Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Z důvodů nedostatku času a vytížení z pracovního života, vyjde poslední díl Zla zřejmě o týden později.
Nemám bohužel sepsanou ani tečku a do čtvrtku to jednoduše nestihám...
Všem čtenářům, kteří nedočkavě čekají, se tímto omlouvám, ale jsem taky jen člověk, kterému něco nevyšlo.

Z nenávisti k lásce - 13.Díl

26. června 2014 v 8:00 | Jenny a Eris |  Z nenávisti k lásce

Díl, kdy Aren prožívá menší výčitky svědomí. Nějak mu začalo docházet, že se o jeho zahýbání Kaoru dříve či později dozví…
Kaoru mimo jiné stále řeší jenom to, jak Arenovi dokázat, že ho opravdu miluje, i když to nejde pořádně poznat.





Aren: Stál jsem opřen o mého učitele. Hlavu jsem měl na jeho hrudi a vydýchával se.
"Hmm? Takže jsi konečně podlehl," šeptl mi do ucha a lehce mě do něj kousnul.
Cukl jsem sebou. "Tse...! Nepodlehl...využil jste situace, když jsem byl zraněný...tohle už vám nikdy nedovolím!" vykřikl jsem a odstrčil ho od sebe.
Povytáhl obočí.
Chtěl jsem odejít, ale on mě chytl za ruku a přitáhl zpět k sobě.
"Pusť!"
Zakroutil hlavou.
Povzdechl jsem si. "Když tě dobrovolně políbím, necháš mě jít?" optal jsem se.
"Možná."
Zamračil jsem se. Nakonec jsem protočil oči. Chytl ho za triko a přitáhl k sobě. "Tohle je naposledy. Kaora neopustím!" S těmito slovy jsem ho políbil a nakonec od sebe odtáhnul. Odkráčel jsem pryč do své třídy a nehodlal se omlouvat za jedinou debilní hodinu, kdy jsem tu nebyl. Bylo mi to ukradené.
Jakmile jsem se octl u dveří třídy, zazvonilo. Všechny třídy se naráz otevřely a vyběhli z nich studenti, kteří spěchali pryč.
Pousmál jsem se. Vešel jsem do třídy a sedl na své obvyklé místo. Čekala nás pro dnešek poslední hodina a pak konečně domů. Což mi připomíná.....Kaoru se ke mně stěhuje!
Musíme pro jeho věci k němu domů...no to bude poprask, až mě uvidí jeho rodiče.....
Povzdechl jsem si....Kaoru......jak jsem to mohl...udělat?? Jak.....už nikdy....nikdy víc!!
Bylo to jen zbožné přání, nebo moje definitivní rozhodnutí??


Kaoru: Běžel jsem do třídy. Opravdu mi chyběl, ale na světě existují i jiné věci, než je prostě…tamto!
"Aren…" Hlesnu omluvně. Kouká totiž do lavice a je celý úplně mimo. "Aren!" Zvýším hlas.
Cukne s sebou a zvedne ke mně hlavu.
"Proč jsi nepřišel? Myslel jsem, že to neuděláš, ale stejně jsi šel za školu." Podivím se.
"Hm." S tím opět hodí pohledem jinam.
"Aren…"
"Co zase?!" Zavrčí.
"Nic…jen…chyběl jsi mi." Hlesnu tiše. "A stále mi chybíš…" Přiznám.
Pozvedl obočí. Uchechtl se. "Já? Chybět? A ke všemu tobě?" Zajímal se.
"Co je s tebou?"
"Spíše, co je s tebou, Kaoru! Už mě to nebaví, nenecháš mě…víš jak je to frustrující? To mě fakt tak moc nemiluješ? Víš, co vůbec znamená slovo milovat?!" Zajímal se.
"Jo, to vím." Hlesnu pevným hlasem. "Ale to s tím nemá nic společného, vztahy totiž o tom nejsou a taky zapomínáš, že bys měl trochu povolit…to, že jsi…no…jak to říct…"
"No, jen to řekni, ty hrdino." Pobídl mě.
"Neuspokojený." Použiju jiné slovo. "Tak za to ti já nemůžu, neměl jsi mě totiž při první příležitosti zneužít, víš!" Rozkřiknu se a je mi jedno, že to slyší celá třída. "Ale víš co?! Jak chceš! Pro tebe to podstoupím…fajn…klidně si mě vem…ale dopadne to jako předtím! Dopadne to nuceně a jediný, kdo si to užije, budeš akorát tak ty! Chceš to takhle?! Mám pro tebe novinu, nejsem děvka, Aren! Ale jestli chceš…." Sevřu ruku v pěst. "Klidně se jí pro tebe stanu!" Vyjeknu. "Uklidnilo tě to? Tohle chceš?" Pozvednu obočí. "Připadá ti to fér?" Zamračím se.
"Kaoru-"
"Nesahej na mě!" Zavrčím.
Starý Kaoru se vrátil. Uvidíme do jakého Kaora ses zamiloval, Aren, jestli do toho, který byl tvým nejlepším přítelem, nebo toho, který zapomněl, jaké to je bránit svoje ego a svůj ubohý život.



Aren: Chvíli jsem bojoval sám se sebou. Nemohl jsem se mu podívat do obličeje za to, co jsem udělal.....ale zase na druhou stranu si za to může sám....však.....grr..nezaslouží si mě! Já jsem takový idiot! Jak jsem mu mohl něco takového udělat? Jako bych ho neznal? Bojí se toho pocitu....ale já......ÁÁÁÁÁ......já.....mě snad pukne hlava! Zakroutil jsem poraženě hlavou, abych rozehnal své myšlenky.
Nakonec jsem se pousmál. "Takže takhle, ano?" optal jsem se.
Nechápavě na mě pohlédl.
Uchechtl jsem se. Vlastně....já mu to neřekl. "Konečně," šeptl jsem, "že ti to ale trvalo."
Hrklo v něm.
"Víš, i když mě s tímhle štveš...tak jsem hrozně rád...že jsi se konečně probral, Kaoru," šeptl jsem a přišel k němu blíže.
"R-rád?"
Přikývl jsem. Chytl jsem ho za pas a přitáhl k sobě. "Vystartoval jsem na tebe, i když jsi za to nemohl...vlastně ano, ale ne tak, abych tě kvůli tomu tak seřval," řekl jsem mu s úsměvem.
Naštvaně na mě hleděl. "Takže já za to můžu jo? Za to, že jsem v tomhle ohledu zdrže-.....!"
Dál jsem ho nenechal mluvit, protože jsem jeho rty uvěznil v polibku. "Pokusím se nespěchat......ale....," nahnul jsem se k jeho uchu a zakňučel jsem mu do něj, "mučíš mě!"
"Promiň," hlesl.
"Jakoby ta omluva pomohla," řekl jsem ironicky.
"Hej!" vykřikl a udeřil mě pěstí do hrudi.
Usmál jsem se a rukou mu přejel po tváři. "Že já ti vždycky všechno odpustím," řekl jsem mu zničeně.
Nic na to neřekl a ani nemusel. Chápal jsem vše beze slov....tomuhle se totiž říká láska...když dokážeš odpustit osobě kterou miluješ, úplně vše...bez ohledu! Ale jsou tu i takový, kteří si tu druhou šanci nezaslouží....jako třeba já...!!
"Miluju tě," šeptl jsem mu do rtů a políbil ho.
Přitáhl jsem ho k sobě blíže a jednu ruku mu položil na záda. Vložil jsem do toho polibku všechno co jsem k němu cítil, aby konečně a navždy pochopil, že ho miluju a také jsem ve skrytu duše doufal, že se nikdy nedozví, co se stalo a že kdyby ano.....že mi to odpustí - to nebylo moc pravděpodobné.
Z oka mi ukápla slza, která nakonec spočinula na jeho tváři. Tak nerad jsem mu lhal!!
"A-aren?" šeptl překvapeně, když ucítil tu zabloudilou slzu.
"Hmm?" odtáhl jsem se od něj. Pousmál jsem se na něj. "To nic."

Kaoru: "Nevěřím ti ani slovo." Zamračím se.
"Nech to být, prosím, jsem jenom šťastný, že se můžu dívat do očí pravému Kaorovi…" snažil se mě znova políbit, v tom se ale otevřely dveře a do třídy vešel učitel. Prošel ke katedře a pak dlaní zabouchal do stolu.
Ohlédl jsem se. "Co ten tady dělá?" Zajímám se.
"No jo, supl…když jsi spal na střeše, měli jsme anglický jazyk, nyní ho máme zase a zase s ním." Osvětlí mi Aren.
"Hm." Stále se nemůžu zbavit pocitu, že se něco děje. Nelíbí se mi, jak se na mě dívá, jako by mě chtěl stáhnout z kůže za živa.
"Měli byste se oba posadit, nebo snad netrefíte do svých lavic?!" Zajímal se přísným hlasem.
"Zajímalo by mě, co ho tak žere." Hlesl jsem k Arenovi a chtěl se posadit.
"Nesedej si, Kaoru, místo toho pojď k tabuli, budeme zkoušet." Rozezní se smích po třídě.
Zamračím se a dojdu s otráveným výrazem ke katedře. "Hm?"
"Vyndej ruce z kapes." Napomene mě.
"Ne." Opřu se pohodlně o tabuli.
"Takže, copak nám povíš hezkého?" Zajímal se, když listoval v učebnici.
"To se ptáte vy mě, jo?" Pozvednu obočí.
Povzdechl si. "Takže nyní si hraješ na velkého šéfa? Dobře, Kaoru, my zřejmě s tímhle tvým přístupem nebudeme kamarádi." Zakroutil varovně hlavou.
"Kdo by s vámi chtěl kamarádit?" Uchechtnu se.
Opět jenom smích ve třídě.
"Ticho!" Zahřměl ten hlas. Prohodím očima a nechám učitele, aby mi podal knihu. "Přečti celý tenhle článek a po přečtení to hezky přelož."
"Nebudu to číst." Zasyčím.
"Dělej."
"Mám povolení od lékaře, že nemusím!" Rozkřiknu se.
"Budeš se, se mnou, dohadovat?" Pozvedl obočí.
"Než to přečtu, bude konec hodiny." Hledím na něj nechápavě.
Ušklíbl se. "Oh, vlastně já zapomněl, že náš velký Kaoru nehorázně koktá, když čte, měl jsi zřejmě krušné dětství, co?"
"Ticho!"
"Dobře, takže, čti."
Povzdechnu si. "Jak myslíte." Jenom, co se kouknu na písmenka, pokusím se číst, ale šíleně se zadrhávám a proto moje výslovnost nešla ani dobře slyšet. S tím vlastně nešlo slyšet nic. Mě u tabule nezkouší! Mají to zakázané, protože nemůžu tak moc namáhat mozek a on mi dělá tohle?! Díky…
Ignoroval jsem, jak se skoro celá třída buchá smíchy. Haha! To je srandy, když někdo koktá, že? Eh…
Dočtu to a kouknu na učitele. "A na překlad vám seru." Povím dostatečně rozhodnutě, když zavřenou knihu položím na stůl.
Pochechtl se. "Takže, za čtení a výslovnost za čtyři mínus a překlad tedy pětka." Pokrčil rameny.
"Nesere mě to." Prohodím ledabyle a pak, ignorujíc všecky výsměšné tváře, dojdu do své lavice, kde položím hlavu na desku lavice a zavřu oči. Jenom matně slyším, jak učitel požádal Arena, aby šel k tabuli, že je další na řadě.
Není fér být na nás zasednutí jenom proto, že máme jinou orientaci, než ostatní! Nespravedlivý to svět.


Aren: Došel jsem k tabuli, ale místo toho, abych si od učitele držel odstup, jsem se opřel o katedru a naklonil se k němu.
"Smažte ty známky," prohodil jsem ledabyle.
Pozvedl obočí.
"To, co se stalo o přestávce, vám nestačilo?" optal jsem se. "Doufám, že nechcete, abych s tím zašel na policii?"
Přimhouřil oči. "Jsi hroznej vyděrač...."
"Necháte Kaora projít do dalšího ročníku, jasné?"
"Co za to?"
"O tom už někdy jindy!" Odtáhl jsem se z katedry a poodešel několik kroků dozadu.
Celá třída na mě udiveně koukala, včetně Kaora.
Učitel se náhle zvedl a prohodil ke Kaorovi: "Známky se ti nebudou počítat...tvůj přítel mi vysvětlil, že tě nesmím zkoušet u tabule...úplně jsem na to zapomněl."
Mrkl jsem na Kaora a věnoval se tomu, z čeho mě chtěl zkoušet.
"Znovu to samé, co měl udělat Kaoru."
Pokrčil jsem rameny. Převzal jsem od něj učebnici a začal plynule číst. Následně text přeložil, i když některá slova mi dala teda zabrat, než jsem je vylovil z mé paměti. Nakonec jsem jenom něco prohodil anglicky k učiteli, ale tak aby to ostatní nepochopili a šel si sednout.
Překvapeně na mě pořád koukal. No, já mu totiž řekl v překladu: "Pak si mě někde odchyťte a dohodneme se."
Po půl minutě mi nahlásil známky a pak rozdal písemky, které jsme psali bůh ví kdy a teď nám je rozdá on....no super...


Kaoru: "Díky." Pověděl jsem směrem k Arenovi.
Zakroutil hlavou na znamení, že bych to měl nechat být.
Usmál jsem se a pak k němu zašeptal: "O přestávce na střeše?"
"Budu tam." Slíbil.
Zazvonilo za další dvě minuty a skoro celá třída vyběhla z místnosti, jako kdyby jim v patách hořelo. Zakroutil jsem nad tím hlavou, sbalil jsem si věci a i s další taškou, kde jsem měl nějaké ty menší věci z domu, abych u Arena trochu přežil, jsem se odebral na střechu. "Čekám tě." Pousmál jsem se a pak odešel. Ani mi nepřišlo divné, že Aren zůstal sedět na místě a učitel za katedrou.
Vyšel jsem schody na střechu a posadil se k okraji. Naklonil jsem se. Hluboce jsem si povzdechl a pak jsem si opřel hlavu o dlaň. "Co ti tak dlouho trvá, Aren?" Zajímám se, když začnu sledovat zatahující se nebe, z kterého brzy začaly padat kapky deště. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do nich. Bylo to uklidňující, až se mi z toho chtělo spát. Zakroutil jsem však hlavou a snažil se neusnout. Jenom jsem stál v dešti čekajíc na Arena, který nepřicházel.



Aren: Když Kaoru zmizel, přešel jsem k učiteli a vyčkával.
Bylo tu velké ticho, protože ani on se neměl k odpovědi.
"No?"
"Hmm?"
"Co si představujete za to, že necháte Kaora prolézt?"
Pomalu se zvedl a přišel ke mně blíže. "Tvé tělo."
Zúžil jsem oči. "A-ani náhodou!"
Pozvedl obočí. "Tak co teda? Když se, se mnou, nechceš vyspat...co jiného za to, abych Kaora nechal prolézt? Musí to být něco podobně hodnotného."
Zaúpěl jsem. "Nikdy bych se s vámi nevyspal....za prvé, bych rozhodně nebyl ten...no, jak to říct....tohle je poprvé, co nemůžu najít správné slovo!"
"Vím, co tím myslíš," řekl klidně a chytl mě za pas.
"Dost!" přikázal jsem. "nechci, aby jste se mě dotýkal, dokud se nedohodneme!"
Oddálil ode mě své ruce. "Když mi nedovolíš se s tebou vyspat...tak chci , aby jsi se, se mnou...hmm...týden scházel v mém kabinetě....kdykoliv, kdy si tě zavolám!"
"Věnuji vám maximálně dvě přestávky denně...už tak je pro Kaora záhadou, kam pořád mizím!"
"Fajn....."
Pousmál jsem se. "Takže platí? Já se s vámi budu týden scházet v kabinetě dvě přestávky za den a vy necháte Kaora projít do dalšího ročníku?"
"Ano," odpověděl.
Usmál jsem se naplno. Sebral jsem své věci a vypadnul na střechu. Kaoru tam stál uprostřed deště a nechal se jím omývat.
"Kaoru!" vykřikl jsem.
Otočil na mě hlavu. "Trvalo ti to."
"Promiň...musel jsem s tím idiotem něco vyřešit!"
Přikývl. Pořád tam seděl a nehodlal se hnout.
Protočil jsem oči, rychle jsem k němu přišel, chytl ho za ruku a táhnul z toho deště pod střechu. "Blázne! Chceš nastydnout?"
Unaveně přikývl.
"Jestli mi tu usneš...já se neznám!" zavyhrožoval jsem.
Pousmál se.
Nahnul jsem se k němu a lehce ho políbil. "Musíme ještě zajít k tobě domů,a bychom vzali tvé věci, ne?"
"Jo."
"Tak mi tu neusni," požadoval jsem.
Zasmál se a následně mě objal. "Hmm..."
Cítil jsem, jak mi trochu nasáklo oblečení od té vody. Stáhnul jsem ze sebe mikinu a řekl Kaorovi: "Stáhni to ze sebe....kaloty si nech, ale mikinu, a triko dolů. Vezmeš si mojí mikinu, alespoň je suchá. Dole mám naštěstí deštník,takže už nezmokneme. Nekoukej na mě tak, jako bych tě chtěl sežrat!" Zasmál jsem se, když jsem sledoval jeho výraz.


Kaoru: "Já se před tebou svlíkat nechci." Povím a prostě si i k tomu dupnu, aby to mělo ten správný efekt rozmazleného fracka.
"Achjo."
"Hej! Co to děláš?! Kam strkáš ty ruce? Aren! Nech!" Zavrčím, ale po chvíli mám mikinu dole i se svým tričkem.
"Hm, jsi k pomilování." Zaculí se.
"Uchyle!" Vyjeknu rozhněvaně.
Obejme mě, sám si sundá mikinu a navleče mi ji. "Co máš v téhle tašce?" Zajímal se, když mi ji vzal.
"Trochu oblečení a nějaké jídlo. Nechci tě vyžírat a nechci, abys mi půjčoval věci."
"Co je tak špatného na mém oblečení?" Zajímal se dotčeně.
"Je velké." Povím tiše a zívnu.
"Nespi!"
"Však já nespím." Uculím se.
Dojdeme pod deštníkem ke mně domů, ale překvapení je, když nikdo není doma. "Nemáš klíče?" Zajímal se Aren.
Zakroutím hlavou. "Ne, sebrali mi je."
"Super, co teď?"
"Nechme to na jindy…" Znova zívnu.
"Ty mi tu brzy usneš." Povzdechl si.
Usměju se. "Neboj se o mě, nejsem dítě, samozřejmě, že to zvládnu." Kouknu mu do očí. "Aren?"
"Hm?"
"Proč ti nedovedu podlehnout?" Zajímám se vyčítavě.
"Co to zase meleš?" Zasmál se.
"Proč nemůžu být, jako ostatní? Proč se tě tak moc straním?" S tím se vydáme mírným krokem k němu domů. Naštěstí jsme doběhli na autobus, takže jsme nemuseli mrznout v té zimě. Udělala se tam pořádná kosa. Asi jsem opravdu nastydl. V autobuse se více přitulím k jeho tělu, abych se alespoň trochu zahřál. Však mám na sobě jenom jeho tenkou mikinu. A i ta je celkem promočená.
Na moje slova vlastně vůbec neodpověděl. Asi neměl co odpovědět.


Aren: Objímal jsem ho a snažil se vnímat zastávky, které jsme projeli. Bohužel pro mě jsem se zase ztratil v myšlenkách.
Nestraní se mě, to ne...spíše se bojí toho nejzásadnějšího....toho, čeho chci dosáhnout, ale zároveň mu já nechci ublížit. A kdyby byl jako ostatní…nikdy bych si ho nevšimnul, nikdy bych se s ním nedal dohromady...do téhle chvíle bychom byli rivalové, kdyby nebyl tak zvláštní.
"Miluji tě," šeptl jsem k němu.
Spal....on opravdu zase usnul! Zacukalo mi v obočí. Dělá si ze mě srandu?!
"Doufám, že mi někdy odpustíš," šeptl jsem nakonec.
Věděl jsem, že na to přijde. Na tu moji dohodu mezi učitelem. Bylo to očividné. Vždy se vše provalí, ať se to snažíš zatajit, jak chceš. Obával jsem se však, že se nedozví celou pravdu, že mě zavrhne.....stane se tak? Nebo ne? Co když to pochopí? Ne, to se nestane...ale, co když....
"Příští zastávka: Xenninská radní!"
Procitnul jsem. Zatřepal jsem s Kaorem. "Vstávej, budeme vystupovat," řekl jsem mu a jen doufal, že se probere.


Kaoru: "Hm." Zamručel jsem a chytil se za tyč, o kterou jsem se vyhoupnul do stoje. Nasadil jsem si batoh a pak si vzal do levé ruky další tašku. "Jak daleko je tvůj dům od této zastávky?" Zajímám se, protože touhle trasou jsem jel poprvé.
"Dál, než obvykle, ale to se zvládne." Pověděl. Ale i přes to se mi zdál celkem zamlklý.
"Aren?"
"Hm?"
"Zdál se mi sen…" Hlesnu se sklopením hlavy.
"Fakt? A co se ti zdálo?" Koukl na mě.
Skousl jsem si spodní ret. "Že jsi šel…já stal na místě…pršelo, byla zima…" Hlesnu. "Ty jsi šel a já k tobě natahoval ruku, křičel jsem, ale když ses otočil, někdo stál za tebou, byl rozmazaný a nebylo na něj přes hustý déšť vidět." Zašeptám. "Usmál ses a řekl, že s ním ti to vyhovuje daleko líp, že ti dává to, co já ti nikdy nedal…" Do pár minut hrobového ticha se otrkám. "Proč ti to vůbec říkám, byl to jenom sen…"
Ani jsem si nevšiml, že už jsme byli u něj. Zase mlčel. Ztracen ve svých myšlenkách. Zas a znova. Pomohl mi vyzout boty. Pak jsem odešel směrem do jeho pokoje, kde jsem hodil tašky na zem a padl na zem na hromadu ustlaného pelíšku, ve kterém spal Aren. Nasaju tu vůni. "Hm…voní, jako Aren." Přiznám, přitulím se k peřině, ani si nevšimnu, že to, co držím u obličeje, je ve skutečnosti jeho pyžamo, které tak úspěšně fetuju.
"Musíš se převléct." Uslyším jeho hlas.
"Hm…"
"To tě mám snad převléknout?" Zajímal se.
"Chci spát." Prohodím, jako dítě.
Usmál se. "Pustíš moje pyžamo? Já bych se třeba rád oblékl a tebe taky, pokud mi to dovolíš." Zašeptal, s čímž mu blýsklo v očích. To jsem ale neměl šanci vidět.
Přitulil jsem se k jeho pyžamu ještě více. Vzdorovitě jsem zamručel.



Aren: "Hm...tak, když se nemáš k tomu,a by jsi se zvedl a převlékl se sám..tak to udělám za tebe," řekl jsem jednoduše. Hodil jsem jeho oblečení na zem vedle něho a klekl jsem si nad něj. Chytl jsem jeho rameno a otočil ho čelem k sobě.
"Hmm...!"
Usmál jsem se. Nakonec jsem si na něj sednul, aby nemohl vzdorovat. Když se mi tak nabízí, tak proč ne!
Otevřel ospale oči. "A-Aren..."
Pomalu jsem mu začal vyhrnovat triko, načež moje ruce začaly bloudit po jeho odhalené kůži.
Přiblížil jsem svůj obličej k jeho a políbil ho. "Pokud se nezačneš bránit, může to dopadnout špatně," šeptl jsem mu do rtů.
"Aren...." vyšlo z něj, ale nadále pomalu usínal.
Pozvedl jsem obočí. Přetáhl jsem přes něj svoji mikinu, ale to už začal docela vnímat.
"Přestaň! Já se obléknu sám!" vykřikl a snažil se mě ze sebe sundat.
"Řekl jsem, že jsi se měl bránit, dokud jsi měl možnost," odpověděl jsem a vypláznul na něj jazyk. Začal jsem si připadat, jako desetiletý.
Hodil jsem po něj triko, které si měl navléknout, ale pořád jsem z něj nebyl odhodlán slézt. Když ho měl konečně na sobě, opřel jsem své ruce ve výšce jeho ramen a hleděl mu do obličeje.
"Co to....děláš?" zeptal se mě.
Usmál jsem se a sklonil se k němu pro polibek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama