Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Z důvodů nedostatku času a vytížení z pracovního života, vyjde poslední díl Zla zřejmě o týden později.
Nemám bohužel sepsanou ani tečku a do čtvrtku to jednoduše nestihám...
Všem čtenářům, kteří nedočkavě čekají, se tímto omlouvám, ale jsem taky jen člověk, kterému něco nevyšlo.

Z nenávisti k lásce - 12.Díl

22. června 2014 v 8:00 | Jenny a Eris |  Z nenávisti k lásce

Kaoru opět bráni vztah mezi ním a Arenem, ale ten se pomalu v jejich vztahu ztrácí, protože se mu zdá Kaoru až moc chladný k jejich situaci…a i když odolával, nakonec podlehl touze zkusit ještě víc zakázanější vztah…co tohle rozhodnutí přinese?



Kaoru: I přes to všecko se mi tohle nezdálo. Nechtěl jsem to skončit, ale čím více dávám Toshirovi příležitost do mě kecat, tím víc si připouštím jeho slova. "Neopouštěj mě…" Vzlyknu do polibku velmi bojácným hlasem.
"Hm?"
"Prosím, nikdy mě neopouštěj…" Zaprosím ho znova.
Usmál se. "Budu stát navždy po tvém boku." Snažil se mě uklidnit.
Zakroutím zběsile hlavou. "Ne, nebudeš, vím to, nikdo není věrný, až do smrti, to prostě není možné, je to moc krásné na to, aby to byla skutečnost a aby to vydrželo!" Rozkřiknu se. V hlavě mám pořád Samantu, její výraz a způsoby, jak si mě získat. Oklepe mě.
"Co se s tebou děje?" Zamračil se.
"Nevěřím." Hlesnu. "Nevěřím a neuvěřím! To prostě není možné!" Snažím se utéct, ale chytí mě, z toho, jak s sebou zmítám, skončím přišpendlený jeho tělem k zemi.
"Teď pravdu, proč tohle všecko?" Zasyčel.
"Jiný důvod není…nemůžeme se tvářit, že se nic nestalo a také se nemůžeme tvářit, že se to dá změnit." Vzlyknu. "Kdybych odešel, hledal bys mě? Kdybych ti utekl, nechal bys mě jít? A co kdyby ti mě někdo vzal? Co když…co když ti nevydržím být věrný?!" Křičím zoufalým hlasem v přívalu slz. Bolí to. Jsem tak nejistý. Tohle nemůže přežít realitu, tohle ne!


Aren: "Hrozně se bojíš, že mi tě někdo vezme, ale jedno ti řeknu...pokud mi ty sám neřekneš, že už mě nechceš nikdy vidět, tak se tě vzdám...ale jinak budu s tebou, jak nejdéle budu moc. Věř mi v tomhle....nelhal bych ti.....A pokud jde o tu Samantu - Toshirovu sestru, tak jsem jim už jednou řekl, že pokud se tě pokusí ještě jednou sbalit, tak něco řeknu celé škole a my už nebudeme ten hlavní problém...." řekl jsem mu a pohladil ho po tváři.
Koukal mi do očí a dokonce tentokrát ani neuhnul pohledem, divil jsem se.
"Věř mi...neopustím tě, jen tak.......věř mi," šeptl jsem a vroucně ho políbil.
Obtočil mi ruce kolem krku a do polibku se taky zapojil, jakoby se bál, že už je to naposledy.
"Kaoru," špetl jsem mu do rtů, "miluju tě."


Kaoru: Nereagoval jsem na jeho slova. Byly pro mě velmi složité na moje momentální chápání. Nakonec usoudil, že mě nenechá přivaleného moc dlouho. Posadil se vedle mě a nechal mě, abych si položil hlavu na jeho natáhnuté nohy.
"Kaoru?" Oslovil mě.
"Hm?"
"Nikdy jsem to od tebe pořádně neslyšel…" Hlesne přemýšlivě.
"C-Co myslíš?"
"Ty slova."
"Jaké?"
Nakloní se ke mně. "Ty dva malé slůvka." Zdůrazní.
"Ah…tohle…"
"Rád bych je slyšel."
"Hm…" Přikývnu. "Teď to ale nepůjde, Aren."
"Proč?" Zněl fakt zoufale a zklamaně. Byl smutný a z jeho hlasu jsem cítil naléhavost a obavy.
"Nedokážu ti to říct." Přiznám.
"Nedokážeš…" Vypustil ze svých rtů.
"Omlouvám se." Vzlyknu. "Je mi to tak líto…tak rád…bych byl jako tenkrát…jen…"
"Jen?"
Neodpovím, protože mě to zase dohnalo. Nevědomky jsem se přisunul k jeho nohám blíže, byl tak pohodlný. Tentokrát jsem usnul bezesným spánkem.


Aren: "Kaoru," šeptl jsem zničeně. Smutně jsem na něj pohlédl, jak spí na mých nohách. Bolestně jsem na něj hleděl a snažil se zahnat smutek z toho, že mi to nechce říct.
Hladil jsem ho ve vlasech a nechal ho spát.
"Štve mě to, ale musím tě nechat být. Budu čekat, Ka-o-ru," vyhláskoval jsem jeho jméno s úsměvem.
Vzhlédl jsem k nebi a chvíli koukal na oblohu, kde pluly mraky. Bylo to uklidňující.... chtělo se mi spát.
"Ach...tak tady jste vy dva," řekl někdo ode dveří.
Otočil jsem hlavu za hlasem.
"Daichi...hledal jsi nás?"
Pousmál se. "Zase spí?"
S úsměvem jsem přikývl. "Bohužel."
"Pff....můžu?"
Přikývl jsem a nechal ho, aby si sedl vedle mě.
"Je to divný...tohle všechno....celá škola si nepovídá o ničem jiným, než o vás....kvůli něčemu takovému má pozdvižení celá škola? Vážně?"
Pokrčil jsem rameny. "Je to divný."


Kaoru: když jsem se probudil, pocítil jsem chlad. Ležel jsem na betonu. Střecha byla zavřená a já tu zůstal sám. "Aren." Zděsím se. Říkal, že neodejde…slíbil to.
"Proč by…proč by se mnou někdo zůstával? Jsem k ničemu." Uvědomím si. S vytřeštěným zrakem hledím do prázdna. Proč to tak musí být? Proč musel odejít?
Nelíbilo se mi to, ale zřejmě to mělo nějaký účel. Náhle mi zabrní mobil a já zjišťuju, že mám novou přijatou zprávu: "Až se probudíš, prozvoň. Musel jsem na hodinu, nemohl jsem tě vzít s sebou, těžko bych to tomu dementnímu učiteli vysvětloval. P.S: nešlo tě probudit."
Usměju se. Přece jenom neodešel…musel prostě na hodinu, nebylo to nic s tím, že by už mě nechtěl vidět. Poslechnu a prozvoním jeho číslo. Do pár sekund mi přijde další smska. "Přijdu po hodině, čekej mě." Přečtu si. Štěstím zavřu oči. Sednu si a netrpělivě čekám na jeho epický příchod, který se nekonal již deset minut po zvonění na přestávku. Začal jsem mít pochyby a strach. Velmi nepříjemný pocit.
Ale to se mi povedlo zase úspěšně zahnat. Přece musí být v pořádku, jenom ho něco zdrželo. Určitě to tak je. Určitě…


Aren: Hodina suplování a kdo jiný než náš idiotský učitel na zeměpis jí mohl chytnout, že?
"Araki! Ke mně do kabinetu!" křikl na mě učitel, když jsem byl už ve dveřích.
"Ne!" zamítl jsem.
Zúžil oči. "Hned!"
Přešel jsem k němu a řekl: "Fajn...ale něco zkusíte a trest vás nemine!"
Šel přede mnou a vedl mě do svého kabinetu. Všichni žáci, kolem kterých jsme procházeli, na nás civěli, jakoby to bylo něco neskutečného.
Protočil jsem oči a nechal se tam zavést.
Zavřel jsem dveře a přešel blíže ke stolu. "Tak, co chcete?"
Pohlédl na mě a oblízl si rty.
Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou. "Jedou jsem vám to říkal a to je vše....nashle!"
Otočil jsem se k odchodu, ale to už mě držel za ruku a přitáhl k sobě.
"Varuju vás....jestli-"
Dál jsem se nedostal a hádejte proč......políbil mě. Perverzák jeden! Ať si jde líbat někoho ve svém věku a mě nechá být! Odstrčil jsem ho od sebe a vrazil mu facku.
"Jak chcete, jdu to oznámit mému strýci!"
Už-už jsem chytl za kliku, když mě zastavil.
"Něco mu řekneš a svého kluka už nikdy neuvidíš."
"Vyhrožujete?"
"Možná," přiznal.
Ušklíbl jsem se a opřel se o dveře. "To já přímo miluji. Teď já, ano? Něco se mému klukovi stane a vy skončíte mrtvý. Podobně jako ten kluk ze Sterinské střední...škoda, že přežil."
"Byl jsi to ty?" optal se překvapeně.
"Ano....s noži to umím perfektně," přiznal jsem a vytáhl z mikiny svůj nejoblíbenější vystřelovací nůž.
"Jak jsi to... dostal do školy?!"
"Pššt," šeptl jsem a přiložil si ukazováček ke rtům.
Chtěl ještě něco říct, ale to jsem mu nedovolil. Hodil jsem po něm nůž, ale tak, aby mu to neublížilo. Proletěl mu kolem hlavy, odrazil se od rámu okna a zabodl se vedle mé nohy. Vytáhl jsem ho a vrátil do kapsy.
"Doufám, že si už rozumíme, pane učiteli....jo a....," vytáhl jsem z kapsy mobil, "tohle je moje pojistka. Nahrál jsem si to všechno už z minula..udělal jsem to, protože se mi nelíbil váš pohled na mě." Mrkl jsem na něj a opustil kancelář.
Vytáhl jsem rychle mobil a zavolal Kaorovi.
"Hned jsem nahoře...omlouvám se, něco mě zdrželo," řekl jsem mu ihned, jakmile jsem slyšel jeho hlas.
"Dobře, čekám tě," odpověděl a myslím, že se i usmíval.
Vytípl jsem hovor, vyběhl schody nahoru a otevřel dveře, kde už jsem uviděl Kaora, jak stojí uprostřed střechy a kouká na nebe.
Přešel jsem k němu a zezadu ho objal.
"Omlouvám se.....hloupý učitel...myslel si, že mě oblbne a bude mě mít pro sebe...," řekl jsme mu pravdu a pustil mu nahrávku z mobilu.
"Nechci, aby jsme měli tajemství, takže jsem ti to řekl. Je to hnusnej perverzák, který si myslí, že tě jen tak opustím,ale já to neudělám," šeptl jsem mu do ucha a políbil ho na rty.
"Promiň," šeptl jsem k němu.
*úplně je Erisce jasné, že to Jennyska zase nějak zamotá a Aren bude za debila....že? Kaoru ho seřve..uteče....a...no nic...nápady ti dávat nebudu....ale jestli to tak bude.....Aren asi půjde za tím učitel a kdo ví, co se stane pak!! hahaaa!!! xDD*


Kaoru: *Neprovokuj, nebo to tak natruc udělám -3-" xDDD*
Zaraženě jsem hleděl. To, co mi řekl, bylo velmi divné, zvrácené a nechutné. "U-učitel?" Zajímám se.
Přikývl.
"Seš si tím jistý?" Nahodím psí oči.
"Ne asi, je to klaun převlečený za jeptišku." Praštil se dlaní do čela.
Lehce se usměju, ale pak zase úsměv na rtech poklesne. "On…nedá si pokoj, dokud nedostane, co chce." Povím tiše.
"Jo, toho jsem ti taky stačil všimnout."
"Kvůli němu jsem už napotřetí ve druháku." Kouknu se mu zpříma do očí.
"Cože?!"
"Nesnáší mě, samozřejmě, že mě nechává propadnout." Složím ruce na prsou a nafouknu tváře, jako žába, v uraženém gestu. "Nemám ho rád, je moc slizký." Povzdechnu si. "A už vůbec se mi nelíbí, že se okolo tebe motá." Poznamenám. "Nejsi první, ani poslední, na koho to zkouší a bojím se, že stejně jako oni, tak i ty jednou…no…"
"Podlehnu?"
"Jo." Přitakám.
"Tak to se nikdy nestane." Snažil se mě uklidnit.
"Věřím tvým slovům, věřím i tobě, ale nevěřím jemu, Arene." Hlesnu bojácným hlasem, při čemž doufám, že dostatečně chápe moje obavy.


Aren: "Nevěř mu...ani to po tobě nežádám...," začal jsem a pak se uchechtl.
Překvapeně na mě pootočil hlavu. "Co?"
"Všiml jsi si, jak se nás každý snaží rozdělit? Můj strýc, tví rodiče, Samanta, učitel zeměpisu a matematiky."
Smutně se usmál. "Proč?"
Přitáhl jsem ho k sobě blíže. "Protože si myslí, že jsme špatní, Kaoru, ale nejsme...nikdy jsme nebyli. To oni se chovají hrozně, když si myslí, že nás rozdělí. Já to nedovolím a ty taky ne, že?"
Přikývl.
"Tak vidíš...musíme jen vydržet," šeptl jsem a políbil ho na tvář.
"Hmm..."
Opřel jsem si hlavu o jeho a hleděl jsem s ním na mraky, které tu pluly po obloze. Bylo to tak uklidňující, až se mi z toho chtělo spát. Zamrkal jsem, abych se trochu probral.
"Jaká bude hodina?" optal jsem se ho.
"Myslím, že tělocvik," šeptl nazpět a více se o mě opřel.
"Hmm....super....asi se někam zašiju."
Kaoru se zasmál. "Pořád tě nebaví, co?"
Zakroutil jsem hlavou. "Kdybychom dělali něco užitečnějšího, než si kopali s balónem, nebo běhali kolečka..tak prosím, ale jinak mě nikdo nedonutí se navléknout do tělocviku!"


Kaoru: "Jo, to jsi prostě celý ty, ale teď vážně, měl bys-"
"Ani slovo navíc, nebo tě donutím jít se mnou." Provokativně se na mě podíval.
"Ale, to-"
"Hm…řekl sis o to, můžeme zůstat třeba tady a trochu se pobavit." Šeptl mi do ucha, když ho posléze lehce skousl.
"A-Aren." Nejistě jsem se díval na mraky a při tom jsem ho chtěl odstrčit, ale zatím jsem ho nechal.
"Nejde se ovládat, ve tvé blízkosti šílím, tak moc tě chci." Zakňučí.
Zakroutím hlavou. "Musíš ještě chvíli vydržet, prosím…já…já…nemůžu…" S tím ho od sebe odstrčím. Na obranu nechávám ruce před sebou a vzdorovitě na něj hledím. "Nemůžu." Zopakuju a tím mu připomenu, jak se minule neudržel.
Vstal a chtěl odejít. Ani bu neřekl. Prostě bez jakékoliv odezvy, nebo slova, vyjádření na mé slova, se rozhodl obejít mě, jako kdybych neexistoval a já bych tu zůstal sám. Na poslední chvíli, když okolo mě procházel, jsem pevně zachytil jeho ruku, zrovna, když jsem se vyšvihl do sedu.
"Kam jdeš?"
"Pusť mě, nechceš mě, tak ti vyhovím."
"Aren-" Podivím se.
Otočí na mě hlavu. "Co víc můžu udělat, abychom byli šťastní, nic mi nedovolíš, jsem frustrovaný a ty mě vyháníš, proto raději půjdu, než zase udělám nějakou blbost." Vysmekl se z mého sevření a pak rychle odešel.
"Aren!" Křikl jsem po pěti minutách, kdy mi jeho slova došly. Vstal jsem a proběhl dveřmi zpět do budovy. Seběhl jsem schody a pak ho začal hledat, ale ve třídě nebyl, stejně jako venku. Už byla asi tři minuty hodina, říkal jsem si, jestli nešel třeba tam, ale pochyboval jsem, on tělocvik nenávidí. Snažil jsem se ho najít, jenom už jsem nevěděl, kde ho hledat. Pomalu jsem to začínal vzdávat. Vždy, když šel za školu, buď to odešel úplně ze školního pozemku, nebo se někde schoval a nevylezl dokud nebylo po hodině. Ale kam mohl jít?

Aren: Odešel jsem ven. Bylo tak hezky a byl takový klid, když se všichni učili.
Venku jsem zalezl do stínů stromů, kde byla lavička. Byl tam klid a sluníčko sem nedosáhlo.
Natáhl jsem se na lavičku a hleděl na korunu stromu. Po chvíli jsem zavřel oči a nechal se unášet
zvuky, které jsem tu zaslechl. Šumění stromů ve větru, zpěv ptáků, cvrkot hmyzu a létání včel.
Pousmál jsem se. Zhluboka jsem se nadechl a pak vydechl.
Cítil jsem, jakoby na mě někdo koukal. Neochotně jsem otevřel oči. Nikdo tu nestál, ale když jsem se zaměřil na budovu a prohledával každé okno, nakonec jsem ho zahlédl.
Kaoru stál v okně a zíral na mě, jako bych se pomátnul. Sám si začínám říkat, jestli jsem v pořádku já, nebo on....každý se chováme v některých věcích divně.
Zapřemýšlel jsem se nad tím, co se stalo na střeše. Ať se snažím jakkoliv, vždy mě odstrčí a řekne, že to nechce. Já...já už nevím, co mám dělat.
Nakonec jsem se zvedl a odcházel do školy. Však ve dveřích do budovy jsem do někoho vrazil. Zvedl jsem hlavu a jakmile jsem poznal kdo to je, pootevřel jsem překvapením pusu. Chtěl jsem něco říct, ale to už mě uvěznil v polibku.
Zavřel jsem oči. Nechápal jsem, proč ho neodstrčím, proč se mu nebráním, ale taky jsem se tomu nedivil. Kaoru mě nenechá a on to chce.....koho vlastně miluji?
Když si uvědomil, že se mu nebráním, vjel mi jazykem do pusy a snažil se ten můj pobízet ke spoluprácí. Vyšel jsem mu vstříc a zajel mu rukama do vlasů, abych ho k sobě přitáhl blíže. Pomalu jsem ho natlačil na zeď, aby si mě k sobě následně přitáhl blíže.
Když se ode mě na chvilku oddálil, aby se nadechl, zašeptal mi do tváře: "Takhle se mi líbíš více."
Když jsem popadl dech, jen jsem mu odpověděl: "Nezvykejte si. Tohle se už opakovat nebude!"
Zasmál se. "Vážně?" optal se a otočil mě na zeď místo sebe.
Vyhekl jsem. Vůbec jsem to nečekal. "Přestaňte....," šeptl jsem, ale sám jsem to nemyslel vážně. Moje tělo už jen z toho polibku reagovalo samo. Chtělo uspokojit, když jsem si to nevydobyl u Kaora.
"Ty sám nechceš, abych přestal," šeptl a znovu mě políbil, načež mi zajel kolenem do rozkroku.
Zasténal jsem mu do úst. Tolik se mi to líbilo.
"Jestli nás někdo.......na-čape, přijdeš... o místo," vydal jsem ze sebe a polykal steny.
"Hmmm....," vydal ze sebe a rukou mi zajel pod kalhoty, aby to trochu urychlil, protože za pár minut mělo zvonit na přestávku.
Když mě líbal, několikrát jsem mu skousnul spodní ret, abych zadusil v sobě sten.
Usmíval se. Konečně dostal to, co chtěl....ale na jak dlouho?



Kaoru: Zdá se, že asi nepřijde. Nemohl jsem na něj už dál čekat, už tak jsem meškal. Šel jsem tedy sám. Převlékl se a pak odešel do tělocvičny, kde jsme hráli basket. Bavilo mě to, v tomto sportu jsem vážně vynikal. Měl jsem ho moc rád.
Když se učitel nedíval, loktem mě někdo srazil k zemi. Málem jsem si vyrazil dech. "Ah, promiň, já nechtěl." Zazubil se Toshiro a přiklekl k mému tělu. "Měl by sis ujasnit komu věřit, říká se, že Aren začal podvádět, chlapečku." Zaculil se. "A i když tě nenávidím, mám svojí sestru rád, věř mi, že s ní ti bude lépe."
Zamračím se. "O co se to, kurva, pokoušíš?!" Zavrčím.
"Aren není kluk pro tebe, to už víme dávno, sám se ho bojíš…" Vysmál se mi.
"Nebojím!"
"Ale jo, určitě mu nechceš ani dát, se nedivím, že si hledá náhradu." Zakroutil nade mnou hlavou.
"Dost…"
"Ale, copak?" Ušklíbl se. "Co jsem řekl tak hrozného, hm?" Zajímal se.
"Ticho!" Odstrčím ho. "Nikdo si nebude Arena brát do huby, ty sráči!" Zavrčím. Je mi jedno, co mi říká, já Arenovi věřím. Tohle by mi neudělal.
"Uvidíme…" Pochechtával se. Znova a znova…neustále. "Čas ukáže, kdo měl pravdu, ale to pak bude pozdě. Zůstaneš sám, stejně jako předtím…hustý, co? Jak rychle se minulost dovede opakovat." Provokativně se uchechtl, a když viděl příchod učitele, pomohl mi na nohy. "Dávej si větší pozor, příště se můžeš zranit, Kaoru!" Pověděl nahlas, tak, aby to neušlo učiteli. Jak já to jeho herectví nesnášel.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama