Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Zlo - vychází každý čtvrtek :3
Vlčí poslání - společná povídka s Majo - vychází každé pondělí ^.^ - dopsáno/přednastaveno
Cizinec - krátká kapitolovka - píšu =)


Květen 2016

Na druhé straně

27. května 2016 v 11:53 | Jenny |  Ostatní

Příběh, který tady popisuji, si každý představí jinak…spíše má znázorňovat dnešní svět. Odlišní lidé jsou odsuzováni a ostatní je neberou mezi sebe a odhánějí je pryč. Je těžké najít porozumění a pak už jste jenom sami…
Naštěstí to není můj příběh, i když jsem jiná, mám už dlouho lidi, kteří mi rozumí =) Ale ano…i já si něco takého zažila…odstrčená jen proto, že mě nechápali, nebo nestihali…ale je to minulost a s tou jsem se už poprala :3
Jen to uvědomění, že se to stále děje…je mi z toho celkově smutno, protože ti lidi ani nevědí, co svým chováním vůči jimi vybraným jedincům spouštějí v jejich osamělém životě…
*Jennina slabší chvilka*



Silent city - Kapitola 7.

11. května 2016 v 12:18 | Jenny |  Silent city
Je to už doba kdy jsem přidala další dílek povídky o detektivech =)
Čas se snad lepší a snad ho bude o něco více, ale i tak nevím, jak budu stihat…ale stále žiju :3
Jen, tohle už je ten život dospělého člověka…jednou si tím musí projít každý… ToT



Střetnutí

4. května 2016 v 12:13 | Jenny |  Ostatní
Pocity jí v ten okamžik našeptávaly: jdi vpřed.
Stalo se tak, když se jejich oči prvně střetly - v tom samém okamžiku, kdy ucítila zrychlený tep ve své hrudi. A i přes to, že se její srdce chvělo, mysl měla čistou a klidnou, zrovna jako ta nejklidnější hladina moře.
Ani se nedostala k přemýšlení nad pocitem, který se vetřel do jejího nitra. Vnímala jen věčnost v momentě jejich střetnutých očí.
Dokonce ani nepadla myšlenka, proč ho viděla všude, kam se podívala. Byl všude a přes to nikde. Někde hluboko v sobě na něj nepřestávala myslet, ovšem na povrchu o tom neměla sebemenší tušení. Vše se dělo bez jejího vědomí. Nebo to možná jen vnímat nechtěla.
Měla vnitřní pocit, že by ho měla najít.
Ne!
Toužila ho najít, musela ho najít!
Ovšem on si našel ji. A stalo se tak dříve, než sama zamýšlela.
Oslovil osamělou duši, která žila s tím, že ji nikdy nic nechybělo, ani chybět nebude, i přes pocit samoty, který jako nevítaný host pravidelně dívku navštěvoval. Dokonce ani velké davy jejich přátel nedovedly utišit ten pocit osamění.
Úsměvem se snažila utéct realitě. A s úsměvem se snažila žít bezstarostně, spolu se svým tajným snem.
"Mít tak křídla," tahle slova značila svobodu, kterou toužila cítit celý svůj život, od chvíle, kdy začala vnímat a myslet jako rozumný tvor společnosti, do které nezapadala, ani když se tak usilovně snažila.
V ten osudný den… v den střetnutí těch upřímných oříškových očí, si ani neuvědomila, co její osamělé duši dovedl jediný pohled dát. Našla v něm vše, co jindy hledala v přáních padajících hvězd, které byly jako ten nejtišší hlásek ujištění, že se její sny stanou skutečností. Stačilo už jen čekat.
A byl to právě jeho pohled, ty jediné oči, které dovedly v okamžení dát dívce křídla, která byla natolik silná, aby dívku udržena ve výšinách a chránila ji, aby víc nespadla k zemi z nebes, kam toužila v jediné sekundě dolétnout.
Právě svým pohledem jí připomínal, že vždy byla stejně svobodnou bytostí, jako on, nebo jiní na této planetě, nehledě na to, co její okolí říkalo.
Svým objetím jí dával jistotu. Jistotu, že ji nenechá samotnou a že samotu víc nepocítí.
A svým polibkem připoutal srdce dívky ke svému. Byla to ta nejněžnější pouta, která dovedla vykouzlit úsměv na obou tvářích, jejichž oči netrpělivě čekaly, co přinese jejich vzájemná budoucnost.
Stejně jako se snažil dát vše, co měl, jen jí, ona toužila udělat cokoliv jen a jen pro něj. Jejich cit se stal vzájemným. Pro samotu zde nebylo víc místo. Do svých srdcí nechali nahlédnout jen štěstí, lásku a jeden druhého.