Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Z důvodů nedostatku času a vytížení z pracovního života, vyjde poslední díl Zla zřejmě o týden později.
Nemám bohužel sepsanou ani tečku a do čtvrtku to jednoduše nestihám...
Všem čtenářům, kteří nedočkavě čekají, se tímto omlouvám, ale jsem taky jen člověk, kterému něco nevyšlo.

Nevlastní bratrská láska - 23.Díl - THE END

20. června 2014 v 8:00 | Jenny a Eris |  Nevlastní bratrská láska
A je tu poslední díl =)
K němu vám nebudu psát spoilery, fakt ne ;DDD
Možná jen jeden, malý…eheh..15+ ;DDD
Užijte si to =)
Sayooooo *,*




Keita: Seděl jsem na své židli a v hodině jsem nedával sebemenší pozor. Kreslil jsem Akiru a sebe. To, co vždycky mám v paměti. On sedí za svojí lavici a já sedím na něm. "Pro Akiru." Usměju se, když nahlas řeknu věnování, které jsem napsal.
Pochválím své mistrovské dílo - dva jednoduší panáčci, kteří měli k naším podobám daleko…no, nevadí, umělecký talent jsem nepochytil.
Jen co zazvonilo na přestávku se zvedl, že někam půjde. "Akira!" Zastavil jsem ho, když jsem jemně sevřel jeho mikinu v ruce.
"Pusť mě." Pověděl ledově klidným hlasem.
"Akira, já-"
"Proč jsi tak veselý? Nežere tě svědomí? Není ti ani trochu trapně, Keita?!" Křikl.
Leknu se ho. "Akira…proč?"
"Protože ti stále nedovedu odpustit. Ty a Ichiro…proč jsi to udělal?!"
"Akira…" Hlesl jsem. Cítil jsem, jak se mi rozklepaly kolena. "O čem to…mluvíš?" Zajímám se.
"O tom, co tvá hlava vypustila. Škoda, že u mě to nejde smazat stejně lehce, jako u tebe." Probodl mě pohledem.
"Udělal jsem něco?" Zajímám se provinile.
"Najednou se ptáš?!"
Zavřu strachy oči. Každý se na nás dívá. Bodnutí do srdce. Pohotově se za něj chytím, ustojím to. "Omlouvám se." Povím, když se mi zrychlí dech při tom náhlém stresu. Proběhl jsem kolem něho a opustil kresbu, kterou jsem pro něj namaloval. Dopadla v chodbě. Ale já se nezastavoval. Ucítil jsem, jak mě začaly pálit oči. Slzy…
"Uklidni se…" Povím tiše, když jsem vyběhl do posledního patra, kde jsem si sedl na chodbu pod okno. "Uklidni se…" Hlesnu. Zakryju si uši. Panikařím, protože nevím, z čeho jsem byl vinen. Můj mozek se snaží zoufale rozpomenout, ale nic a to přidělává ještě větší stres. "Myslel jsem, že už to přestalo." Povím trhaně, přes vzlyky, při čemž se ještě dovedu mírně usmát. "Nemám…to tu." Opřu se o stěnu a snažím se zklidnit myšlenkami na něco jiného. Jenže vše se vrací k tomu samému. Co jsem jenom udělal? Čím jsem mu tak ublížil?


Akira: Sevřel jsem pěsti. Nedokázal jsem být v klidu. Nedokázal! Kdo by to dokázal?!
Yosuke mě chytl za rukáv.
Otočil jsem se na něj s vražedným pohledem.
"Akira…klid…nedokáže si vzpomenout, je to něco jako amnézie. Nedováděj ho k tomu stavu, kde potřebuje ten přístroj…konečně se to zklidnilo a teď se to zase vrací…Uklidni se a běž mu to vysvětlit, možná si vzpomene, někdy se tak stalo," řekl mi klidně.
Zavřel jsem na chvíli oči. Vydechl jsem a přikývl.
"Fajn…běž…myslím, že vyběhl schody…takže sedí někde na schodech."
"Díky….." Vyrazil jsem krokem po jeho stopách. Na chodbě jsem uviděl papír. Sebral jsem ho a pohlédl na něj. Usmál jsem se. "Jednoduchá kresba…kreslí jak dítě ze školky," řekl jsem si pro sebe.
Složil jsem ho a vložil do kapsy.
Pomalu jsem vycházel schody.
Našel jsem ho sedět u okna.
"Keito?"
Otočil se na mě a pousmál se. Bolestně však.
"Promiň….nechtěl jsem na tebe tak vyjet….jenže…já…." Nadechl jsem se a pokračoval. "Na té zábavě….Ichiro tě tvojí slabinou….donutil, aby jsi ho…..líbal….já…vím, že jsi to zapomněl….promiň."


Keita: "V pořádku, zasloužím si potrestat." Povím tiše se sklopením hlavy.
"Co to zase vykládáš?" Přiklekl ke mně.
"Keito byl zlý, proto…Akira-"
"Ne Keito, zůstaň tu se mnou, žádný stres ani upadání do těch tvých stavů…mluv za sebe, prosím, žádné mluvení ve třetí osobě…"
"Akira…" Vzlykl jsem.
"Hm?"
"Je…je mi to tak…tak moc…líto." Rozvzlykal jsem se. "Omlouvám se, že jsem ti ublížil, nechtěl jsem!" Křikl jsem bolestně.
"Hm…nic se neděje, jen to byl šok…ublížilo to oběma." Pověděl klidným hlasem. "Kde máš ten přístroj? Potřebuješ ho?"
Usmál jsem se na něj. Byl jsem mírně oslabený, ale to přejde. "Potřebuju, ale…zůstal doma." Povím tiše.
"Proč, proboha?!" Zděsil se.
"Protože ty jsi lepším lékem, než ta hloupá krabička." Hlesl jsem mírně přidušeně. "Vím, že to tentokrát zvládnu i bez ní." Šeptnu.
"Nevypadá to, že to máš plně pod kontrolou, co můžu udělat?"
"Nepanikař…" Zaprosím ho. V tu chvíli se v křečích chytím za srdce a trhaně se nadechnu.
*Jenny je hodná XDD Lalaliii *píská si* xD*

Akira: *Ne!! Jenyska je zlá, zlá….zlá Jennyska!!! xDD* Chytl jsem ho a pevně objal. "Šššš…to bude dobré, Keita," šeptl jsem mu do ouška. "Já…já….já to zvládnu." Usmál jsem se. Lehce jsem ho od sebe odtáhl a pohlédl mu do tváře. "Já ti věřím," řekl jsem mu a lehce políbil. *Mega krátký…protože Jennyska zlobí =PP*

Keita: *Jennyska nezlobí, Jennyska potřebuje, aby to Keita zvládl sám ;D*
Zhluboka a trhaně jsem dýchal. Kdyby tu nebyl a nedržel mě, asi už bych se dusil. "Stůj při mně, prosím." Zaškemrám. Spustí se mi slzy z očí a držím ho tak pevně, jako kdybych se bál, že každou chvíli odejde a už se nevrátí. Že zapomene, tak jako zapomínám já.
"Jsem tady."
Tahle slova mě rozbrečí o to víc. Uklidňují mě, ale i přes to pouští emoce ven…tepny se zase rozšiřují, ale sem tam mě bodne u srdce náhlým stlačením, ale už to dostávám pod kontrolu.

Akira: "Klid, Keita…to bude v pořádku….zvládneš to," šeptl jsem.
Lehce kývl. Za chvilku se ode mě odtáhl.
Vypadal už v pohodě, což bylo dobře.
"Odeznělo to?" zeptal jsem se opatrně.
"Jo!" vykřikl nadšeně i přes slzy.
Usmál jsem se.
"Děkuji Akira!!" vykřikl šťastně.
"Nemáš zač." Hladil jsem o po zádech a přidržoval u sebe snad celou věčnost. Pak mi něco secvaklo dohromady. Hodina!! Už dávno zvonilo!!
"Keita, rychle!! Už je hodina!" vykřikl jsem překvapeně.
Vyskočil na nohy. Chytl mě za ruku a tál ze schodů dolů do třídy.
"To by mě zajímalo, co zase celá třída vymyslí. Kde jsme asi byli??"

Keita: Zastavím se v půli cesty - na chodbě. Začal mi vyzvánět mobil. Protočil jsem očima a ukázal na Akiru "minutku." Zvedl jsem hovor a hraně se usmál. "Ano?" …. "Jasně, kdy a kde?" … "Ne, to nepůjde…jsem ve škole." Protočil jsem očima a stále nenávistně se culil. "Jistě, pokud mě chceš vidět, přijď." Usměju se zářivě, jako sluníčko na hnoji. "Ou…tak ty už jsi tady…tak to mě počkej u vchodu, mám pro tebe malé překvapení." Zaculil jsem se a vevnitř buchal vzteky. "Jasně…zatím." Tipl jsem hovor a usmál se na Akiru. "Dej mi chvíli, musím někomu rozbít hubu." Zachichotal jsem se a rozběhl směrem k východu.
Akira se mě snažil zadržet, ale když stejně, jako já, vyběhl ven a spatřil Ichira, chtěl ho udeřit, jenže já ho předběhl. "Ty hajzle!" Otočil jsem toho šaška k sobě čelem a kopl ho do břicha, po té do rozkroku. "Jak si dovoluješ za mnou chodit?! Jak se opovažuješ mě stále otravovat?!" Aby se neřeklo, vlepil jsem mu jednu mezi ty jeho vytřeštěné bulvy, až sletěl ze schodů. Kdyby mě Akira nezadržel, ihned bych se na něj vrhl a zmaloval ten jeho xicht do fialova. Tu možnost jsem ale nedostal.

Akira: Pááni!! Kde se to v něm bere?!!
Sledoval jsem Keitu, jak ho pořádně zmlátil.
Ichoru bude mít pěkné modřiny a hodně dlouho se nepostaví na své nohy, když ho tak zkopal. Ichiro se svíjel na zemi a naříkal.
Pomalu jsem k němu přišel a zavrčel na něj. "To abys věděl…to byl jen začátek. Příště si tě dám do parády já!" Vstal jsem od něj.
Chytl Keitu za ruku a pomalu jsme si to vykročili k naší třídě.
Ještě jsem ho zastavil a přitáhl k sobě. "Jsi statečej," šeptl jsem a lehce ho políbil. "A taky máš pořádnou páru…nechtěl bych se s tebou poprat."
Keita se zakřenil.
Usmál jsem se.

Keita: "Už se stalo při tělocviku, ale tys pak nehrál fér, ale ukázal jsi mi alespoň, jak moc jsi dobrý." Stále z těch ran nemůžu. Vypadal tak dobře a drsně, když mi dával kopance a pěsti…
Zasním se a ani si neuvědomím, že se ke mně naklonil blíže. "Miluju Akiru!" Vydám ze sebe, když otevřu oči a rychle se vrhnu na jeho rty. Jsem tak šťastný.

Akira: Skoro jsem mu vyjekl do rtů. Hrozně jsem se lekl. Začal jsem mu odpovídat a pomalu převzal kontrolu. Přitáhl jsem ho k sobě blíže, vyzvedl ho na špičky.
Ten kluk je tak nepředvídatelnej - proběhlo mi myslí.
Po chvíli nás přerušilo otevření dveří.
Ukončil jsem polibek a prohlédl chodbu. U dveří stál Yosuke a koukal na nás.
"Kde jste?!" šeptl naštvaně.
Máchl jsem rukou, jako že mu to vysvětlím potom.
Keita k němu přiběhl, a kdyby mu Yosuke nezakryl pusu, začal by křičet na celou chodbu.
"Tak, kde jste byli?!"
"Keita zmlátil Ichira!!" vyřkl Keita.
Yosuke překvapením otevřel pusu. Nedokázal tomu uvěřit.
Pokrčil jsem rameny. "Pěkně ho zmlátil. Myslím, že bude mít ošklivé modřiny…ne-li naražená žebra….hodně sebou třískl o podlahu…" Zasmál jsem se a pak otevřel dveře.
Učitel na nás překvapeně pohlédl.
"Tak kde jste byli, opozdilci?!" ptal se nás.
Naštěstí to byl učitel na pohodu. Tak jsem mu to řekl.
"Keita se potřeboval vzpamatovat a pak jednomu klukovi upravil fasádu, protože ho pořád obtěžoval."
Celá třída ztichla.
"COŽE?!" vykřikl Christýna.
Otočil jsem na ni svoji pozornost. "Potrefená husa se ozvala. Zrovna ta, která ho sem přivedla, aby rozeštvala mě a Keitu!"
Zase ticho. Třída naslouchala stejně jako učitel, kterému došla slova.
Šel jsem si sednout na místo a nechal Chrustánu, která stála překvapená, být.

Keita: S mírným úsměvem, který mi nemizel z tváře, jsem přiběhl ke své lavici a posadil se. Otočil jsem se na Akiru a zašeptal už mírně nespokojeným hlasem. "Co když se vrátí? Keita ho nechce potkat znova." Šeptnu.
Jen se na mě pousmál, uklidnil mě. "Neboj se, protože jestli na tebe jen promluví, dostane nakládačku ode mě a to ho bude bolet víc."
Zasmál jsem se a pokýval hlavou. "Keita by tě stejně zastavil. Protože Keita tě miluje tak moc, že nechce, abys kvůli němu lítal v průseru." Uculím se na něj.
Celou hodinu si povídáme a smějeme se. Jsme šťastní a tak to mělo být.

O tři týdny později:
Prázdniny. Venku začíná zima, protože podzim končí a příchod zimy už jde cítit ve vzduchu. Zrovna jsme měli čtvrtletní prázdniny a s Akirou jsem trávil dnešní den venku. Od té doby jsem byl klidnější a šťastnější. S Akirou se to vyřešilo, konečně překonal to opuštění vzpomínek, které ho nutily se na mě zlobit, a začal být zase hodný. Otec mě málem dostal do péče. Prohlašoval u soudu, že moje matka se pomátla a že vztah, který mám s Akirou je nezákonný. Báli jsme se, že to vyhrál, ale naštěstí se našly důkazy, že on je otec na baterky, takže jsem mohl zůstat doma - tam, kde je mi nejlépe.
Ukázalo se, že Christýna, která při pomstě byla políbená Erikou, černovlasou dívkou, která jí milovala už tak dávno, se nakonec dala s touhle svojí tajnou ctitelkou dohromady. Nás nechala být, byla šťastná, a když je šťastná, znamená to, žádný problém z její strany. Ještě že tak. I když to zprvu vypadalo, že snad zabije jak mě a Ariku, Ryuua, Yosukeho a Yoruichiho, tak i tu, s kterou jsme vše naplánovali. Naštěstí jí zkrotila, takže máme klid. Všecko začíná být barevné, tak jako vždy. Malé krušné období skončilo.
"Kam zajdeme?" Zajímám se natěšeně.
"Kam bys chtěl?"
"Hm." Zapřemýšlím se. "Do parku! Půjdeme do parku!" Vykřiknu šťastně a natěšeně, jako dítě o Vánocích.

Akira: Přikývl jsem. "Dobře. Tak teda do parku."
Cestou jsem zarytě mlčel. Přemýšlel jsem, co mu mám koupit k Vánocům. Pomalu se totiž blížily.
Povzdechl jsem si.
"Hmm?"
Zakroutil jsem hlavou. "Nad něčím přemýšlím, Keito."
"Nad čím?!" začal se okamžitě vyptávat.
Usmál jsem se. Přitáhl ho k sobě a řekl: "Nad Vánoci," šeptl jsem a políbil ho.

Keita: "To je za dlouho, co sem taháš to, co je taaak daleko?" Zasmál jsem se.
"Hm, nevím, jen tak jsem se zamyslel." Pověděl a nehodlal mě pouštět.
"A co jsi zjistil?" Zahihňal jsme se a mírně si s ním hrál, aniž bych to tušil.
"Hm." Nadřazeně se na mě podívá. "Možná, že by se mi hodil jeden dáreček." Usmál se laškovně.
"Ano? A jaký?" Zajímám se. "Koupím ti ho hned!"
"Tebe." Šeptne mi do ouška. "Tebe a tvé tělo…jenom tohle." Vydal ze sebe, při čemž mě do ouška jemně kousl.
Zavřel jsem slastně oči. "Hm…" Zapřemýšlím se. No jo…my vlastně spolu ještě…nikdy…no…to bude těžký. Nervózně jsem se zachichotal. "Kruci." Vydám ze sebe.
"Hm?" Usmál se.
"Nevím, jestli ti zrovna tohle budu moct dát, protože Ježíšek ví, že jsi zlobil a nezasloužíš si to. Dostaneš jenom uhlík!" Zasměju se. Chci od něj utéct, ale on mě drží pevně. Já se nepřestávám smát.

Akira: "Provokuješ," šeptl jsem mu do rtů.
"Hehe….," zasmál se Keita.
Usmál jsem se na něj a políbil ho. "Copak, bojíš se?" zeptal jsem se ho s posměchem.
Usmál se na mě a pak přikývl.
To mě překvapilo…zamyslel jsem se a pak mi to došlo.
ON TO ZAPOMĚL?!
Skoro mě to rozesmálo.
"Pročpak? Vždyť už jsme spolu byli," šeptl jsem mu do ouška.
Překvapeně se ode mě odtáhl. "To….to není pravda," šeptl překvapeně.
Pootočil jsem hlavu na stranu. "Vážně?" zeptal jsem se ho s úsměvem.
Přikývl.
"Tak co, kdybych ti to tady zopakoval, hmm? Možná by sis vzpomněl," šeptl jsem a jazýčkem mu olízl ouško.
"A-akira! N-ne!" vydal ze sebe roztřeseně, když jsem mu rozepnul bundu a začal mu rukama bloudit pod trikem.
"Hmm….tohle si užiju?" šeptl jsem a políbil ho na krk.
"A-akira! Někdo přijde!" šeptl přidušeně.
"Nepřijde," řekl jsem mu a rozepnul kalhoty.
"Akira!" vykřikl překvapeně.
Usmíval jsem se a políbil ho na rty. "Šššš….minule se ti to líbilo," řekl jsem s úsměvem.
"A-ale….," začal.
Než však dokázal pokračovat, ležel už na zemi a já byl nad ním. Rukou jsem pomalu zabloudil k jeho kalhotám.
"A.akira," šeptl zadýchaně, když ucítil mou ruku, na jeho kamarádovi.
Políbil jsem ho a pomalu, až mučivě pomalu, jsem mu začal zpracovávat úd.
"A-akira," vzdychal pořád dokola.
Usmíval jsem se a někdy ho políbil na rty, abych ho umlčel.
Naposledy hlasitě vzdychl a byl konec. Stáhl jsem svou ruku a políbil ho na rty. "Tak, tohle si snad už pamatuješ," šeptl jsem mu výsměšně.


Keita: "J-jo." Povím zadýchaně a namířím svojí narudlou tvář do jeho obličeje. V tom mém se značí velká zloba.
Zasměje se. "Co je? Co jsem udělal?" Rozesmál se o to víc.
"Zase jsi mě zneužil, ty hajzle jeden! Akira!"
"Ah, tak už se ti paměť vrátila?" Pozvedl obočí.
"Kdo by si to nepamatoval?! Můj vlastní kluk mě týrá!"
"Nepovídej." Uchechtl se a sklonil se ke mně o trochu víc. "V tom případě si můžeme dát druhé kolečko." S tím mě políbil na krk.
Zachvěju se. Po chvíli vytřeštím zrak. "Akira! Co to děláš?! Ty jsi blázen! Znova už ne! Keitovi to stačí jednou! Akira! Počkej…kam míříš s tou rukou?! Nenávidím tě!" V tu chvíli mě přerušil dravý polibek.
Schovaní za křovím jsme leželi v trávě, Akira mě svíral pod sebou a já byl v tu chvíli nejšťastnější a nejhezčeji týraný chlapec na světě. Tohle jeho mučení…myslím, že si na něj brzy zvyknu. Je to tak příjemné. Ale nutit mě fakt nemusel! Však já mu to spočítám! Jednou…možná….až dostanu odvahu…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yukiš Yukiš | 20. června 2014 v 9:48 | Reagovat

Takovej ňuňu konec ^^ Děkuji za tuhle úžasnou povídku!!!

2 Nekra Nekra | 20. června 2014 v 10:00 | Reagovat

Hm, tak 1) je mi líto, že už je konec a nebude další pokračování.
2) Mne zklamalo, jak tam byly ty prázdniny "scucnutý" do odstavce - ta pomsta Cristýně a to s Keitovým otcem. Očekával jsem, že soudu s ním bude věnovaná minimálně jedna celá kapitola, včetně argumentů, výpovědí svědků, nervů a keců okolo. Když autorky nakously něco, co vypadalo jako velká zápletka, tak takové "vyřešení" jedním odstavcem považuju za šizení čtenářů :p.
3) Jinak príma, líbilo se mi to, až na ty body výše. Yaoi forever <3.

3 nika-chan nika-chan | 21. června 2014 v 10:22 | Reagovat

Ďakujem :) škoda, že je už koniec :( Pekná poviedka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama