Přehled nedokončených kapitolových povídek:

The way - společná povídka s Tereki - vychází každý pátek - dokončeno
Zlo - vychází každý čtvrtek / prozatím přednastaveno do 7.9.2017 :3
Vlčí poslání - společná povídka s Majo - vychází každé pondělí ^.^


The way - 7.Díl

2. června 2017 v 10:00 | Jenny a Tereki |  The way







John:Jeho poslední varování mi bylo vážně někde. Dělat si srandu, že by mu má křídla vynesla mnoho, bylo už moc. Nesnášel jsem takové typy lidí a tento typ srandy, čímž se teď Sherlock sám odsunul na hranici těch ostatních troubů.
Krev ve mně vřela, ve spáncích mi bušilo a já se snažil uklidnit. S drcením pěstí a uklidňujících myšlenek mi to naštěstí šlo.
Prostě to s ním zkusím ještě nějak přežít. Vykašlu se na vše, prostě ho jen budu následovat a nebudu už ani nic říkat. Vše, co jsem dělal nebo řekl, bylo vždycky pro velkého Sherlocka špatně. Na to už nebudu brát ohledy, při snaze pomoct mu si vždy vystačil sám. Tak proč by to neměl zvládnout i v příštích hodinách.


Sherlock: Po nějaké době mi tohle hrobové ticho začínalo vadit. Ne, že bych nebyl zvyklý na hrobové ticho, ale v poslední době jsem spíše zvyklý cestovat s živou bytostí, než mrtvolou za zády.
"Zlobíš se?" Pověděl jsem. A zase klid. "Takže zlobíš," pro sebe jsem se pousmál. Byl celkem roztomilý, když se vztekal, i když mlčel a dělal, že ignoruje. Soudě podle jeho zrychleného dechu bych ale řekl, že mu moje mluva hluboce vadila. "Hlavně se uklidni, nikdo nechce, abys buchnul," snažil jsem se ho uklidnit a jeho dech se ještě zrychlil.
Byl opravdu legrační.
Nikdy jsem nepotkal osobu, která by na mě byť jen zvýšila hlas nebo si troufla říct něco mimo téma. Ale tenhle okřídlenec se mě jednoduše nebál. Co jiného tedy dělat než testovat, jak daleko by byl schopen zajít? Měl jsem nutkání vědět kam, až jeho myšlení sahá. Kolik si toho bude schopen dovolit k mé osobě i přes to, že byl jen pitomým služebníkem.
Nikomu jsem nedovolil tolik jako jemu. To bylo fakt zajímavé. Proč vůbec? Hm…
Z myšlení mě vytrhl hrot kopí, na které jsem se málem nabodl. Smůla pro mě - probodlo jen mou knihu, kterou jsem držel před obličejem.
"A jeje," pronesl jsem.
"Sherlocku?" Otočil jsem se za sebe. John nevypadal nadšeně. Probodával mě pohledem a vypadal, že něco takého ho už ani nepřekvapilo. "Nějací tví známí?"
"Kanibalové," zašeptal jsem. "Zapomněl jsem, že obývají zdejší les," poukázal jsem hlavou doprava kde se týčil začátek lesa. "Raději dělej, co řeknou. Těmto bytostem nedělá problém propíchnout tě ze všech stran svými zbraněmi."
Jak jsem sakra mohl zapomenout?! Měl jsem se soustředit na cestu a ne na myšlenky běhající okolo tohoto mrňavého mužíčka.


John: "Ne, vážně?" zeptal jsem se ironicky, div jsem si skoro neskousl ret, jak jsem se snažil v sobě zadusit všechny svoje nervy. Kanibalové se shromáždili kolem nás, kopí, jednoduché luky v rukou a gesty a činy nám jasně naznačovali, ať jdeme s nimi, jinak bude zle.
Netušil jsem, že skončím kanibalům na talíři. Přemýšlel jsem nad různými druhy smrti, ale tohle mě vážně ještě nenapadlo.
Dovedli nás ke své osadě hluboko v lese. Stmívalo se a všichni ostatní obyvatelé se na nás dívali s hladovými úsměvy. Takže, pokud tam nebudou ještě další bytosti, pravděpodobně jeden z nás dnes bude servírován na talíři, pokud Sherlocka nenapadne nějaký geniální plán.
"Doufám, že se ti v hlavě rýsuje nějaký plán." Zavrčel jsem a podíval se na vysokého muže vedle sebe.


Sherlock: "Přemýšlím nad ním od chvíle, co nás zajali," přece se tu teď nebudeme hádat ne? Jde nám o krk a on na mě vrčí hůře než tito křováci.
"Tak přemýšlej rychle," oplatil mi stejně šeptavým hlasem. Ale o několik procent drsnějším.
"Pracuje se na tom. Vydrž," spíše by se hodilo slovo "neruš," to bych pak byl ale zase za primitiva, který neumí nic víc než urážet spolucestovatele.
John se rozohnil. "To nejde! Mám pocit, že ten oheň je určen pro jednoho z nás!" Propadal panice. Věděl moc dobře, že před nimi otevřít křídla znamenalo přijít o ně do vteřiny. Kanibalů bylo nejméně okolo třiceti a ani jeden neodolal něčemu, co neznal.
"Tak to ten oheň bude muset počkat," mapoval jsem očima situaci. Pak jsem na to přišel. "Vyčkávají," zašeptal jsem směrem k Johnovi. "Vzhledem k tomu, že každý upíná pohled tam nahoru, řekl bych, že čekají na slova náčelníka," a snad jsem se nemýlil. "Až vyjde, budeme mít alespoň deset sekund, než si nás začnou opět všímat," doufám, že věděl, co měl dělat…
Ukázalo se, že jsem měl pravdu. Po necelých osmi minutách vyšel všem na oči starý, snad devadesátiletý, vůdce kmenu.
"Teď," dal jsem signál. Vyplížili jsme se z jejich tělesného dosahu. Pak jsme se dali na útěk. "Pospěš, Johne!" Křikl jsem. Lesní ozvěny jasně značily, že nám byli v patách. A jak jsem si mohl myslet, roztáhl svá křídla a vzlétl. Naštěstí byl před námi konec lesa. I když bylo víc jak jasné, že úplně jiný než ten, u kterého jsme původně stáli.
Louka byla uschlá a sem tam spálená. Pořád jsem kontroloval Johna, který letěl kousek nad zemí. Byl dál než já, ale nejvíce ve mně hrklo, když se zřítil k zemi. A stejně jako jeho, i mě po chvíli trefila jedna z otrávených šipek, kterými na nás útočili pomoci foukaček. Jediné štěstí pro nás bylo, že se nemohli vzdálit více, jak na deset metrů od lesa.



John: Náraz to byl tvrdý a bolest nesnesitelná. Šipka, která se mi usídlila v kořenu křídla, po chvíli sama odpadla a mě se motala hlava.
Jed byl paralyzérem, který zasaženou část těla znehybnil na určitou dobu. Bylo jen štěstí, že mě těch šipek nezasáhlo více, ovšem, Sherlock takové štěstí neměl, protože ho jedna trefila přímo do nohy, takže i tak zažil mnohem jemnější pád než já.
A i když jsme byli od lesa dál, bylo jen otázkou času, než by si troufli jít dál. Přešel jsem k Sherlockovi, ignoroval paralyzující jed ve svém těle a zvedl ho na nohy, i když je měl momentálně chromé. Jeho ruku jsem si dal kolem krku, abych byl schopný ho podepírat i přes jeho výšku. "Musíme, odsud zmizet," zasyčel jsem, když se mi křídlo zaseklo o nějakou trčící větev. "Veď, pokud víš kam a rychle."
"Rovně, pak se zorientujeme." Byla jeho jediná odpověď, očividně tenhle jed snášel dost špatně, když mi neodpověděl nic chytřejšího a nevrazil do toho žádnou nadávku směřující ke mně.
Stmívalo se a louka byla rozsáhlá, takže nám neposkytovala žádné ochranné útočiště. Naštěstí bylo všude vidět, takže kdyby se k nám rozběhli nepřátelé, věděli bychom o tom. A ti kanibalové si už tak daleko netroufnou, jelikož toto je území zase někoho jiného a byl jsem rád, že jsem prozatím nevěděl koho.
Opatrně jsem položil Sherlocka k zemi, aby nijak neupadl, protože jeho nohy nebyly stále tak stejně použitelné, jako mé křídlo. "Jak ti je?" zeptal jsem se, když jsem ho podepíral.


Sherlock: "Jsem v pohodě."
Ne! Nebyl jsem v pohodě! Ani trochu jsem nebyl v pohodě!
To mě opravdu zachránil? Jak teď asi vypadám? Jako troska co se o sebe nedovede postarat?
Pleskl jsem se do čela a zprudka vydechl. "Jak je tobě?"
"Bolí to," postěžoval si. "Ale nic co bych nezvládl. Alespoň myslím," odkašlal si a posadil se kus ode mě. Hlídal si vzdálenost? Zajímavé.
"Dík," a toho by si měl vážit. Já jindy neděkuju.
"Cože?" Proč jsem měl pocit, že se mu právě rozjařily oči? Raději jsem uhnul pohledem někam stranou. Myšlenky se začaly motat zase okolo mého malého služebníka. "Ne, fakt, co jsi to právě řekl? Mám pocit, že jsem slyšel špatně!"
"Sherlock Holmes se neopakuje," odpověděl jsem na svou obhajobu. V duchu jsem se musel pousmát. Nečekal jsem, že mu udělám takovou radost.


John: Jasně jsem slyšel to slovo, které z jeho úst ještě nevyšlo. A bylo to úžasné, konečně mi dal důvod přežít pár dalších dní.
"Měli bychom rozdělat oheň, než padne tma úplně." Řekl jsem a rozhlédl se po okolí. "Co tak vím, tak tu byly nějaké kameny na rozkřesání ohně, zajdu pro ně a pro nějaké dřevo." Oznámil jsem mu, když jsem znovu vstal na nohy. Budeme muset přežít bez jídla, což pro Sherlocka asi nebude tak těžké.


Sherlock: "Sedni si," pověděl jsem a hluboce se nadechl.
"Neblázni. Nemůže tady být po tmě," zašeptal. I tak poslechl a pomalu si zase sedal na své vyhrazené místečko.
"Kdo říkal, že budeme po tmě?" Natáhl jsem ruku před sebe a zavřel oči. Nevyšla ze mě ani hláska. To protože jsem nemluvil nahlas.
Tráva se začínala probouzet. Nebo spíše hmyz, který žije ukrytý ve stéblech a v podzemí. Malí nenápadní broučci se zvedli k nebi a ozářili místo kolem dokola. Světlušky měly neuvěřitelnou schopnost vydržet létat celé noci.
"Jak jsi to udělal?" Zašeptal fascinovaný John.
Ušklíbl jsem se. "Jsem mág," připomněl jsem. "Další otázky?"




John: Bylo to úžasné, kouzelné, skoro jakoby to vyšlo z pohádky. Světlušky nás obklopily kolem dokola, některé si postupně našly své místo, na kterém na chvíli zůstanou a další neustále kolem nás poletovaly a já z té krásy nemohl spustit oči.
Když jsem si všiml jeho zkoumavého pohledu, pozastavil jsem se a zaklepal hlavou. Nechtěl jsem, aby se na mě takhle díval, bylo to pro mě ne přímo nepříjemné, ale spíše jsem nevěděl, co od toho jeho pohledu čekat. "No," odkašlal jsem si a přemýšlel, co říct. Mysl mě neustále táhla sledovat tu ohromnou krásu a užít si na chvíli ten přenádherný pocit, ale nechtěl jsem, aby si o mně Sherlock myslel, že jsem poblázněný snílek. "Když už mi dáváš možnost ptát se na další otázky," přemýšlel jsem, na co se ho zeptám. Náhle se myšlenky od světlušek stočily k samotnému mágovi, což mě na chvíli vyděsilo a hlavně zaskočilo. Chtěl jsem se ho najednou zeptat na tolik otázek, ale až příliš dobře jsem věděl, že mě odbije a neodpoví mi na ně. "Je to krásné, že?" vyhrkl jsem nakonec ze sebe, aby to ticho mezi námi nebylo příliš dlouhé.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama