Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Zlo - vychází každý čtvrtek :3
Vlčí poslání - společná povídka s Majo - vychází každé pondělí ^.^ - dopsáno/přednastaveno
Cizinec - krátká kapitolovka - píšu =)


The way - 8.Díl

9. června 2017 v 10:00 | Jenny a Tereki |  The way







Sherlock: "Krásné? Je to magické," opravil jsem ho a poprvé za hodně dlouhou dobu jsem se usmál od srdce. Nešlo mi spustit oči od tohoto zajímavého okřidlence. Každý byl stejný. Každé oči. Jen ty jeho měly jiný pohled. Vzdorovitý. Nebojácný.
Chvíli jsem uvažoval a vedl boj sám se sebou, že má odpověď nepatřila jeho osobě. Trapněji jsem se ještě necítil.
"Kde je tvoje rodina? Proč jsi zůstal sám?" Padla další otázka.
"Ani tohle vás neučili?" Uchechtl jsem se. Ale jiskru v mých očích nahradil pohled, o kterém jsem si myslel, že jsem zazdil hluboko v sebe. Smutek? Asi ano… asi smutek. "Zůstal jsem sám. Mnozí zemřeli ve válce. Už jsi je potkal," odkašlal jsem si. Také jsem poukázal na fakt, že ty, které osvobodil, byl vlastně můj druh. "Bojovali za svobodu. Byl jsem ještě dítě, když se to stalo. Nepamatuju si, kvůli čemu válka vypukla ani s jakým druhem jsme bojovali. S bratrem nás nakonec přijali u vás. A dál už to znáš. Odešel za lepším a mě tam nechal," a to nebylo tak dávno, co se tak stalo.
"Proč ses stal vojákem, Johne? Proč jsi tak jiný než všichni ostatní?" Vyhledal jsem přes zelenožlutý svit, který nás obklopoval, jeho oči. Než mi stačil odpovědět, chtěl jsem se k němu přisunout. No, to jsem zapomněl, že mé nohy byly stále ještě paralyzovány. Neudělal jsem ani jediný krok. Jen co jsem se pokusil postavit na nohy, sletěl jsem přímo k zemi. "Sakra," zaklel jsem. A to jsem si ještě před chvíli myslel, že trapnější situace než ticho mezi námi ani nenastane.



John:Usmál jsem se, v sobě zadržoval smích. Vidět Sherlocka, který nemohl chodit a zapomněl na svůj dočasný handicap, bylo něco nevídaného a vzácného. "Počkej, pomůžu ti." Je mi jasné, že o mou pomoc nestál, ale nic nezmohl.
"Takže?" odkašlal si, když seděl blíže, aby mi připomněl, že se na něco ptal. Doufám, že se znovu nepokusí vstát a jestli ano, budu se aspoň bavit.
"Proč jsem se stal vojákem," zopakoval jsem otázku a chvíli přemýšlel. "Bohyně Matka nám všem, kteří to kdy potřebovali, pomohla. Možná jsem tam viděl způsob, jak ji všechny starosti a péči o nás oplatit tím, že ji budu chránit. Že ji budeme pomáhat ochraňovat i ostatní, kteří si to zaslouží. Vždy jsem chtěl pomáhat druhým, těm dlouho potřebným i těm, kteří jen jednou nohou uvízli v pasti." Odpověděl jsem na první část otázky a pak přemýšlel nad tou druhou, nad tou podivnější a osobnější. "Nepřipadám si jiný, než ostatní. Jediné, co vidím jinak je, že ostatní se bojí smrti, protože nechtějí opustit své rodiny." Povzdychl jsem a přivřel oči. "Má rodina už je dávno pryč, zbylo mi jen pár přátel, které už také moc často nevídám." Odpověděl jsem mu a následovala další otázka, tentokrát pro něj.
"Promiň, že se tak zeptám, ale,… nebylo ti někdy líto, jak se chováš k ostatním? Přemýšlel jsi, proč nemáš přátelé?"



Sherlock: "Ale já mám přátelé," zamračil jsem se. "Mám tebe, to mi stačí," nebudu tady vytahovat nějaké staré komplexy a další blbosti. O tom jindy. Nechtěl jsem si kazit příjemný večer.
Po mých slovech nastalo další ticho. Opravdu se musíme pořád odmlčovat? Ne, že bych neměl ticho rád, ale přišlo mi až moc vtíravé.
"Aha," zašeptal úplně bez dechu.
"To jsi nečekal, co?" Zazubil jsem se. Ani nevím, proč jsem to udělal. Možná proto, že jsem mu věřil. A že bych alespoň před ním nemusel být věčný mrzout nebo sarkastický parchant. Jen na chvíli zkusit chovat se jako ostatní. Ta touha mě stejně brzy opustí. Je to jen experiment. Nic víc, nic míň!


John:Opravdu jsem netušil, že mě bere jako přítele. Myslel jsem, že jsem pro něho jen přítěž, kterou jednou někde odhodí, aby dostal to, co chtěl a pak na mě zapomene.
To by už přeci udělal, ne?
"Nečekal." Odpověděl jsem mu a všiml jsi jeho vítězného úsměvu. S tím mě vyvedl z míry ještě více. Praštil se při tom pádu moc do hlavy nebo mu ten jed zamotal myšlení? Bylo to neobvyklé, ale byl jsem rád, že už konečně nesedím proti chladné odmítavé skále. "Viděl jsem u tebe doma housle, ale když jsem u tebe byl, nikdy jsi na ně nehrál. Zajímalo by mě, jak hraješ." Pousmál jsem se nad tou slastí hudby, které jsem si od houslí pamatoval.



Sherlock: "Jen co se vrátíme, zahraju jen pro tebe," ani jsem neuvažoval nad tím, co jsem říkal. Opět jsem se ztratil v jeho očích. Byly tak upřímné. Hypnotické.
"Sherlocku?" Cítil jsem, jak málem popadal dech, když jsem mu přejel prstem přes tvář. Skoro jsem se ho ani nedotkl. Byl to spíše jen náznak doteku. "Je ti dobře?"
Na poslední chvíli jsem odolal touze políbit ho. Boj hluboko ve mně nakonec vyhrál rozum. Místo toho jsem ho přivinul do objetí. "Jen chvíli," prosil jsem. A vůbec netušil, kde se to ve mně vzalo. Tohoto muže, kterým jsem teď byl, jsem opravdu neznal.
Jen pro teď. To ani mě nevadilo. Prostě jen chvíli zkusit něco co jsem nikdy neudělal.
"Myslím, že nejsi v pořádku," zašeptal šokovaný John.
"Taky si myslím," odpověděl jsem. Cítil jsem se divně. Jako bych byl pod vlivem jakéhosi kouzla. Nějak jsem doufal, že pokud to bylo kouzlo, že brzy vymizí. Jen jsem se před Johnem shazoval. Ale nemohl jsem si pomoct. Nešlo mu odolat.



John: Byl jsem v šoku. To, o čem jsem před chvílí přemýšlel, bylo úplně minimum než to, nad čím přemýšlím teď. Proboha, on se musel hodně praštit a na ten jed musel být sakra alergický!
Přemýšlel jsem nad každou věcí, která ho mohla takhle z minuty na minutu změnit. Uvězněný v jeho objetí mi ani nic jiného dělat nešlo. Nebo to jen hrál? O něco se pokoušel?
Jedno ale vím jistě. V jeho objetí mi bylo podezřele dobře. I když mi křídlo bezmocně viselo přes jeho ruku, cítil jsem, že jsem v bezpečí. Že i když jsou ty křídla vytažené, nepokusí se jim nic udělat. Alespoň v to jsem doufal.
"Sherlocku?" zašeptal jsem tiše jeho jméno. Bušení jeho srdce mě uvádělo pomalu do spánku.
"Hm?" zamručel, zatímco mě neustále a pevně držel. Jakoby nechtěl přestat.
"Doufám, že na tohle nezapomenu." Usmál jsem se mu do hrudníku. Přeci jen, i v objetí byl stále o dost vyšší tvor než já. "A že zítra nezměníš stranu na toho bezcitu." Zamumlal jsem, protože jsem byl už poblíž říše snů. A tohle mi teď jako sen připadalo.


Sherlock: "Těžko říct," nemohl jsem slíbit něco, co jsem nedovedl ovládat. "Ale můj přístup k tobě se změnil, toho se bát nemusíš. Ať už jsem udělal cokoliv, ty jsi stejně vzdoroval a zůstal."
"Co mi zbývalo? Přece jen jsem tvůj služebník," připomněl mi.
Rozesmál jsem se. "Nikdy jsi nebyl. Byla to jenom slova, na která reagoval tvůj primitivní mozeček a uznal je za pravdu," zašeptal jsem. "Pak jsem toho jen využil," už nemělo cenu lhát. "Myslíš, že můj druh si zotročoval lidi? Že jsme potřebovali sluhy?"
"Tak proč?"
"To nevím. Asi protože jsi mi dělal společnost," zamyslel jsem se nahlas.



John: Upravil jsem si pozici, protože mě už pomalu začínalo vše bolet. Přitom jsem ujistil Sherlocka, že se nechci vzdálit. "Chápu, neznal jsi předtím jiný způsob, jak najít někoho do své společnosti." Šeptal jsem, když jsem přemýšlel nad naší minulostí. "Ale jestli mě teď bereš jako přítele, budu ti společnost dělat rád. Pokud nám znova nepůjde o život." Pousmál jsem se. Ne, že bych se bál o svůj život, spíše nechci, aby riskoval ten svůj kvůli mně. Přeci jen víme, co se za poslední dobu stalo a koho kdo musel zachraňovat. Co kdyby se to příště vymklo z jeho rukou?
"Na co vlastně potřebuješ ten kámen moci?" zajímalo mě, protože mi na tuhle otázku ještě nebyl schopen plně odpovědět. Možná, když má teď dobrou náladu, zjistím, proč ho tak strašně chce.




Sherlock: "Když ho budu mít u sebe, otevře mou moc na maximum," bylo správné se mu tak svěřovat? "Je to taková pojistka. Dědictví našeho rodu. Jen ty nejváženější rodiny měli tenhle kámen u sebe."
"Nikdo další z vašeho druhu je nevlastnil? Proč?"
"Nezvládli by jeho moc. Jen ti, kteří se narodili ve vyšším rodu, měli předpoklady kámen zvládnout. Není to nic neobvyklého. Než bratr odešel, pověřil mě o získání svého dědictví. Tajil ho přede mnou příliš dlouho. A on sám nebyl v postavení, kdy by se odvážil vydat na tak nebezpečnou cestu."
John vypadal, že brzy usne. "To je zvláštní," zašeptal unaveně.
S letmým úsměvem jsem přejel dlaní přes jeho oči. "Prospi se," sevřel jsem ho v objetí ještě silněji a pohledl k nebi. Hvězdy v těchto končinách vyhasly už dávno, ale to černo mě nějakým způsobem uklidňovalo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama