Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Z důvodů nedostatku času a vytížení z pracovního života, vyjde poslední díl Zla zřejmě o týden později.
Nemám bohužel sepsanou ani tečku a do čtvrtku to jednoduše nestihám...
Všem čtenářům, kteří nedočkavě čekají, se tímto omlouvám, ale jsem taky jen člověk, kterému něco nevyšlo.

Z nenávisti k lásce - 14.Díl

29. června 2014 v 8:00 | Jenny a Eris |  Z nenávisti k lásce
Aren ze zoufalství, ze skutečnosti, že Kaora podvádí, začíná dělat všemožné blbosti, jenom aby téhle realitě utekl…způsobí tím, že Kaoru uteče a kdyby se tak nestalo, zřejmě by znova nehledali cestu, jak si porozumět.
I přes to, že Kaoru způsobí problém, Aren se snaží, aby bylo všecko při starém, což se mu ani trochu nedaří, i když to částmi vypadá vcelku nadějně…







Kaoru: Nechápavě zamrkám. "Aren." Hlesnu tiše. Jak on mě dovede připravit o smysly už od pohledu, to neuvěří nikdo, dokud to nezažije. S ruměnci na tvářích jsem se vrhl na jeho rty. Chci ho cítit. Chci s ním být. Ale jak dlouho tohle dovedu zvládat? Jak daleko jsem dneska schopný zajít?
"Co se stalo s Kaorem, kterého znám, hm? Zdá se, že se toho už tak nebojíš." Poznamenal.
"Bojím se pořád stejně." Hlesnu zadýchaně, protože mě připravoval o vzduch okolo pěti minut v kuse.
"Nezdá se mi." Zašeptá mi do ouška, o které se otře svými rty.
Zavřu slastně oči. "Aren…" Vydám ze sebe jeho jméno.
"Ano?"
"Proč mě tak mučíš?" Zakňučím.
"Nemučím, to ty mučíš mě, když nic z toho, co ti chci dát, nepotřebuješ a nechceš." Své ruce nasměruje pod mé triko. "Ani nevíš, jak trpím, když vím, že tě nemůžu mít."
Vytřeštím zrak. "Aren, měli bychom přestat, dokud je čas…"
Zakroutí hlavou. "Ne, nechápeš to…ty a já k sobě patříme, ale bez toho to nebude nikdy fungovat. Chci tě hned teď a tady, je to tak těžké pochopit?"
"Proč se zase neovládáš?!" Vyjeknu. "Nech mě! Nechci to!" Začnu se bránit, když se chce dostat do mých kalhot.
"Nemůžu přestat." Pověděl tiše. "Stejně jako ty nemůžeš přestat utíkat." Chytil mě pevně za vlasy, s čímž mě přišpendlil k podlaze.
"Aren, nejsem jako ostatní…proč mě nedovedeš pochopit? Proč mě nutíš, i přes to, že jsi řekl, že…že…už nikdy nic takového…neuděláš?!" Zajímám se roztřeseným hlasem. Ale on si směle pokračuje dál. "Dost!" Vyjeknu rozčíleně. Kopnu ho do rozkroku, a když se tenhle rudovlasý kluk skácí v křečích k zemi držící se za bolavého kamaráda, vysoukám se z jeho blízkosti a postavím se, s čímž si zapnu kalhoty, které mi stačil rozepnout. "Nevím, co to s tebou je, ale dokud si to neujasníš…nemůžu žít ve tvé blízkosti, pokud máš nějaký problém s ovládáním svých potřeb, navštiv psychiatra…já…jednou jsem ti nabídl, že pokud chceš, tak to pro tebe udělám, ale užiješ si to jenom ty, odmítl jsi to…tak co po mě ještě chceš?! Co musím udělat, abys mi dal trochu času?! Sice se to nezdá, ale jsme spolu ani ne týden, za tu chvíli se mi obrátil svět vzhůru nohama. Jestli mě nedovedeš pochopit, jak mě pak můžeš milovat?!" Jo, zlobím se na něj. "Uvědom si, že tímhle mě jenom odháníš…" Hlesnu. "Bojím se, že pokud ke mně nezměníš své nároky, zůstaneš sám, a tentokrát to moje vina nebude." Venku se zvedne vítr, nebe ozáří blesky, které tam tak velice silně šlehají. "Nechci to nuceně, ale ty si nedovedeš počkat."
"Musím si jenom připomenout, že tě miluju. Nechápeš to! Co ty o tom víš?!" Vystartoval na mě.
"To je to…" Smutně se usměju. "O Arenovi, který nutí ostatní do něčeho, co nechcou, nevím vůbec nic, protože ho neznám a je mi skutečně ukradený…"
"Fajn, tak si táhni! Když mě tak nesnášíš, jdi a už se nevracej!" Vyjekl na mě.
Trhlo to se mnou. Lehce se usměju. "Ty jsi byl ten, co to začal…je asi normální, že ses ve mně spletl…neměl jsi to nechat zajít tak daleko, pak by to tak moc nebolelo." Upozorním ho. "Jak si přeješ, odcházím." Navleču si promočenou mikinu.
"Kaoru-"
Zakroutím hlavou. "Nech si to projít hlavou. Vůbec mě nezajímají tvoje omluvy, nebo to, že ti ujely nervy…tuhle hádku neberu vážně, jde z ní cítit jenom samé zoufalství. Nevím, co máš za problém, ale dokud si ho nevyřešíš, nebo se mi s ním nesvěříš, nebude to dobré…" Varuju ho. "A pokud mě budeš nadále nutit, uteču ti." Snad jsem to řekl dostatečně jasně. Nevím, co ho žere, že tohle dělá. Připadá mi zoufalý, ale on se mnou nemluví a já nejsem ten typ, co se vyptává. Zvláště ne u něj, nikdy mi nic neřekl, proč by s tím začínal teď? Jen by mě zajímalo, co se mu stalo, že ho to nutí dělat tyhle zoufalé věci.
"Omlouvám se."
"Na to jsi měl myslet trochu dřív…dřív, než jsi mě málem…zase…" Zavřu oči v hlubokém povzdechu. Odmávnu to rukou a pak se rozběhnu ven do toho deště. Veškeré věci nechávám u něj. Batoh, tašku s věcmi, všecko…dokonce i peníze. Snad kromě mobilu, ten mi zůstal v kapse. Venku jsem si nasadil sluchátka a poslouchal z mobilu moje oblíbené písničky. Nutily mě přemýšlet a to já nechtěl. Skousl jsem si spodní ret. Šel jsem s hlavou sklopenou. Opravdu jsem nevěděl, kam jdu. Když jsem chtěl přetočit písničku, všiml jsem si, že se procházím v tomhle prudkém dešti dvě hodiny. Chlad jsem už nějakou tu dobu necítil. Zvedl jsem hlavu, abych se rozhlédl. Zakroutím hlavou a pokračuju dál i přes to, že vůbec nevím, kde jsem. Připadal jsem si jako posledně. Jeden z davu, ten ignorovaný, nikdo, kdo by mi pomohl. Jediný on mi připomněl, kým jsem býval a snažil se, abych se vrátil, ale když mě začal nutit a začal být nekontrolovatelný, upadl jsem. "Má na lepšího." Přiznám tiše. "Někdo, jako já, mu nemá co nabídnout, měl bych mu dát svobodu." V přemýšlení zůstávám až do deseti večer. Tma, déšť, poloprázdné ulice a já…jako tenkrát. Ignoruju fakt, že se procházím v dešti už okolo pěti hodin, utekl jsem od něj, ještě když bylo nějaké to světlo.
Zdá se to tak dávno, ale ve skutečnosti jsem takhle žil naposledy před týdnem. "Zdá se, že krásný sen skončil." Uchechtnu se. "Ale bylo hezké si připomenout, jaké je to zase žít a cítit nějaké vřelé pocity. Děkuji, žes mi je připomněl a že jsi se mnou zůstal, Aren." Vzlyknu. Opravdu to bolí. Moje srdce bolí.
Naštěstí mě tahle situace a hádka dočista probrala.



Aren: Celou hodinu jsem pochodoval po domě a snažil se uklidnit. Co jsem to zase, kurva, udělal?! Co jsem si jako myslel? Že tím, že ho znásilním, mu ukážu, že ho miluju? Že tím, že to udělám, se všechno srovná?
Nesrovná!!
Podvedl jsem ho a on o tom neví! A teď.....budu mít asi hodně volného času. Kaoru mi neodpustí.
NE-OD-PU-STÍ!!
Zajel jsem si rukama do vlasů a měl jsem sto chutí si je vyrvat.
"Já jsem takový blb! Co si jako myslím? Co se to se mnou děje?"
Opřel jsem se o linku v kuchyni, ve které jsem se zastavil. Zapřemýšlel jsem se.
Copak jsem z něj tak mimo? Copak ho tolik miluju?
Zamračil jsem se a zmučeně vydechl.
"Já jsem takový pako! Jasně, že ano!"
Otočil jsem se, abych pohlédl z okna. Pořád tam pršelo a Kaoru byl venku už dvě hodiny! Jen doufám, že nechodí v tom dešti.
Povzdechl jsem si. "Vážně bych se měl konečně krotit! Do háje!"
Raději jsem si vzal pyžamo a vlezl do koupelny.
"Kaoru, vrať se...už zase se ti budu muset omluvit," šeptl jsem si pro sebe a zasmál se, protože jsem se celé čtyři roky nikomu neomlouval a najednou jemu za týden několikrát! To vážně postrádalo logiku.



Kaoru: Stál jsem v tom dešti a díval jsem se, jak okolo mě probíhají lidé. Pršelo a oni byli schovaní pod novinami, aby nezmokli - hlavně jejich nagelované a upravené vlasy. Stál jsem na místě okolo čtvrt hodiny. S povzdechem jsem zamířil k místu, kam skoro nikdo nechodí, jenom sem tam se v tomto místě skrývají feťáci. Jaké překvapení, když jsem tam narazil na mého milého spolužáka s černými vlasy. Měl na hlavě promočenou kšiltovku, zatarasil mi cestu. Vzhlédl jsem k němu.
"Tebe bych tu nečekal." Vydechl špinavý dým z cigarety přímo do mého obličeje.
"Uhni, chci projít."
Hrdelně se zasmál. "Moc si vyskakuješ, chlapečku."
"Neříkej mi tak a dej mi už, kurva, pokoj!"
"No tak…měl by sis zahulit, bude ti lépe." Nabídl mi trávku.
"Nejsem taková troska, jako ty, teď mě omluv." Obešel jsem ho, abych mohl odejít. Zastavil mě, když mě chytil za zápěstí. Otočil jsem se a kopancem jsem ho udeřil do obličeje. Ihned mě pustil a já se narovnal. "Stačilo, sráči." Zasyčím. Jsem vážně vynervovaný.
"Ty!"
"Jo…já….máš pravdu, za vše vždycky můžu já!" Vyjeknu a pak ho chytím za límec košile, vyzvednu ho zpět na nohy, ale nepouštím ho. "Takže…jenom aby bylo jasne, přestaneš mě otravovat a tvoje sestra taky."
Jak se dalo čekat, vysmál se mi ihned ze startu.
"Fajn, budu si muset s tebou promluvit pěstmi." Vydám ze sebe s pobavením a udeřím ho do toho jeho nalomeného nosu. Ten ode mě tak schytá, až nebude ani vědět, jak se jmenuje. Mlátil jsem do něj hlava nehlava. Pěstí. Až jsem si odřel klouby a měl na nich jeho krev. Kdyby mě po asi dvou minutách nezastavili, zřejmě bych ho umlátil k smrti. Odehnali mě od něj. Já se konečně trochu vzpamatoval. Koukl jsem se na svou ruku, kterou jsem měl zakrvácenou. Popošel jsem od něj několik kroků vzad.
"Zavolejte záchranku!" … "Bože, pomozte mu někdo!" … "No tak, máte někdo mobil? Volejte sanitku!"
Zakroutil jsem hlavou. Tohle jsem nechtěl. Slíbil jsem si, že už nikdy nebudu, jako dříve, ale děje se to, vracím se do mého pravého já, kterým jsem byl před léty. "Aren…" Rozběhnu se pryč. Ani nevím, jestli k němu trefím, ale asi ne, ztratil jsem se. Doběhl jsem k jedné budově, která měla střechu, takže na mě nepršelo. Sedl jsem si opřený o stěnu. Objal jsem si kolena. Začala mi být zima. "Aren…" Začnu se kývat ze strany na stranu. Vypnu písničky a začnu vytáčet jeho číslo na mobilu. Jsem zmatený a vyděšený ze sebe samého. Konečně to zvedl. "Aren." Hlesnu omluvně. "Prosím, promiň mi to…" Vzlyknu. "Opravdu mě to mrzí…"
"Kaoru, kde jsi?!"
"Sám nevím…" Přiznám tiše. "Je tu kousek les, jsem pod střechou jednoho, no…ani nevím, co to přesně je, ale uvnitř je určitě nějaké elektrické vedení…vidím odtud světla autobusového nádraží." Přiznám. "Ale je daleko." Povzdechnu si. "Nevím, jak k tobě trefit, proto ti volám…na toto místo si pamatuju jenom matně, přesně tady jsme chodili…tady, kde teď sedím…ale já už nevím, jak se dostat zpět, od té doby jsem tu nebyl." Vzlyknu tiše a vyděšeně.
"Já se z tebe jednou zcvoknu…"
Usměju se i přes stékající slzy. "Aren, udělal jsem něco příšerného…" Vydám ze sebe. "Málem jsem zabil…" Začnu se třást. Byla mi zima a byl jsem v šoku. "Neudržel jsem se a málem jsem zabil…To-Toshi-ra." Rozvzlykám se.



Aren: Mobil mi skoro vypadnul z ruky.
"COŽE jsi?!" vykřikl jsem přidušeně.
"Zabil ho.....Toshira...skoro jsem ho....," nedokázal ze sebe vypravit srozumitelnou větu.
"Najdu tě....přijdu pro tebe..ale vydrž....ano? Budu tam, co nevidět, jen neodcházej, dobře?"
Po dlouhé odmlce řekl: "Dobře."
Jakmile jsem zaklapnul mobil a hodil ho do kapsy kalhot, řekl jsem si pro sebe: "Ten kluk je ztracený případ!!"
Vyběhl jsem v mikině ven a rázoval si to k lesíku, kde jsem už pěknou dobu nebyl a ani mi to nevadilo. Všechno bylo teď vzhůru nohama. Kaoru někoho zmlátil, zatímco Toshiro byl domlácen.
Už z dálky jsem viděl sanitku, která nakládala někoho zraněného.
Toshiro.
"Fajn...řekl, elektrické vedení, autobusové nádraží......," chvíli jsem přemýšlel, než jsem vyrazil. Už jsem věděl, kde to je, alespoň, že mám tak dobrou paměť!!
Konečně jsem byl na tom místě, které mi popsal tak "úžasně" Kaoru. Seděl tam schoulen do klubíčka, aby se trochu zahřál.
"Kaoru," šeptl jsem zničeně.
Ruce od krve, třásl se zimou a k tomu brečel. Ani na mě nepohlédl. Nejspíše byl v šoku.
Přiklekl jsem k němu a vzal si ho do náruče.
"Raději tě odnesu," šeptl jsem. Však netušil jsem, jestli ho odnesu celou tu cestu. Byl dost těžký a k tomu teď má oblečení nasáklé vodou.



Kaoru: "Já…" Vydám ze sebe. "Já nechtěl ublížit, ale on zase narážel, neovládl…jsem se." Vzlyknu.
"Nedivím se ti, já už bych dávno vybouchl."
"Chci jít po svých." Požádám ho.
"Zvládneš to?"
Zakroutím hlavou. "Nech to na mě." Poprosím ho.
Když mě pustí na zem, naberu správnou rovnováhu a snažím se být co nejmenší obtíži. Nakonec jsem to v klidu došel až k němu domů. Nakonec mě nemusel nést. Byl jsem za to rád. Moc rád.
Pomalu jsem ani nevnímal realitu. Jenom vím, že jsem si sedl na botník a že mi zase pomohl s botama. Sám mi pak pomohl do koupelny, kde mi osušil vlasy a já nic nenamítal na to, aby mě oblékl do suchého a teplého pyžama. Neměl jsem sílu odporovat. Zřejmě byl na mě naštvaný a měl k tomu důvod. S hlavou sklopenou jsem sledoval podlahu. Když mi nasadil i vrchní část pyžama sesypal jsem se k zemi. "Je mi zima." Přiznám tiše. Obejmu ho a snažím se zahřát jeho tělesnou teplotou, která byla v tuto chvíli opravdu jako ústřední topení. Nebo se mi to jenom zdálo?



Aren: "Kdyby jsi nebyl tak dlouho venku, zima by ti nebyla," řekl jsem mu. Praštil jsem ho lehce pěstí do hlavy a následně ho objal, aby se trochu zahřál.
"Ale já....," začal.
"Nemluv. Teď ne...nemá to cenu. Nejsi úplně při smyslech."
Přikývl.
"Budu to muset říct znova, ale....Omlouvám se, Kaoru. Já už vážně nechápu, co se mnou je. Nechtěl bych ti nikdy ublížit. Neovládám se a vůbec nevím proč," přiznal jsem, ale v mysli se mi pořád opakovalo: Vím, ale nesmím mu to říct!
Neodpověděl.
Raději jsem také mlčel, opřel si hlavu o tu jeho a zavřel oči.



Kaoru: Probudil jsem se nad ránem. Ležel jsem na jeho hrudi. Museli jsme usnout. Na kachličkách v koupelně! Super…ať žije doba ledová! Takhle se nyní alespoň cítím. "Aren." Zatřásl jsem s ním.
"Hm? Co se děje? Kolik je hodin?"
"Jsou tři, ale…my, my jsme usnuli v koupelně." Šeptnu. "Je tu zima." Přiznám.
Protřel si oči. "Bože…" Vydechl a také se posadil.
"Měli bychom pod peřinu." Nechtělo se mu, ale i přes to jsem ho donutil. Zašli jsme společně do jeho pokoje. Já si sedl na postel a on si začal stlát na zemi. "Aren?"
"No?" Zívl.
"Nechci spát sám." Přiznám tiše.
Vypadal zaraženě, zřejmě čekal cokoliv, ale tohle ne.
"Prosím, spi dneska se mnou na posteli." Požádám ho.
Chvíli mi vzdoroval, ale nakonec se mile rád přisral ke mně na postýlku. Lehl jsem si a nechal jsem se jim přikrýt. Vlezl za mnou pod peřinu a sám mě objal svým tělem.
"Hřeješ." Hlesnu spokojeně. "Tak moc hřeješ…hlavně zahříváš mojí duši…takhle člověk vnímá lásku?" Zajímám se ospale.



Aren: "Každý jí vnímá jinak. Nemůžu ti odpovědět, pokud to nepoznáš sám," šeptl jsem zničeně a zavíral oči únavou.
Během další chvíle jsem usnul a ani nevěděl jak.

Ráno mě probudil budík, který mi oznamoval, že je čas vstávat. Převalil jsem se na bok.
"Vždyť je sobota! Co ten budík blázní?" řekl jsem nahlas.
Osoba vedle mě se pohnula, až mě to překvapilo. Úplně jsem zapomněl, že je tu se mnou.
Otočil jsem se zpět na něj a chmatl po budíku, kterej jsem okamžitě vypnul. "Dobré ráno," šeptl jsem.
"Hmm?" vydal ze sebe překvapeně.
"Je sobota...jak si ji chceš užít? Nejspíše stěhováním ke mně, co?"



Kaoru: "Nejdříve spíše dospím všecko, co jsem za týden nestihl a až potom bych se věnoval dalším důležitějším věcem." Vydám ze sebe rozespale.
"Hm…"
"Ty nejsi unavený?" Zajímám se.
"Jsem." Přiznal. "Jen-"
"Jen?" Zamrkám na něj.
"No-" Ani to nedořekl a už jsem slyšel, jak jeho mobil opět zvoní na poplach, až na to, že to nebyl budík, jak jsme si oba mysleli, ale sms zpráva.
"Kdo ti píše?" Zajímal jsem se.
"Hm?" Nejistě mi koukl do tváře. Což mě nemile překvapilo. "N-Nikdo." Pověděl trochu v obavách. "Jenom operátor, znáš to…slevy, dobíjení kreditu za tři stovky a internet zadarmo." Protočil očima a mobil si zase zamkl.
"Aha…" Znova na něj zamrkám. "V posledních dnech se chováš zvláštně, stalo se něco?" Protáhnu se a čekám, co odpoví. Ale z něj nevyšlo vůbec nic, snaha, kterou jsem do toho dal, aby se mnou začal konečně mluvit, přišla vniveč. "Aren-"
"Musím na záchod." Vstal, vzal si mobil a odešel. Ve dveřích se zarazil a koukl na mě s úsměvem. "Klidně ještě spi. Udělám jídlo a přijdu tě probrat." Slíbil, s čímž na mě i stačil mrknout.
"D-Dobře." Přikývl jsem zmaten touhle situací. Když zavřel dveře, zůstal jsem tu sám. "Když usnu a proberu se…zůstaneš se mnou?" Zajímám se. Nejvíce se totiž bojím toho, že mě nechá stát na cestě a já jej nebudu schopen dohnat, tak jak vyprávěla ta noční můra, která se mi opakuje pořád dokola.
"Zatracený Toshiro, dal mi brouka do hlavy s tím, jak říkal, že si Aren hledá náhradu. Promítlo se mi to do snů…sakra…nechci noční můry." Zakňučím zoufale a pak zavřu oči. Jsem pořád ještě trochu unavený, tak se to pokusím nějak dospat, i když vím, že to, co bude následovat, rozhodně nebudou žádné růžové sny.



Aren: Zapadl jsem do koupelny a zamknul za sebou.
"Kde vzal moje číslo?!" zanaříkal jsem zoufale.
V SMS zprávě stálo: Sejdeme se! Neodmlouvej, jinak nenechám Kaora projít!"
Nemusel se podepisovat. Bylo mi jasné, kdo to byl.
"Ale že by napsal v kolik?"
Vytočil jsem to číslo a čekal jestli se ozve.
"Aren?" ozvalo se z telefonu.
"Jo jsem to já. Kdy, kde a v kolik?"
Cítil jsem, jak se do telefonu usmál. "Ve tři odpoledne. Chci tě na celou hodinu! U mě doma...."
"Kde?"
"Nort city 485...zvonek..moje příjmení."
"Budu tam....ale snižuju vám scházení o dva dny.....hodina je moc!"
Nic na to neřekl a vytípnul mi hovor.
"To si ze mě dělá srandu?"
Vrátil jsem se do pokoje, kde spokojeně oddechoval Kaoru. Pohladil jsem ho po vlasech, aby se probral.
"Kaoru, budu muset kolem třetí odejít....ve čtyři se vrátím, ano? Pak půjdeme pro tvé věci."
"Kam jdeš?"
"Musím....musím něco vyřešit s babičkou a dědou z matčiny strany...chtějí mě dostat k sobě...řekl jsem jim, že jim dám hodinu. Víc ne."
Přikývl a zase zavřel oči, aby ještě mohl spát. Lehl jsem si vedle něj a taktéž se snažil na chvilku usnout, ale pořád mi běhalo hlavou, jak mu hrozně lžu, i když je to pro jeho dobro! Naštěstí je to úžasná lež, protože babička s dědou nemají s nikým kontakt, tak se nikdo nebude divit a ani se snažit s nimi spojit! Super!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama