Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Zlo - vychází každý čtvrtek / prozatím přednastaveno do 21.9.2017 :3
Vlčí poslání - společná povídka s Majo - vychází každé pondělí ^.^
Cizinec - připravuje se - krátká kapitolovka =)


The way - 20.Díl - THE END

1. září 2017 v 10:00 | Jenny a Tereki |  The way







Sherlock: "To rád slyším," jeho slova mě zahřívala u srdce. Byl jsem opravdu rád, že jsem ho našel takřka ihned, než mi došly síly. "Moriarty?" Vyslovil jsem to jméno hluboce zamýšlený do minulosti. "Dostal, co chtěl. Žije se svůj život, tak jak si ho plánoval. Uvnitř své hlavy," dodal jsem.
"To nechápu," John se pokoušel přijít, co znamenala moje slova, ale vypadal chudáček úplně ztracen.
Pokusil jsem se o smích, ale každé zvednutí břicha bodala v mé ráně. "Opravdu vás nic nenaučili," rýpnul jsem si a přemýšlel jak mu to říct aby to pochopil i on. "No, mám pocit, že jsem tím myslel, že už se nikdy neprobere. Žije si svůj vytoužený sen. Pro teď a navždy, dokud se sám nerozhodnu ho z té iluze dostat," to už mu začínalo docházet. Alespoň jsem si to myslel. "Ale dost už o něm," pousmál jsem se. "Co teď? Do pár měsíců můžeme být doma," zvedl jsem k němu ruku a rozcuchal mu vlasy. "Brzy můžeš být svobodným. Nebo se mnou můžeš zůstat navždy. Stačí si vybrat, Johne Watsone."
"Myslíš, že to potřebuje odpověď?"
"No, mělo by. Teď jsem sice v pořádku, ale kdo ví, kdy mě opět přepadne amok. I tak to chceš risknout?"


John: Usmál jsem se a zadíval se do jeho očí. "Riskoval jsem pro tebe už tolik, že chci riskovat dál a zůstat s tebou." Neuměl jsem si představit, že bych ho opustil. Nejenže by mi něco celou dobu chybělo, ale věděl jsem, že on by si našel způsob, jak naše cesty svést zase zpátky. "A pokud mě nebudeš držet v kleci, tak svobodný, svým způsobem, budu."
"To si ještě rozmyslím."
"Jestli ano, uletím ti." Vyhrožoval jsem mu se smíchem. Byla to milá chvíle i přes jeho zranění. Sedět u ohně, být v jeho blízkosti a smát se od srdce. I když jsme byli poblíž tak nebezpečného místa, jeho přítomnost to vše zastiňovala a já si v tu chvíli přál, aby to nikdy neodeznělo.



Sherlock: Už v hluboké noci, když plameny ohně dohořívaly, jsem pociťoval zvláštní vnitřní chlad. Rány se mi sice pomalu zacelovaly, ale oslabené tělo z boje dopomáhalo kameni, aby nade mnou přebíral moc.
Odpočíval jsem. Nespal jsem tvrdým spánkem, a proto jsem si uvědomoval, co se dělo. Vytřeštěné oči jsem upínal na Johna, který se vedle mě vrtěl a hledal správnou polohu jak zatuhnout.
"Uteč," zašeptal jsem chraplavým hlasem, ale on tomu nerozuměl. Jen se zvedl na loktech a zamžoural do tmy, aby viděl mé obrysy. "Uteč sakra!" Zaklel jsem a odstrčil ho ve chvíli, kdy ke mně natahoval svou dlaň. "Schovej se. Tak abych tě nenašel," v duchu jsem se modlil, ať mě to nepřemůže ale moje psychická i fyzická síla byla slabší než síla kamene moci.
Stát se dospělým si vyžaduje nejvyšší oběť. Legendy nelhaly… nikdy už nebudu jako dřív. Podle všeho mě můj osud stejně nakonec dostane a pohltí. Tak jako všechny z původních, kteří zahodili svou lidskost, jak ji znali.



John: Nemohl jsem ho opustit. Ne v takovém stavu. I když jsem dobře věděl, že by se o sebe dokázal postarat a přežít, nemohl jsem ho tady nechat samotného a utéct, tak jak mi radil. "Sherlocku," srdce mi bylo jako splašené, ospalost mě v tu chvíli ihned opustila a já přemýšlel, co dál. Chraptěl a syčel, ať uteču, ale to jsem opravdu nemohl udělat. "Sherlocku, zvládneš to." I přes jeho odpor a cukání jsem se k němu natáhl a uvěznil jeho ruce ve svých. Díky ráně teď nemohl být natolik silný, aby se mě jednoduše zbavil, dokud ho kámen neovládne.
V tu chvíli jsem mu věřil jako nikdy předtím a modlil se, aby vše zase dostal pod kontrolu. Nespouštěl jsem z něho oči a neustále se modlil, aby to všechno rychle přešlo. Ničilo mě ho vidět v takovém stavu, kdy bojoval sám se sebou.
"Běž." Chraptěl a zněl, jakoby mluvil už z druhé strany, z posledních sil.
"Ne." Odporoval jsem mu. Teď nebyl čas se bát, čas znovu utíkat. "Jsem tady s tebou, ten kámen tě nesmí ovládnout," i když jsem se snažil znít tvrdě a odvážně, šlo v mém hlase vycítit tichou nevyřknutou prosbu.



Sherlock: Uchechtl jsem se. Bylo to jako z debilních příběhů o odvaze a důvěře. Jakoby to mělo něco změnit. Už tehdy jsem ho varoval. Já ho prosil. Prosil jsem, aby se k mému srdci moc nepřibližoval. Že jednou nebude bít rytmem, který John znal. "Nic nechápeš," zoufalství bylo náhle pryč a zůstala jen čistá mysl. Mysl, která mi našeptávala, co bylo správné.
I přes to že mi to zprvu nechtěl dovolit, jsem setřásl jeho ruce. Postavil jsem se do shrbené pozice. A protože jsem se hýbal, rána se otevírala a krev opět hledala cestu ven. Popadl jsem se za bok a zadíval se na ruku, kterou jsem následně zvedl k obličeji. Ve tmě jsem spatřil tmavou lepkavou tekutinu. Spíše její odstín. Oblízl jsem si dlaň a lehce se pousmál. "Dobrá," vydechl jsem. Krev mě začínala neskonale lákat. "A co ta tvoje?" Pohlédl jsem na Johna, ale to ve tmě nemohl úplně vidět.
"Co moje?" Dělal blbého. Ale zaráželo mě, že neměl jedinou špetku úcty. Dokonce ani neprojevoval strach. Bavil se se mnou jako s nejlepším přítelem a to jsem nemohl přehlížet. Měl by pokleknout a vzdát mi čest.
"Jak chutná tvoje krev, prťavý bezvýznamný člověče?" Zajímal jsem se s krokem blíž k Johnovi.



John: V další chvíli se vše událo strašně rychle. Nestihl jsem mu ani odpovědět, na tož se vzpamatovat, a už jsem se sbíral ze země s tím, jak mě od sebe odkopl. Kdybych předtím stál, určitě bych svým tělem přerazil nějaký ten strom, teď mě naštěstí zastavila jen zem.
S bolestí a zvučením v hlavě jsem se podíval jeho směrem. Byla to tak neuvěřitelná rána, že se mi šlo jen těžko vzpamatovat. "Sherlocku," nyní to nebyl on, ale ta osoba, před kterou mě vždy varoval. Ta chladná, bezcitná a teď i krvežíznivá.
Než jsem se nadál, stál nade mnou jako lovec, který právě chytil svou kořist. Nohama mi uzemnil ruce, sám si pak sedl na mé tělo, abych se mu nemohl bránit. Cítil jsem jeho pohled na sobě, jak mě jim zkoumá a propaluje. "Opovažuješ se mě nazývat mým jménem?" tolik arogance jsem u něj ještě nikdy neslyšel a kupodivu mě to nestrašilo, ale spíše vytáčelo. Jak jsem ho měl ale donutit, aby znovu ovládl kámen a nenechal se jím ovládat?
"Ano, opovažuju." Odpovím mu, s čímž si skousnu ret. Snažím se přijít na jakýkoliv zvrat, co by mohl obrátit tuto situaci. Kdybych se dokázal uvolnit a udeřit ho do rány, možná by ho to bolelo, za což bych se mu při nejlepším po tom všem omluvil, ale taky by to možná bylo k ničemu.
Nic jiného mi ale nezbývalo a jasně jsem věděl, že to na chvíli bude bolet i mě.
Nashromáždil jsem všechnu svou sílu do lopatek, ze kterých v další vteřině vyšly má křídla nehoráznou silou a rychlostí. I když to bylo zvláštní, Sherlock ztratil rovnováhu a to byla moje jediná šance jej zasáhnout. Rychle jsem stáhl ruku a pěstí ho udeřil do krvácející rány. Nejenže ze mne vstal, ale dokonce i zavrávoral a syčel bolestí.
Okamžitě jsem pro jistotu schoval křídla, aby byly zpátky v bezpečí a postavil se na odřené nohy. Jestli se nevzpamatuje do pár chvil, tak nevím, jak dlouho budu schopen se bránit jeho síle.
"Sherlocku," oslovil jsem ho s nadějí v hlase, i když mi srdce bilo jako splašené a u plic jsem si myslel, že mi zkolabují. "Prober se."



Sherlock: Rozum mi říkal, abych si s tímto osídlencem na chvíli pohrál. A abych svou silou a brutalitou nešetřil. Srdce mi ale zmrzlo v pochodu. Bolelo to a to mě mátlo.
"Prosím už toho nech."
Doléhaly ke mně jeho prosby, které ničemu a nikomu nepomáhaly. Věděl jsem, co se může stát a netušil jsem jak správně to říct jemu. Neposlouchal mě, když jsem říkal, že takový nebudu věčně. A dokonce ani nyní to nehodlal akceptovat.
"Uteč," zasyčel jsem a nataženou ruku se pokusil stáhnout zpět k sobě. Poslední, co bych chtěl - že bych mu nějak ublížil. A to se stane, pokud bude hrát idiota a zůstane stát uprostřed mého zorného pole. Vypadal, že nic nechápal. Nebo si jen neuvědomoval konečné následky.
Mé prosby se nestaly realitou. John, nyní vyklepaný jako ratlík, stále držel na místě. Nepohnul se ani o milimetr.
Změnil jsem výraz v obličeji a pomalými kroky přešel až k němu. Pevně jsem ho chytil za krk a praštil s jeho tělem o zem, až se mu vyrazil dech, jak jeho záda narazila o kamení pod sebou. Svíral jsem jeho hrdlo a sledoval jeho oči. Miloval jsem zvuk, kdy se osoba zoufale snažila nadechnout. "Co s tebou?" Hlas jsem měl ledově klidný a při tom jsem hledal zábavu. Poslední hru na naší cestě. "Viděl jsem správně nebo to byly tvoje křídla?" Ušklíbl jsem se. "Vyvolej je. Nech mě si sáhnout," pokud si myslel, že to je prosba, byl na omylu, tohle byl jednoznačný rozkaz.



John: Zoufale jsem lapal po dechu a bál se, že brzy odejdu z tohohle světa. Smrt samotná mi nevadila, spíše mě zraňovalo to, kým jsem měl být zabit.
"Ne." Odpověděl jsem slabým hlasem, který ale určitě slyšel, neboť se jeho tvář změnila v pobavenou. To mě možná zarazilo ještě více.
"Tak dobře," bylo to jediné, co ze sebe pobaveně vydal. Snažil jsem se jeho sevření vyvlíknout, ale jeho síla byla mnohonásobně větší a já cítil, jak pomalu padám do bezvědomí. V další sekundě ale stisk povolil a já se mohl nadechnout zpátky do reality. Rychle svůj stisk ale vrátil, i když už ne tak silný. Spíše, jakoby mě kontroloval. "Chci, abys to viděl." Řekl s hraným úsměvem a mě v tu chvíli došlo, že by se mohlo stát to nejhorší.



Sherlock: "Zatni zuby andílku. Bude to pomalé a mučivé," zašeptal jsem bez jediného odtržení očního kontaktu hned na to, co nedobrovolně pustil na svět své křídla. Vzlykal a vypadal, že očima prosil, i když jsem nevěděl o co. Chtěl jsem si hrát. Potřeboval jsem slyšet jeho řev. Pevně jsem uchopil jedno z jeho křídel a začal ho škubat na kusy.
"Dost," vyhekal ze sebe. Prozatím jsem ho zbavoval pírek. Byl opelichaný jako slepice, ale to mi nestačilo. Já chtěl slyšet jeho nářky. "Sherlocku, přestaň, než bude pozdě-"
Sevřel jsem jeho hrdlo pevným stiskem a přemýšlel, jestli mu rovnou nezlomit vaz. Obrátil jsem jeho tělo tak, abych se co nejlépe dostal k jeho křídlům, které se staly mými oběťmi. "Myslím, že jsem ti nedal příkaz k mluvení," trhl jsem celým jeho křídlem. Několikrát to prasklo a John ječel. Křídlo jsem mu musel zlomit. Právě nyní jsem dělal vše proto, abych mu ho vyrval z těla. Kůže se začala oddělovat a místo, kde vznikala rána, se plnilo krví.
Jeho řev byl jako melodie krásného dne.
Když mi zůstalo jedno z perutí v ruce, ledabyle jsem ho odhodil bokem. "Aby mu nebylo smutno," ušklíbl jsem se, než jsem mu začal rvát z těla druhé a poslední křídlo. "Poslední slova na rozloučenou?" Hlas jsem měl ledově klidný. Zaposlouchán do Johnova řevu jsem si pohrával s jeho křídlem, které jsem mu pomalu rval z lopatky ven.




John: Slzy mi padaly z očí těžké jako skála. Bolest byla strašná, všechno dění okolo mě sláblo a kdybych mohl… kdybych jen chtěl… tak bych už dávno odešel do říše bezvědomí.
Jenomže, proč jsem neustále trpěl tu obrovskou bolest?
Proč to musel být on, kdo mi chtěl vzít křídla a s nimi i život?
Prosby a nářky byly jen neúčinné výkřiky do prázdna tmy, ve které mi nikdo nemohl pomoci, ale v další chvíli se mě zmocnilo něco podobného pudu sebezáchovy.
I když mi rval druhé křídlo z lopatky pryč, začal jsem se snažit stáhnout ho zpátky do těla, do bezpečí, odkud by ho už nemohl nedobrovolně vytáhnout. Byl jsem v dosahu smrti, mohl mi způsobit cokoliv, nevím, proč jsem své jediné křídlo začal alespoň trochu bránit.
"Co to děláš?!" podle hlasu zněl jasně pobouřeně, že mu na poslední chvíli ukazuju odpor. Nenechám se zabít někým, na kom mi záleželo a ještě nedávno záleželo jemu i na mě.
Bylo pro mě zvláštní, že po chvíli boje to otrhané křídlo sám pustil a nechal ho stáhnout zpátky do lopatky. A i když mě to stálo spoustu sil, abych ho schoval zpátky, koutkem oka jsem se podíval na toho, kdo mé zranění způsobil. V té tmě toho nešlo příliš vidět, ale jeho vstání a couvání vypadalo, jakoby si to všechno začal uvědomovat. A než se mého vědomí zmocnila vítaná a mírumilovná náruč bezvědomí, spatřil jsem, jak odtud Sherlock mizí a mě tam nechává samotného napospas osudu. V tu samou chvíli se ale ozývalo i mnoho kroků z opačné strany. Bohužel ti, kteří přicházeli, mi zůstali zakrytí v temnotě noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eris Eris | 2. září 2017 v 0:58 | Reagovat

A to mi jako chcete rict ze je konec jo? Tak jako to ne!!! :D to proste ne -,- okamzite chci druhou serii nebo pokracovani, ale okamzite holky -,-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama