Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Zlo - vychází každý čtvrtek :3
Vlčí poslání - společná povídka s Majo - vychází každé pondělí ^.^ - dopsáno/přednastaveno
Cizinec - krátká kapitolovka - píšu =)


The way - 9.Díl

16. června 2017 v 10:00 | Jenny a Tereki |  The way







John: Probudilo mě letmé světlo, které se dostalo k mým očím. Když jsem je otevřel, spatřil jsem, že jsem neustále byl opřený o Sherlockovu hruď. To vážně v jedné pozici vydržel tak dlouho? To bylo úctyhodné.
"Sherlocku?" zašeptal jsem ještě rozespalý.
"Hm?" že by taky spal nebo snad nad něčím přemýšlel zrovna?
"Dobré ráno." Popřál jsem mu s úsměvem a ani nevím proč, ale objetí jsem mu vrátil a opřel si hlavu ještě na chvíli o jeho hrudník. Poprvé, za dlouhou dobu jsem měl klidné spaní. Neměl jsem žádnou noční můru o předchozích válkách, ze kterých jsem se neustále budil. Prostě jen klidný spánek "Mám dojem, že je na čase vyzkoušet tvé nohy." Zamrmlal jsem, když jsem se od něho trošku odsunul.


Sherlock: "Já jsem v pořádku," seděl jsem stále v tureckém sedu a nehodlal se postavit.
"Zdržuješ? Zrovna ty? Vstávej!"
Že já ho neklepl pánví nebo kamenem po hlavě. Otravné děcko!
"No, to nějak nepůjde," přiznal jsem nakonec a kápl božskou. "Jak jsem takhle seděl celou noc, tak stačí jediný pohyb, který spustí křeč a to pak bolí," přiznal jsem svůj problém.
Ale opravdu. To byla nemilosrdná bolest.
Místo toho abych vstával ze svého úžasného sedu, jsem Johnovi podal svou knížku. Teď propíchnutou knížku, kterou jsem otevřel na straně, kde jsme se nacházeli. "Dej mi pět minut na vzpamatování. Můžeš zatím prozkoumat okolí a zjistit cestu," popohnal jsem ho. Naštěstí moc dlouho nenamítal. Byl spíše rád, že jsem ho nechal něco dělat.
A když už byl skoro z mého dosahu. Pleskl jsem se dlaní do čela. "Seber se Sherlocku! Tohle nebude fungovat," ne že by si John z minulé noci něco pamatoval, ale já měl opravdu co dělat, abych se na něj nevrhnul. Začínám uvažovat, že za ztrátu mé sebekontroly mohly jakési temné síly ze záhrobí. Třeba mojí předkové… a doufám, že se pletu. Ne jednou mě bratr strašil tím, že mě mohou proklít duchové naší minulosti.
Povzdechl jsem si. "Doufám, že to byly jen Mycroftovy žerty," měl jsem chuť přejít na víru a modlit se za spásu mé duše.



John: Bylo těžší se v té knize vyznat, když krásně uprostřed byla nenapravitelná díra po včerejším zážitku. Ale mohlo být i hůře. Po chvíli jsem na to místo, kde se nacházíme a našel i naší další cestu. Byl jsem spokojen, že jsem konečně něco dokázal.
Jediné, co mě znepokojovalo, bylo to, že další město bylo den chůze odsud. A ty ostatní území, které budeme muset projít, jsem vůbec neznal. Hold, budu doufat, že tam nic číhat nebude.
A pak jsem si vzpomněl na svá stále vytažená křídla. Úlevou pro mě bylo, že už jsem s nimi mohl hýbat, horší bylo, že stále nešly schovat. Jed asi ještě nezmizel natolik, abych mohl ovlivnit i ostatní svalstvo k pohybu.
Z myšlenek mě ale probraly hlasy.
Známé hlasy.
Ohlédl jsem se tím směrem a spatřil kanibaly. Neříkal Sherlock náhodou, že tak daleko si od lesa netroufnou?! Ještě tak moc daleko?!
Skrčil jsem se k zemi a doufal, že mě neviděli. Očividně šli ale po našich stopách.



Sherlock: Ohlédl jsem se na západ. Přesně odtamma se vracel můj malý společník. Nevypadal moc dobře. Utíkal mým směrem a já nějak vycítil, že se něco děje. Pokusil jsem se zvednout. Šlo tě hůř, než jsem si myslel.
"Sherlocku!"
"Co se stalo?" Zamračil jsem se.
Zakroutil hlavou a chytil mě za ruku, aniž by věděl, co dělá. "Musíme jít… oni… opustili les!" Chrlil ze sebe.
Chvíli jsem ho nechápal. Pak jsem poznal, když jsem zaslechl vzdálené pokřiky. "Hráblo jim," zašeptal jsem. "To znamená, že zavrhli svého boha. Pro ně už zákony neplatí," a to se ještě nikdy nikde nestalo. "Pojď."
"Kam? Všude je jen rovina, najdou nás!" Panikařil.
"Za prvé se uklidni. Za druhé schovej svá křídla a za třetí…," zase jsem se střetl s jeho pohledem. "…budeme doufat v zázrak," usmál jsem se.
"Není čas dělat si srandu, Sherlocku!" Rozkřikl se.
"Ale já si srandu nedělám," pomalými kroky jsem vyšel na jih a doufal, že to stihneme. "Stačí najít časovou vlnu. Měla by okolo proběhnout do půl hodiny. Buď budeme mít štěstí, nebo smůlu."
"Jak ji najdeme? Jak poznáš, že je to časová vlna?"
"Jednoduše, bude nás to zkoušet," zašeptal jsem a vedl Johna již rychlejšími kroky stále na jih.
"A kam nás tahle vlna zavede?"
"To kdybych věděl," nepamatoval jsem si, která vlna končila kde, ale budeme doufat, že to nebudou močály. Ty já nerad. Spíše močály nerady mě. "Mám to!" Křikl jsem nadšeně, když jsem se začal zabořovat do bláta, které tu před chvíli nebylo.
John vytřeštil oči. "Děláš si srandu? Bažina?!"
"Co jsi čekal? Bezednou jámu uprostřed opuštěné umírající louky?!" Nebyl čas. Hodně rychle nás doháněli. Měl by překonat strach. Není to skutečné. Přenese nás to jinam.



John: Skousl jsem si ret a vykročil vpřed. Jakmile jsem se začal ponořovat do bláta, bylo mi to nepříjemné a ošil jsem se. O to horší pro mě bylo, že jsem musel nechat ponořit i své křídla.
"Proč jsi je neschoval?!" houkl na mě Sherlock, když jsem se k němu brodil.
"Nemůžu, nejde mi to!" odpověděl jsem vyděšeně, když se k nám ti kanibalové rychle přibližovali. Museli jsme neustále hýbat, aby nás bažina pohltila co nejrychleji, i tak to pro mě bylo jako věčnost, než nás pohltila úplně celé a my se najednou objevili někde jinde.
"Jsme pryč!" Zvolal Sherlock nadšeně, když se rozhlížel okolo sebe a zjišťoval situaci.
"Sherlocku?" oslovil jsem ho s bolestí v hlase. Dříve, než nás bažina přemístila sem, kanibalové připravili své zbraně a vrhli je po nás. Se štěstím, Sherlockovi se nic nestalo, jen moje rameno bylo postřeleno šípem.
A podle toho, jak z něj kapala i jiná kapalina než krev, řekl bych, že i otrávený.



Sherlock: Hned jsem si všiml, že bylo něco v nepořádku. Ne, že stále neschová svá křídla, ale ještě přede mnou padl na kolena v bolestech. "Johne?" Zašeptal jsem a přiklekl k němu. Vypadal, že ho bolí každý dotek. "Co se děje?!"
"T-To bolí," zašeptal, když se snažil hlubokým dýcháním uklidnit. Ta metoda byla na prd! Vůbec nepomáhala! Když něco bolí tak to prostě bude bolet!
"Co tě bolí? Mluv se mnou! Johne, co tě bolí?" Viděl jsem, jak upadal do šoku a to se mi ani za mák nelíbilo. "Johne, vnímej mě. Řekni mi, co tě bolí!"
"Všechno," vydal ze sebe oslabeným hlasem.
"Ne. Neusínej. Johne! Zůstaň tady se mnou! Chci, abys na mě mluvil," začal jsem hysterčit. A ne málo. Hledal jsem zdroj bolesti a do chvíle jsem ho našel. Jen jsem netušil co dělat. "Kousek odtud je jeden mírumilovný národ. Pomůžou ti," snažil jsem se potlačit bolest v dlani, kterou mi drtil nehoráznou silou. Pokud moje klouby přežijí, bude to zázrak.



John: "Prvně," zašeptal jsem mezi nádechy, když jsem se snažil s ním komunikovat a nezavřít oči. Víčka byla ale těžká jako kámen a neustále se klížily k sobě. "Prvně zlom ten šíp, ale nevytahuj ho," pokračoval jsem a znovu jsem pobíral dech. Jak jsem mu drtil ruku, snažil jsem se neustále zůstat vzhůru. Bylo to jediné, co by mi pomohlo. "Zlom ho kousek od rány, nevím, jak daleko je vzadu, každopádně, ten hrot musí pryč." Šeptal jsem poslední své zkušenosti, co jsem získal v nemocnici, když jsem sloužil i tam jako doktor. "Víš, že tam nedojdu. A i kdyby ano, tak budu zdržovat." Hlava se mi motala, pomalu už jsem ani neslyšel jeho slova.
Vše bylo rozmlžené, dokud to nezačalo tmavnout.



Sherlock: Ať mi neříká, co mám dělat! Žádný šíp jsem neviděl! Jen hrot, který byl zaseknutý v jeho ruce. "To jsi měl halucinaci?" Nechápal jsem ho. Proč myslel, že jsem nemohl pěknou chvíli najít příčinu jeho stavu? Kdyby to byl šíp jako kráva, všiml bych si toho ihned. Ale nebyl tam. A že už byl šíp zlomený? Jo, to už byl delší dobu…. Musel být nalomený, nebo se zbytek šípu ztratil někde v časové vlně.
"Dostaneš se z toho, uvidíš," pokoušel jsem se o jedno z kouzel. Neuměl jsem sice léčit, ale zastavení jedu, který mu pravděpodobně proudil v žilách nehoráznou rychlostí, bych zvládnout mohl. Snad…


Konečně se začal probírat. Seděl jsem u něj celé hodiny. Celé dny. Už jsem nedoufal, že se probudí.
"Johne? Slyšíš mě?" Zajímal jsem se vlídným hlasem. "Jak se teď cítíš? Jsi v pořádku?" Ale jeho oči bloudily po mramorovém pokoji. Asi nikdy nic takového neviděl. Asi by to chtělo vysvětlit.
"Jsme u těch bytostí, o kterých jsem ti říkal. Pomohly ti jejich zdejší bylinky," pověděl jsem ve zkratce.
"Jak dlouho jsem byl mimo?"
"Pět dní. Ale jen proto, že jsi měl vysoké horečky, které nešly celé tři dny srazit," mluvil jsem jasně a přímo k věci.



John: Bylo mi hrozně. Možná kvůli mému zdravotnímu stavu, ale hlavně kvůli tomu, že jsem ho zdržel od plánů na získání toho kamene. "Promiň." Šeptl jsem oslabeně a podíval se jeho směrem. Nevypadal nijak naštvaně, ale spíše ustaraně. "Jak dlouho tady sedíš?"
"Celé dny. Od chvíle, kdy ti vyčistili ránu." Nelhal, pravdu měl vepsanou přímo v očích.
Pousmál jsem se a rukou hledal po posteli tu jeho. Když jsem ji našel, okamžitě jsem ji spojil s tou svou. "Děkuji." Odpověděl jsem tiše. Kolikrát mi bude ještě muset zachránit život, než získá to, co doopravdy chce? "Musel jsem vypadat hrozně, že? Co se vlastně dělo?" vůbec nic jsem si nevybavoval, poslední vzpomínka patřila Sherlockovi, který se ke mně neustále snažil mluvit.




Sherlock: "Nic neobvyklého," odkašlal jsem si. "Možná jsi měl halucinace. Blouznil jsi. Pokud si pamatuju dobře," uvažoval jsem. "Ale to je teď jedno. Dej se co nejrychleji do kupy," ani jsem si to neuvědomil, ale svou ruku, kterou mi držel, jsem silně stiskl. Ovšem nijak bolestně.
"Jsem v pohodě. Můžeme klidně-"
"Zapomeň. Nejsi," zastavil jsem ho v pokusu vstát z postele. Stačil jen malý nátlak a už zase ležel v peřinách.
"Nehodlám tě zdržovat," pověděl popravdě. V očích měl tak zvláštní pohled. Jen kousek… naklonit se k němu jen na malou vzdálenost. Jen na chvíli.
"Nezdržuješ. Odpočívej," přejel jsem dlaní po jeho očích. "Spi," naše tváře byly tak blízko sebe. Tak nehorázně blízko.
"Sherlocku…"
"Neodporuj mi," zašeptal jsem a překročil tu mizivou vzdálenost. Přejel jsem rty po jeho. Jen jsem si s ním pohrával. Zkoušel jsem, jestli by se nechal. Využil jsem toho, že byl v tak špatném stavu, ale on se mi nebránil. "Odpusť," nemohl jsem si jen hrát. Přestal jsem váhat. Spojil jsem naše rty a po celou tu dobu spojení jsem uvažoval, co to bylo za pocit, který mi rozbušil srdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama