepadení se neuskutečnilo. Byl z něj zase člověk. To se staršímu vlkovi moc nelíbilo. Ještě aby tak zapomněl, kým skutečně byl…
"Jak se asi má naše matka?" Pronesl mladík, který moc dobře vnímal přítomnost svého brášky. "Dívá se na nás, Deii?" Zvedl oči k modrým nebesům.
Vlk si sedl před prosklené dveře. Tak zatarasil vstup na ten malý plac, na kterém se nacházel Naruto. No jistě. Jejich matka... Že to Naruta pořád ještě nepřešlo. Proměnil se tedy pro Narutovo uklidnění také na člověka, i když se mu tenhle vzhled hnusil.
"Nejsi přece malý. Měl bys už vědět, že takhle to u nás prostě chodí."
Naruto se pousmál. Byl smutný a zklamaný, že i jeho bratru tenhle osud nevadí. "Bojím se o Sasukeho," zašeptal. "Bojím se jeho stáří. Až umře, umřu s ním. A ty s Itachim. To ti vážně nevadí?"
Deidara pokrčil rameny. "Je to až za dlouho. Nač se tím zatěžovat?"
"Já jen…"
"Vždycky jsi byl tak slabý, Naruto. Být tebou, nechám to být, než se do toho ponoříš a už nenajdeš cestu zpět," varoval ho Deidara, dokud byl ještě milý.
Naruto se až nyní otočil čelem k Deidarovi. Vidět ho jako člověka byla vzácnost. Od matčiny smrti vypadal, že se již nikdy nechce přeměnit. Byl tvrdohlavější než samotný Naruto.
"Asi k princi něco cítím," zašeptal mimo téma, aby ho okolí neslyšelo. Jen Deidarovy uši, kterým se chtěl svěřit. Cítil, jak červenal v obličeji a nedovedl si své chování před Sasukem ani za nic vysvětlit.
Deidara mu na jeho údiv přikývl. "To je normální. Když se jednou propojí naše osudy s lidskými, stane se tak," pousmál se.
"Takže ty a král-"
"I přes to, že to nebude mít budoucnost? Ano, i mé city jsou otevřeny tomu idiotovi," přikývl. "Ale Itachi si bude muset najít manželku, oženit se a hlavně zplodit potomka," Naruto cítil z Deidarova hlasu smutek a strach.
"Chci, abys byl šťastný i ty, Deii," zamručel zoufale.
"O mě se neboj. Spíše to nezpackej na své straně," dal Narutovi velkou naději na vztah, který si jeho malý bráška začínal vysnívat ve svých představách. Úsměv mu spadl v okamžiku, kdy zavětřil korunního prince někde poblíž severní stranou chodby.
Být v jeho blízkosti Deidaru dráždilo. Nutilo ho to být na Itachiho protivným a někdy i zasednutým. Vše jen z čiré žárlivosti k osobě, kterou si Itachi ještě ani nevybral za svou vyvolenou královnu.
"Musím jít, král mě potřebuje. Ty najdi Sasukeho a konej své povinnosti," přikázal, proměnil se ve čtyřnohé zvíře a rychle vyběhl ze Sasukeho komnat, než by ho před nimi Itachi načapal. Tohle by se totiž hodně špatně vysvětlovalo. Hlavně takovému tupci, jakým byl jejich nový král.


Když se starší blonďáček konečně toho dne střetl se svým chráněncem, nabyl již znovu lidské podoby.
"Hledal jsem tě…" řekl jenom Itachi, když ho spatřil. Bylo to zvláštní. Deidaru měl z minulého dne celkem rozmazaného. Proto ho velmi překvapilo, když nyní zjistil, že je ve skutečnosti docela… pohledný? A víc než to.
Vlk, který opatroval Itachiho mladšího bratra, se mu po této stránce vůbec nezamlouval. Byl sice již dospělým vlkem, ale v lidské podobě nebyl ničím jiným, než odrostlým dítětem.
Zato jeho starší bratr…
"Já vím." odvětil lhostejně Dei. A z toho, s kým ve skutečnosti právě mluví, si vůbec nic nedělal. Nikdy si nijak zvlášť nepotrpěl na společenské chování. V přírodě si byli všichni rovni.
Itachi na to neměl co říct, a tak po chvíli nastalo trapné ticho, během kterého však měl budoucí král příležitost si Deidaru pořádně prohlédnout.
A ačkoli by to blonďák nikdy nečekal, ten pohled ho znervózňoval. Netrpělivě si prohrábl své dlouhé vlasy. Pomalu mu začínaly lézt na nervy. Ostatně, jako celá jeho lidská podoba.
"Ehm…" přerušil okamžik konečně Itachi jemným odkašláním. "Slyšel jsem od poddaných něco o korunovaci. To je tvoje práce?" zeptal se, se snahou říci to jako pravý panovník. Místo toho si připadal jako imbecil.
Deidara se při náznaku delší konverzace konečně trošku uvolnil. "Ano, přesně tak. Je třeba, abys byl korunován co nejdříve. Od ostatních království hrozí v této situaci veliké nebezpečí. Království by nemělo být bez krále." vysvětlil a vydal se chodbou k hlavnímu sálu. Ani se nemusel otáčet, věděl, že ho bude jeho pán následovat. Cítil jeho zvědavost.
"Proč se to dozvídám jako poslední?" zajímal se okamžitě. Takové jednání se mu moc nelíbilo. "Jestli máš být mým poradcem, měl by ses podle toho ale také chovat. Neposlušnost nestrpím, a neinformování krále se mezi ní řadí." zabručel.
Deidara se nahlas rozesmál. "Ale ty ještě nejsi král. A kdybys včera nebyl opilý jak doga, a dnes to z tebe netáhlo jak ze sudu, možná bys byl dokonce ty tím prvním, koho bych informoval."
Itachimu přišlo, že špatně slyší. "Co prosím? Co jsi to řekl?" do hlasu se mu dostal tón podobný tomu, který používal starý Itachi.
Blonďák si z něj však vůbec nic nedělal a pokračoval dál ve výkladu. Vyprávěl, co všechno již stačil zařídit, kdy se bude konat ceremonie a kdo každý bude pozván na pozdější hostinu. Když skončil, byl z toho Itachi už tak popletený, že na svou zlost skoro zapomněl. Skoro.
Vzal Deidaru za paži a prudce ho k sobě otočil. "Nelíbí se mi, jak se mnou mluvíš." zasykl mu do tváře.
Modrooký rádce jen pokrčil rameny. "Obluda. Zrůda. Monstrum. Příšera. To a mnoha další byly mé přezdívky po dobu, co jsem strávil jako tvůj vlk." vytkl mu tak, až se Itachi studem začervenal. "Jestli máš s mým chováním problém… No, to je tvůj problém. Ale nečekej, že se ti teď budu klanět k nohám a líbat ti je. Jsem tu jen proto, abych se postaral o tvůj nástup na trůn." zavrčel, vyškubl se mu a pokračoval v cestě.
Uchiha však zůstal stát. Něco jiného bylo to všechno vědět, a něco jiného, když mu to nakonec vmetl do tváře.
"Kde je vůbec Madara?" zeptal se, snaže změnit konverzaci.


Deidara na svého pána nečekal. Vlastně dělal, že neslyšel ani jeho poslední otázku, která mezi budoucím králem a jim proběhla už po třetí v úplně stejném znění. Madaru rád neměl, tudíž se o něj ani pořádně nezajímal. Byl zaměřen jen na Itachiho a aby korunovace proběhla v naprostém pořádku.
"Můžeš alespoň předstírat, že máš vůči mně trochu úcty?!" Rozštěkl se nakonec Itachi, který nevydržel Deidarovo chování. Byl to hrozný muž s hroznou povahou. Nestačilo, že se Itachi snažil, protože čím více se snažil, tím více ho ten vlčí muž ignoroval. To by si panovník neměl nechat líbit, ať už cítil vinu, nebo nikoliv. "Zlobíš se na mě?" Pozvedl obočí. Tak to tedy zkusí vzít oklikou, když mu ten tupec nedal šanci vyjádřit se přímo.
Nyní to byl Deidara, kdo se zastavil tak nečekaně, až o něj Itachi málem zakopl. Prudce se otočil na svého krále s hněvem v očích. "Vůbec ne," odsekl. "Jen nemám rád užvaněné lidi. Můj bratr mi v tomhle směru stačí. Nepotřebuju, abys i ty mluvil více, než je třeba. Myslím, že on to v pubertě nepochopí, ale ty už bys mohl. Přece jen budeš králem, ne?" peskoval ho jako malého haranta.
"Poslouchej," Itachi věděl, že je to nevychované, ale neodpustil si gesto, kdy na Deidaru začal ukazovat prstem v záchvatu přicházejícího vzteku, který se snažil krotit. "To, že jsi divoch bez výchovy, to už každý ví," mračil se. "Že jsi bez úcty k vyšším lidem, bez strachu z trestu, to už začíná být vážné," proč mu to vůbec říkal? "Ale nestrpím, když mě ignoruješ ve chvílích, kdy se k tobě snažím chovat hezky a možná i přátelsky. Nikdo jiný to štěstí nemá. Pokračuj ve své nedostupnosti a vykážu tě. Ve svém království nestrpím lidi, kteří mě neberou vážně," nyní to byl Itachi, kdo převzal dominanci v této situaci. Obešel Deidaru a nechal mu na obdiv jen své vzdalující se záda.
Blondýn si drtil vlastní pěst, kterou křečovitě svíral u sebe, až pomalu nešla uvolnit. "Co by se změnilo, kdybych byl milejší?" Zasyčel podrážděným hlasem. Neubránil se vyventilování pocitů prudkou ránou do kamenné zdi, na které zanechal obtisk svých zkrvavených, možná i lehce rozdrcených kloubů. "Je lepší mít odstup, pak to nebude tak bolet," přikyvoval si na svá slova, kterými upozorňoval sám sebe na to, že jeho vztah byl od začátku veden k záhubě. Zprvu byl na Itachiho zlý jen proto, aby mu otevřel oči a aby se konečně začal chovat jako člověk. Nyní to bylo ze strachu. Nemohl se s ním sblížit. Lepší tohle, než mít nakonec zlomené srdce a umírat sám.
Zakryl si krvácející rány dlaní druhé ruky. Bolest necítil od doby, kdy se jako vlče chytil do zvířecí pasti. "Už jsem zapomněl, jak to bolí," povzdechl si. Ale ani fyzická bolest nezahnala tu, která jej sžírala zevnitř. Od začátku záviděl svému bratru. Ten měl na lidi vždycky z pekla štěstí. Za to Deidaru s Itachim stíhala jedna rána za druhou a spousty zklamání."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naomi (나오미) Naomi (나오미) | Web | 17. září 2017 v 21:53 | Reagovat

úžasný díl :) jsem moc zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama