Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Zlo - vychází každý čtvrtek / prozatím přednastaveno do 21.9.2017 :3
Vlčí poslání - společná povídka s Majo - vychází každé pondělí ^.^
Cizinec - připravuje se - krátká kapitolovka =)


Cizinec - 2.Kapitola

13. září 2017 v 0:00 | Jenny |  Cizinec


Po týdnu další dílek =)
Nemám k povídce co říct. Myslím, že jediné slovo by znamenalo spoiler, který vám dávat nechci xD





Temné oči spatřily opět světlo života. Celé jeho tělo bylo vysílené a těžké. Mohl se nepřijemně otáčet všemi směry, aby prozkoumal nové území. Ne, tady to opravdu nepoznával. S bolestmi se chytil za bok, který při prudším pohybu způsoboval bolest.
"Au," zasyčel. Když se mu konečně vracely vzpomínky nazpět, uvědomil si, že zase pil. A ne málo. A pak vyprovokoval jednu partu, která to nakonec, jak se zdálo, přehnala. Při dopadnu k zemi, se nabodl o rozbitou flašku piva a střep přetrhl kůži.
Nepamatoval si nic víc, než krev. Tehdy se snažil najít pomoc. Zřejmě ji našel, podle toho, že byl v cizím bytě.
Pomalu se posadil a rozkoukal se. První, co uviděl, byla malá lednička. Ležel na matraci. Chyběla postel. Chybělo toho hodně. Byla tu jen skříň, malá lednice, dvě poličky a malý stolek. Když se nepočítá ta stará matrace.
"Co je to za pokoj? Kdo může takhle žít?" Podivil se. A o to více se zarazil, když si uvědomil, že někdo tak chudý měl to srdce pomoct mu, i když by sám potřeboval pomoct se svým životem. "Doufám, že to bude alespoň hezká slečna," zasnil se. Ale když se otevřely dveře a jeho oči došly poznání, že to není jen jediný pokoj, ale rovnou celý byt, puklo mu za toho člověka srdce na malé kousíčky. Střešní pokoj. Mohl to tušit. Ty byly nejmenší.
"No," zhodnotil zrzavou postavu ve dveřích se sluchátkama v uších. "Hezká slečna to sice není, ale to nevadí," pousmál se.
Nějak se ho začínalo dotýkat, že se ten muž ani nepodíval jeho směrem. Prošel okolo jen, co zavřel dveře a otevřel ledničku. Přes rameno šlo spatřit, že byla dočista prázdná. Vybalil do ní pár malých láhví vody a nějakou zeleninu a ovoce. Až pak se podíval na svého hosta.
"To tys mi pomohl?" Pokusil se o úsměv. "Chtěl jsem ti poděkovat. Alkohol moc dobře nezvládám," ale úsměv mu klesl v okamžení, kdy zrzek nic neříkal, jen na něj hleděl nezajímavým pohledem. Jako by se díval skrze něj. "Každopádně, díky," cítil se v jeho blízkosti opravdu nejistě. Bylo to zvláštní.
Ledy mezi nimi se začaly trhat v okamžiku, kdy bylo cizinci podáno jídlo. Polévka.
"Děkuji," pousmál se a teplé jídlo přijal s obrovskou radostí. "Ty nebudeš?" Až když si majitel domu sundal sluchátka, došlo mu, že jeho slova po celou tu dlouhou dobu ignoroval. "Mohl jsem to tušit," raději se soustředil na jídlo, nevšímaje si hladových pohledů zrzka.
Dal mu všechno, co měl. Hosta měl doma poprvé a netušil, čím ho pohostit. Měl peníze jen na jedno teplé jídlo. Nezbylo mu, než si vzít na oběd rajče. Ale jen jedno. Musel šetřit.
"Měl bych ti vynahradit tvé pohoštění. Myslím, že ani starost o mě nebyla snadná," promluvil znova zraněný. Tohle ticho mu lezlo opravdu krkem. Pořád se mu nedařilo navázat to správné spojení. "Jsem Jason," představil se. A to ticho ho vytáčelo víc a víc. Ta jeho ignorace nebrala meze! Snažil se být na něj milý, ale cítil se spíše jako přítěž. "Tse," odsekl nakonec. "Fajn, trucuj si, když ti tak vadím. Už na tebe nebudu mluvit. Odejdu hned ráno," věděl, kdy toho bylo moc. A taky viděl, jak toho člověka svými řečmi obtěžuje. Mlčení mu taky nevadilo. Nechtěl riskovat, že by ho vyrazil do tmy. Když už se začínalo stmívat a ta probděná půlka dne uběhla jako voda. Jen chtěl navázat kontakt, který byl pořád tak daleko.




Okrové oči pozorovaly v přítmí svého hosta. Přišel odnikud a přes to, jako by ty rysy někde viděl. Zakroutil hlavou. Neměl by uvažovat nad něčím, na co si nehodlal vzpomenout. Minulost byla zakázaná.
Přešel blíže k posteli. Bylo dobře, že Jason usnul a odpočíval. Rána nebyla nijak hluboká, ale ztráta krve jeho tělo vysílila. I když neměl jediný steh, bude trvat nejméně další den, než nabere energii vstát.
Odhrnul nestydatě peřinu ze spícího těla. Jasonův hrudník se na zrzka usmíval. Spal jen v riflích, které měl tu noc na sobě.
Konečky prstů přejel po hrudi cizince, až se zastavil u zmiňovaného boku. Z jedné strany odlepil, pomalými pohyby, velkou náplast, aby mohl ránu znova vyčistit.
"Co to děláš?" Ozval se unavený hlas ve chvíli, kdy zrzek, ač zkoumal očima řeznou hlubší ránu, přejížděl nevědomky konečky prstů po opálené pokožce Jasonova hrudníku.
Nastalo trapné ticho v ještě trapnější situaci.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama