Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Zlo - vychází každý čtvrtek / prozatím přednastaveno do 21.9.2017 :3
Vlčí poslání - společná povídka s Majo - vychází každé pondělí ^.^
Cizinec - připravuje se - krátká kapitolovka =)


Vlčí poslání 10.Kapitola

28. srpna 2017 v 0:00 | Jenny a Majo |  Vlčí poslání

Jen co se za Madarou a jeho mlčenlivým synem s bouchnutím zaklaply dveře, nastalo ticho, které narušoval jen nadšený povyk černého vlka. Ten se plný nadšení rozeběhl, a chystal se skočit na dlouhovlasého blondýna.
Bratři měli poprvé v životě vidět přeměnu. Těsně předtím, než se chlupaté tělo dotklo lidského, se objevila jemná modrá záře, a na staršího měniče dopadl mladší blonďatý chlapec Naruto.
"Bráško!" sevřel staršího v náruči, hlavu zabořenou do Itachiho oblečení, které si Deidara bez dovolení vypůjčil. "Už jsem ani nevěřil tomu, že se taky přeměníš. Myslel jsem, že se pořád zlobíš." zasmál se a laskavě se mu zadíval do tváře.
Deidara nakrčil obočí, popadl Naruta za ramena a lehce ho od sebe odstrčil. "Zlobím?" zopakoval po mladším bratrovi bílý vlk. Natočil se na stranu a zahleděl se na zdroj všech svých problémů, za posledních několik měsíců. "Zlobím?" skoro zašeptal, hledíc budoucímu králi zpříma do očí.
A pak se najednou rozesmál zvonivým smíchem. "Já se přece vůbec nezlobím. Já zuřím." ve vteřině ho smích přešel.
"Cože?" lekl se Naruto. "Co se děje, bratře?"
"Co se děje? Jak se jenom můžeš ptát?!" jeho hlas se začal nebezpečně zvyšovat a přibíral na hlasitosti. Napřáhl ruku a prstem namířil přímo na Itachiho. "On se děje. Tohle je naprosto absurdní situace. Jen se na něj podívej. Měl jsem sto chutí Madarovi dovolit, aby se zmocnil jejich království. I když je to krutý člověk, tak by z něj byl dobrý král. A víš proč?" zeptal se tak ostře, že Naruto stačil jen zavrtět hlavou, a přihlížet výbuchu vzteku svého jindy klidného staršího sourozence. "Protože i když je to hajzl, má zkušenosti s tím, jak se postarat o svůj lid. Zato on-" ukázal znovu vztekle na dlouhovlasého Uchihu, "není ani schopný se postarat o svého mazlíčka. Pod jeho vládou všichni pochcípají. Myslíš že mi dal alespoň jednou najíst, jako vlkovi? Ne! Musel jsem se o sebe postarat sám, zatímco jsem chránil JEHO vznešenou zadnici. Je to jen namyšlený arogantní fracek, který si ničeho neváží, ani svého bratra, ani svého otce. Opravdu si myslíš, že si bude vážit svého království?!" na konci se jeho monolog již proměnil ve křik.
Jak Naruto, tak oba bratři Uchihovy jen zkoprněle stáli a zírali. "Všichni tady jsou odsouzeni k záhubě." dodal již o poznání tišším hlasem. Pak se otočil, a aniž by Itachimu věnoval jediný pohled, odešel.
"J-já…" zakoktal se po chvilce vzpamatování Naruto. "O-omlouvám se za něj. On to tak nemyslel. Za tu dobu co byl tady… toho na něj bylo trošku moc." zamumlal, proměnil se zpátky ve vlka a pospíchal za Deidarou.



Itachi nevěřil vlastním očím. Ta scéna, která se udála před jeho zraky - že se to černé monstrum proměnilo v člověka - by ještě možná rozdýchal, ale útok na jeho osobu byl celkem krutý a zdrcující, v těchto truchlících dnech.
"Itachi," Sasuke se na něj podíval s velkou dávnou nejistoty, po chvíli se ale usmál a kývl na důkaz, že mu věří. "Asi je na čase ukázat tomu chlápkovi, který ti krade ze šatníku, že se pomýlil. Nemyslíš?"
"Proč musím vždycky všem něco dokazovat?" Zdrceně se posadil na židli vedle velkého stolu, o který se opřel lokty. Tvář schoval do velkých dlaní. "Jsem unavený, Sasuke. Možná měl pravdu. Možná-"
Mladší princ se postavil na nohy, přicupital k Itachimu a dal mu nemilosrdný pohlavek. Kdyby byl jeho bratr ve své kůží, vrátí mu to nejméně dvacetkrát, ale teď nepohnul ani prstem. "Vzpamatuj se, sakra! Není čas se hroutit. Jsi budoucí král. Náš lid tě potřebuje," pokoušel se mu dodat odhodlání, které zřejmě poztrácel na cestě sem. A to nebylo pro jeho nástup na trůn ani trochu dobré.
Sasuke také cítil bolest. Pocit zhroucení. Právě přišli o otce. Jenže zhroutit se byl luxus, který si Itachi jednoduše nemohl dovolit.
Úplně nejvíce ho srazilo na dno, že vlastně cokoliv ten neznámý řekl, byla holá skutečnost. Nikdy nevedl lid. Nikdy neměl zodpovědnost. K těmto věcem se nedostal. Bohužel pro něj, jeho aroganci a neochotu se učit. Nyní toho litoval. Nyní měl nastoupit na místo svého otce nepřípraven.
"Vousek utekl… měl bych se ho pokusit najít," Sasuke odstoupil od bratra, ke kterému se otočil zády. "Tak mě napadlo…" zašeptal. Tuhle možnost ovšem vypustil z hlavy okamžitě, jen co na ní pomyslel. "Ale to nic. Zapomeň na to," stejně si myslel, že to Itachi udělá. Vždy přisedl ke skleničkám vína, když byl rozladěný. Alkohol mu prý pomáhal urovnávat myšlenky v hlavě a nacházet správnou cestu.
Na budoucího krále se ovšem nehodilo opíjet se jen proto, že truchlil a byl zmaten sám v sobě. Jako král by měl jít příkladem a ukázat sílu, kterou ještě v sobě neobjevil. Avšak Itachi nikdy nebyl jako otec nebo Sasuke. Ten řešil své problémy jinými způsoby.
"Nepřežeň to večer, dobře?" Sasuke měl o bratra skutečný strach. Nakupilo se toho na něj trochu moc a tak se bál, že nebude vědět, kdy přestat pít. Jak ho tak viděl, mohl tušit, že se mu hroutil svět před očima. A nikdo mu neuměl pomoci. Ani Sasuke.
Nejdříve smrt osoby, která jej vychovala, pak šok z následnictví trůnu a náhlý zvrat v podobě shození jeho ega a sebevědomí.
Když Itachi osaměl, projel si dlaní dlouhé vlasy. "Sám to nezvládnu. I kdybych chtěl, nemám na to," přiznal. Byl to pocit rezignace. Vzdával to, aniž by to třeba jen zkusil. Vůbec netušil proč ho slova Deidary tak šíleně zasáhla. Ale bylo to horší, než rána do srdce ostřím.


Jak Sasuke prve předpovídal, byl to alkohol, ke kterému se Itachi nakonec uchýlil pro pomoc. S chmurnými myšlenkami se odebral do svých komnat, které byly, jak s mírným potěšením zjistil, prázdné.
Ta bílá obluda si nejspíš pobíhala kdesi po hradě, v jeho oblečení a někoho peskovala. Už jako vlk byl onen Deidara plný nevybouřeného vzteku a silného nutkání vychovávat. Jak to tak vypadalo, zůstaly mu jeho hlavní rysy i jako člověku.
Starší z bratrů Uchihových uchopil karafu a nalil si další sklenku výborného a vyzrálého vína.
Když se ozvalo jemné klapnutí dveří, skoro si toho ani nevšiml. Nemohl se však zbavit pocitu, že byl zbaven tolik vytouženého pocitu samoty.
"Odejdi. Nechci tě tady." řekl dost rázně, skoro až královsky.
Z přední části místnosti se ozval jemný smích. "Jako by mě to zajímalo."
"To byl rozkaz!" pokusil se nasadit vůdčí tón. Opravdu, neměl na něj náladu, ani jako na zvíře, ani na člověka. Ne potom, co mu řekl.
"Nejsem tu od toho abych poslouchal tvoje rozkazy." Deidara se ani nenamáhal budoucímu králi vykat.
Ani nevěděl, co to do něj vjelo. Možná již vypil příliš moc vína za krátkou dobu, a stouplo mu to do hlavy. Na nic nemyslel, když se prudce zvedl ze židle, přešel až k Deidarovi a s jistou mírou vzteku a arogance mu hleděl do tváře.
A když spatřil, že celá jeho reakce vyvolala na blonďákových rtech jen drzý úsměv, měl sto chutí ho zabít. Nebo alespoň zavřít do hladomorny.
Itachi se měniči zpříma zahleděl do obličeje. Štěstí bylo v tomto případě na jeho straně, jelikož díky své výšce na mladíka koukal z vrchu.
"Ani jsem tě tady nechtěl. Nestál jsem o tvou přítomnost, a ty ses mi stejně nasáčkoval do života. Co mi brání v tom, tě prostě vyhnat?" zasyčel. Jeho ego utrpělo opravdu velikou urážku.
A ten zmetek se stále jen usmíval.
Deidarovi nedělalo problém Itachiho pohled opětovat. "Nic ti v tom nebrání. Problém je ten, že to neuděláš."
Ve starším z mladíků to začínalo vřít stále víc a víc. "Jak…?"
Blonďáček položil svou dlaň na Itachiho srdce. Uchiha zkameněl, a ve stejném okamžiku jím projel velmi zvláštní pocit. A ty Deidarovy divoké oči…
"Protože v hloubi duše a srdce víš, že jsem měl pravdu. A i když jsem o tom zprvu nebyl přesvědčený, nyní věřím tomu, že i ty, Uchiha Itachi, máš nějaké srdce." řekl naprosto vykulenému budoucímu králi.
Itachi na něj jen překvapeně hleděl, stále s jeho rukou na srdci. Pak jen zavrtěl hlavou, vydechl a kousek od bílého vlka poodstoupil.
"Zničil jsi mě." zašeptal. "Úplně jsi mě rozložil. Než jsi sem s bratrem přišel, byl jsem naprosto vyrovnaný. Tobě se podařilo mě úplně zrušit."
"Naopak. Povedlo se mi tě trošku napravit."


Itachi zakroutil hlavou. "Napravit," ta slova zněla tak jednoduše a tak nepravděpodobně, že tomu ani nešlo uvěřit. "Nepotřeboval jsem tě."
"Jistě, že nepotřeboval… ty mě potřebuješ pořád," Deidara sledoval, jak budoucí král klekl na kožešinou potáhnutou, jindy studenou, podlahu. Přiklekl k němu a stále pozorně sledoval, jak se Itachi snaží bojovat sám se sebou. "Jsi dost zmaten, než abys to pochopil. Dej tomu čas."
"Čemu mám dát čas?"
Deidara napřímil hlavu. Bylo dost brzy to říct. A král byl ztracen sám v sobě, aby jeho slova pochopil. Avšak chtěl to vědět, tak mu dá odpovědi, které čekal. "Přece nám," zašeptal. Postavil se na nohy a hleděl na Itachiho z patra. "Teď se dej do kupy. Jsem tu, abych ti pomohl. Nebudu ale pomáhat ani trosce, ani rozmazlenému grázlovi. Mým úkolem je pomoci králi, kterým máš být. Tak se jim staň a nezdržuj ani mne, ani sebe. Itachi," bylo velice zvláštní říct jeho jméno. Deidara cítil, jak se mu zaseklo na moment v krku a nechtělo ven.
"Fajn. Vše mi vysvětli, až budu střízlivý. Pak mi to možná bude dávat smysl," rezignoval Uchiha a tím i přiznal, že byl mírně přiopilý na to, aby držel s vlkem krok.
"Můj králi-"
"Tvá slova mi v mém stavu znějí jako jeden velký nesmysl. Nepokoušej se vysvětlovat něco, co je pro můj rozum momentálně nepochopitelné a dej mi čas tohle celé vstřebat," nežádal. Mírně rozkazoval.
Deidarovi nebylo už ani do svého typického zákeřného úšklebku. Itachi byl jedno velké klubko nervů. "Na to jediné čas nemáme, králi," umírnil svou rozbouřenou náladu a snažil se opět zaujmout své místo, jako králův ochránce. Nemělo cenu po něm křičet, nebo se mu vysmívat, když byl úplně mimo. Nepochopil by jediné slovo.
Itachi nad Deidarovou větou mávl rukou. Tím mu dal jasně najevo, že mu jsou jeho slova momentálně ukradené. "Dnes chci být sám," vyhledal modré oči svého společníka. "Tak odejdi. Žádám tě o to, dokud jsem ještě milý," vyslovil, když se delší dobou nic nedělo. Pravdou bylo, že sám být nechtěl. Jen nebylo zbytí. Touha uniknout tomu monstru byla větší, než touha držet si jej u těla, která se v něm probírala z neznámých důvodů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naomi (나오미) Naomi (나오미) | Web | 28. srpna 2017 v 15:33 | Reagovat

už aby se mezi nimi začalo něco dít :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama