Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Z důvodů nedostatku času a vytížení z pracovního života, vyjde poslední díl Zla zřejmě o týden později.
Nemám bohužel sepsanou ani tečku a do čtvrtku to jednoduše nestihám...
Všem čtenářům, kteří nedočkavě čekají, se tímto omlouvám, ale jsem taky jen člověk, kterému něco nevyšlo.

Vampire child - 10.Díl

27. června 2014 v 13:44 | Jenny |  Upíří dítě
Tak a je tu další dílek =)
Jelikož spěchám, nevyjádřím sek němu xDDD
Gomene x´D
Má přes dvě stránky…
Sayo minna! :3
Nezabijte mě ^^"




Několik dalších dní bylo pro Eda velmi těžkých. Ne jenom ve škole, kde se mu nedařilo zapadat, ale i doma, kde se díky škole stresoval a opět měl slabé chvíle, díky kterým se pokusil na Nathana zaútočit. Chtěl jej kousnout. Toužil po krvi, která byla odebírána přímo z tepny, ne z krevní banky, ze sáčku.
"Klid, Ede, tímhle ničemu nepomůžeš." Nathan jej držel blízko a přes to daleko od svého těla. Svíral chlapcovo tělo pevně, tudíž se k němu nedovedl více přiblížit. Jediná výhoda, na Edovém tehdejším věznění, bylo to minimum síly, které z tamma pochytil. Přepral by ho kdekdo a právě v těchto chvílích to byla jedna velká výhoda. Jeho vyhublé tělíčko už nebylo v tak kritickém stavu. Stále byl celkem hubený, ale už ne podvyživený.
"Pít…" Zaprosil v tom nekončícím záchvatu. Cítil bolest. A bolest přicházela jenom tehdy, když se probouzely jeho pravé upírské smysly.
Nathan si byl vědom, že se jednou Edovo upírské já probere a pak, když jej kousne, nechtěl ani pomyslet, co by to s ním mohlo udělat. "Nejdříve se uklidni. Musíš to překonat. Bojuj s tím." Radil mu tichým hlasem. Byl zoufalý. Vidět malého, tedy vyspělejšího, Eda v křečích a bolestech, bolelo i jeho.
Černovlasý upír pokýval hlavou, za kterou se po chvíli chytil dlaněmi. Vyjekl. Jeho ostré špičáky byly vytažené a jeho hruď se nezvykle rychle zvedala a klesala v touze vydýchat tu utlačující bolest a křeč v jeho těle.
"Klid, to zvládneme." Utišoval ho. Konečně cítil, že se zklidňoval. Záchvat mizel, ale Eda to jako vždycky drželo ve stavu deprese. "Už jeto dobré. Nic se nestalo. Všecko je v pořádku. Nikomu jsi neublížil."
Upínal své černé očka do modrých kachliček koupelny, kde jej záchvat přepadl. Sklouzl pohledem k umyvadlu a vzpomínal, jak na Nathana zaútočil. Jak se díky němu pořádně bouchnul do tohoto předmětu a pak spadl k zemi a Ed se na něj vrhl v touze z něj sát. Naštěstí byl opravdu jeho bratr silnější.
"Už je to dobré." Utišil jeho obavy a pak se odhodlal pustit upírka z objetí.
"Proč jen já?" Upřel na něj svůj uplakaný pohled. "Proč jenom já?" Rozvzlykal se nanovo.
Nathan se zvedl z chladné podlahy. "O čem to mluvíš, hm?"
"Proč jsem nemocný jenom já?" Držel své dlaně u své tváře. Vypadal vážně roztomile a nevinně. Žádný krvelačný zabiják, ani nic podobného zrůdě. Jenom vyděšený chlapec. Vyděšený ze sebe samého a své zvláštnosti.
"To není nemoc, Ede." Připomněl mu. "Je to tvoje zvláštnost. Něco, co nemá každý. A díky tomu jsi originální." Dal mu letmou pusu na čelo.
Chlapec se zamyslel a pak spustil další otázky. "Tak, proč nemůžu ve škole říct, kdo skutečně jsem?" Zamrkal na svého staršího bratra.
"Nepochopili by to. Každý nebere upíry, jako sobě rovné. Odsoudili by tě. Tyranizovali by tě. Ubližovali by ti. Každý člověk není stejný a každý odsuzuje a ubližuje těm, kterých se bojí a kdo je něčím zvláštní, víš." Snažil se mu odpovědět, i když nemyslel, že to něčemu pomůže.
"A ty? Proč mě máš rád, když jsem jiný? Neměl by ses mě taky bát?"
Nathan zakroutil hlavou. "To nejde. Mám tě rád a je mi jedno kým jsi. Důležité je, jaký jsi uvnitř, ne co za druh člověka, nebo bytosti jsi." Podvědomě Eda uklidňoval. Nevěděl, co víc by mu řekl, aby ulevil jeho ustrašené duši. "A copak se děje ve škole, že tě nemají rádi?" Odvedl téma o něco stranou, než by se v tom všem stačil zamotat.
"Neumím pořádně číst…nerozumím jejich humoru a mluvím, jako dítě ze čtvrté třídy." Vyjmenoval nejhlavnější důvody.
"A řekl jsi jim, že za to nemůžeš?"
Ed přikývl. "Řekl, ale oni se mi smáli ještě více. Říkají, že otroci nemají právo na život, na jaký mají právo oni."
V tu chvíli Nathan vzpomínal, jak musel Edovi sehnat novou identitu. Prohlásil, že byl otrokem a že se pak dostal do dětského domova a pak do jeho rodiny. Co jiného měl říct? Že ho vzal z pokusné laboratoře, kde by na něj stejně čekala jenom smrt? Co by to byl za život? Musel nějak vysvětlit jeho zpomalené chování a jeho strach z různých předmětů, které mu letmě připomínaly minulost pokusného králíka.
"Co mám dělat, Nathane?"
"Buď sám sebou, a pokud tě nedovedou přijmout, je to jenom jejich problém. Neutíkej od problémů, to jenom všecko zhorší. Ale taky nesmíš ukázat svoje schopnosti. Ani za nic se nesmí dozvědět, že jsi upír, rozumíš mi? Dopadl bys špatně a to nechci."
Ed chápavě přikývl. "Bránit se, ale tak, aby nikdo nepoznal, kým skutečně jsem. Nebát se a neutíkat." Usmál se. Konečně pochopil jeho slova.
"Přesně tak, Ede. Přesně tak." Pochválil ho, s čímž mu rozcuchal jeho havraní jemné vlásky. Byl opravdu rád, že se učil rychle, stejně jako když dovedl rychle porozumět některým slovům, když je Nathan dovedl správně podat. "Dnešní týden mám ranní směnu, dneska jsem to nestihl, ale od zítřka tě půjdu vyzvedávat ze školy, co ty na to?"
"Budu rád, děkuji, bráško." Šťastně se pousmál a pak se smíchem objal svého zachránce.
"Chceš jíst?"
Přikývl. "Mám hlad…"
"Takže jídlo, nebo krev?"
"Hm, krev." Pousmál se s podtónem prosby.
"Tak tedy krev." Přitakal Nathan. "Nejdříve mě budeš muset pustit, jinak umřeš hlady." Rozesmál se, když zjistil, že jej stále svíral, jako klíště a nechtěl pustit.
"Ještě chvíli." Zamručel spokojeně. Po pláči měl vždycky náladu, při které potřeboval cítit blízkost někoho, komu věřil. A on věřil jenom Nathanovi. Prozatím.





V New Yorku právě přistálo jedno z mnoha letadel. Tohle přiletělo z Paříže. Vezlo muže, který si říkal lovec upírů. Jeho jméno skoro nikdo neznal. Jenom pár vybraných lidí. Lidí, kteří jej pokaždé najali, s prosbou chytit tyto nebezpečné bytosti, jen zřídka podobnými lidmi. Alespoň to tak znělo z jejich pohledu. Brali upíry, jako největší špínu světa. Snažili se jich zbavit, ale pár vybraných jedinců nechali žít. A žili jenom ti, kteří byli opravdu silní. A právě tito upíři trpěli a prosili o slitování, o smrt. Nechtěli nadále prožívat tu bolest a muka, které jim přinášeli. Byli zuřiví a zraněni. Vnitřně už pomalu nic necítili. Zbavení pocitů čekali na smrt.
Tenhle muž nepatřil mezi ty mladé nezkušené lovce. Jmenoval se Henry Cruise. Svojí práci dělal již přes třicet let. Právě nedávno oslavil své padesáté šesté narozeniny. Vrásky na jeho tváři a šedivé vlasy dokazovaly jeho věk. V New Yorku nebyl kvůli dovolené. Ne. Obdržel prosbu, aby zde pochytal a zabil množící se upíry.
Ed nebyl jediný upír, který se snažil skrýt v davu lidí. Ovšem byl jediný tak mladý, který se skrýval mezi normálními puberťáky prvního ročníku zdejší střední školy.
Upírů zde bylo více. O mnoho více, než si kdokoliv dovedl představit. Ale nevěděli o sobě. Bylo by to pro všecky upíry, zde žijící, nebezpečné, a proto se dokonce museli skrývat i mezi sebou. Zahnáni do stínů ostatních lidí, snažíc se žít, jako oni. Nenápadně a poctivě, ze strachu odsouzení a smrti.
Henry se musel zákeřně pochechtnout. "Cítím upíra." Upravil si svoje brýle na očích, protože jak už to tak bývá, zrak se postupem času kazí každému člověku. Chvíli stál na místě a nasával New Yorský vzduch a pak, i se svým zavazadlem, odešel směrem ke svému hotelu, kde jej jeho klient nechal ubytovat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eris Eris | 28. června 2014 v 21:10 | Reagovat

Jako vždy úžasný díl! =D ale teď....bojím bojím toho lovce! Jen ať Ed neumře!  Prosím! nezabíjet, ani Nathana! =( ='(
Oi jsou totiž tak ňuňu Q.Q

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama