Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Z důvodů nedostatku času a vytížení z pracovního života, vyjde poslední díl Zla zřejmě o týden později.
Nemám bohužel sepsanou ani tečku a do čtvrtku to jednoduše nestihám...
Všem čtenářům, kteří nedočkavě čekají, se tímto omlouvám, ale jsem taky jen člověk, kterému něco nevyšlo.

Bez víry a lásky - 13.Díl

30. června 2014 v 8:00 | Jenny a Eris |  Bez víry a lásky


Áron: Povzdechl jsem si, obrátil oči v sloup a vstal. Chytl jsem ho za ruce a jemně ho vytáhl na nohy.
"Prosím, Edmunde, pro dnešek," šeptl jsem a pomalu ho táhl k posteli.
Zakroutil hlavou.
Natočil jsem hlavu na stranu a smutně na něj pohlédl. "Prosím."
Zaskočeně na mě hleděl, ale přeci jen řekl: "Ne!"
Bylo to dost nerozhodné. Pomalu jsem ho přesvědčoval.
"Edmunde," špitl jsem těsně u jeho obličeje, když jsem ho k té posteli dotáhl a teď jsme oba stáli u ní.
"Árone, přestaň," šeptl. Přestával vzdorovat, teď už se spíše snažil prosit.
Pousmál jsem se. "Nechci na tebe spěchat, ale teď si přeju, abys se mnou byl v jedné posteli."


Edmund: Povzdechnu si. "Mám i třetí možnost?"
Zakroutil hlavou.
"Co takhle spát za dveřmi?"
Stále kroutil hlavou.
"Ve vaně?"
Nepřestával kroutit hlavou.
"Na balkóně?"
Jeho tvář se začala přibližovat k té mé, ovšem nepřestával s ní jemně a hlavně záporně kroutit.
"Na zahradě?"
Cítil, že podléhám. Cítil, že se snažím utéct, ale nenechal mě. Tentokrát ne. A já byl za to rád. "Nenechám tě spát jinde, než v mém pokoji, Edmunde." Šeptl a dal mi vlasy z očí.
"Hm." Sklopil jsem narudlou tvář. Zase mi bije srdce, jako splašené. Je tak blízko. Dotýká se mě. Podléhám.


Áron: Jen z jeho aury jsem cítil tolik krásných pocitů. Zaplavily i mne.
Usmíval jsem se a nedokázal jsem přestat. Sedl jsem si na postel a stáhl ho na sebe.
Sedl si na mě obkročmo a hleděl mi do očí. Čekal, co udělám.
Z jeho aury i z jeho očí jsem vyčetl tolik pocitů, tolik očekávání, překvapení. Rukou jsem mu lehce zajel za krk a následně do vlasů.
Zrudl jako rajče a sklopil pohled.
Přitáhl jsem ho k sobě a lehce otřel svoje rty o jeho.
Roztřásl se.
Cítil jsem, jak jeho srdce bije na poplach, jak se snaží to potlačovat, i když mu to moc nešlo a jak se ke mně sám přiblížil. Znova jsem ho k sobě přitáhl a tentokrát, jsem ho políbil.


Edmund: Z očí mi vyteklo pár kapek slz. Byl jsem šťastný a naplněný něčím moc krásným. "Árone." Vydechnu tiše, když cítím jeho ruku pod svým tričkem, na zádech. Přejížděl přes ně a já vnímal nabíhající husí kůži. "Árone…" Šeptnu zase jeho jméno.
Mysl ho chce zastavit, ale tělo podlehlo. Nedovedl jsem nic, jenom seděl a třást se tím slastným pocitem, který mi přinášel. Tolik pozornosti, tolik něhy a tolik starostí…to všecko, za těch pár měsíců, mě doslova obměkčilo. Nyní pochybuju, že mu budu schopen ještě nadále vzdorovat.


Áron: Zachytil jsem pár jeho starostlivých pocitů.
"Nebudu na tebe spěchat, neboj," šeptl jsem mu do rtů.
Vděčně přikývl.
Pousmál jsem se a znova se vrhl na jeho rty. Postupně jsem mu slíbal slzy, které mu vytryskly, donutil ho, aby si na mě lehl.
Když se ode mě odtáhl, pousmál jsem se a natočil hlavu na stranu. Překvapeně a vystrašeně zároveň mi pohlédl do očí a pak je ihned sklopil.
Tiše jsem se zasmál a převalil ho pod sebe.
Vyděšeně zamrkal a hleděl mi do očí. "Árone…,"šeptl.
Usmál jsem se a políbil ho. "Copak?" šeptl jsem nazpět.
Neodpověděl. Jen si užíval doteky a polibky, kterými jsem ho zahrnoval.


Edmund: "Árone, počkej, prosím…" Hlesnu tiše.
"Proč?"
"Někdo…cítím někoho…moc velká síla." Hlesnu.
Odtáhl se ode mě a slezl ze mě. "Velká síla?"
Vytřeštím zrak. "Rada." Hlesnu tiše a hlavně velmi obávaně. Bál jsem se, že nás budou chtít rozdělit, že jako otrok nejsem dost ochočený. Bojím se, že mě u něj nenechají. Co jenom budu dělat? Jestli se o mě dozví, můžeme jít oba před soud. "Árone." Vyděšeně na něj pohlédnu.
"Zůstaň v pokoji." Hlesl tiše.
"Ale ty-"
"Prostě tu zůstaň, ano?" Vstal z postele.
Přikývnu. "Buď opatrný." Požádám ho.


Áron: Rychle jsem přešel k přijímací místnosti, kde jsem se Radě okamžitě uklonil, když vešli. "Pánové, dámy," oslovil jsem je.
"Árone….tak jak si vede tvůj nový otrok?" optal se mě jeden z nich.
Než jsem odpověděl, uzamkl sem v sobě vzpomínky na Edmunda před tou hroznou ženou, která je umí číst.
Už je to v pořádku. Poslouchá a ostatní otroci, ho samozřejmě snaží vystrnadit a přidávat mu práci. Je to už nuda," řekl jsem jim.
Všichni se podívali na tu ženu. Přikývla. Na souhlas, že je to pravda. "Oni ho zavřeli v komoře, kde ho chtěli nechat vyhladovět?" zeptala se mě náhle.
"Ano, madam. Po nějakém čase, jsem ho nakonec vytáhl a poslal k Yudit. Byl polomrtvý a vystrašený. Od té chvíle už ani nemukne, když mu zadávám práci."
"Dobře," řekla.
"Ale jestli se smím optat…."
"Proč jsme přišli až teď a ne po tom týdnu, co jsme tu byli?"
Přikývnu.
"Měli jsme moc práce. Další přestupky a předávání funkcí a nový Strážní andělé," odpověděla mi prostě.
"Co Zoey?" Pousmála se, když cítila, jaké vzpomínky to u mě vyvolává.
"Přidělena k novému člověku." Přikývl jsem.
Poslala náhle všechny pryč. Letěli zpět do svého sídla, cítil jsem to. Překvapovalo mě však, že se mnou chce mluvit. "Na něco se mě chceš zeptat, ale skrýváš to přede mnou. Co to je?"
Nadechl jsem se. Čekal jsem, kdy tohle přijde. "Kdybych chtěl, šlo by zařídit, aby mě zase změnili na člověka? Zase zpět do reality?"
Přikývla. "Není to však tak lehké. Musel by jsi udělat přestupek v podobě lásky k někomu z Andělů."
"Jen z Andělů?"
Zamračila se. "Pokud vím, tak s Padlými není radno se zahazovat a k tomu, proč tě to zajímá?"
Znova jsem se nadechl a objasnil. "Jednoduše Padlí…..to je vše."
Udělala pár kroků ode mě. Náhle na mě vybafla s otázkou, kterou jsem nečekal. "Proč jsi byl u Melidi?"
"Potřeboval jsem informace."
"Jaké?"
"Ohledně toho nového. On neví, za co byl trestaný a Melida též ne. Obával jsem se zeptat vás."
Přikývla. "To co spáchal je nadmíru zakázané a musíme o tom mlčet, ale řeknu ti to."
"Děkuji."
"Zachránil člověka, který měl zemřít. Zamiloval se do něj a k tomu se s ním zkontaktoval, i když to máme zakázané. Neposlouchal nás. Rada ho varovala. Když si ho ten člověk vyfotil, ukázal fotku vědcům, kteří mu nejprve nevěřili, ale když zjistili, že ta fotka je pravá, bylo to pro ně překvapení. Ten člověk nás prozradil! Rada musela vymazat paměť všem vědcům a toho člověka zabít. Edmund ho však zachránil a sám se obětoval. Rada ho pak zpražila tolika kouzly a obvinila z tolika prohřešků, že ta křídla mu začala krvácet, ale i tak jsem z něj cítila odhodlání ukázat, že je nevinný. Je sice pravda, že je tohle hloupost, která by za chvilku přešla, ale pravidla jsou pravidla a to, že si ho ten člověk vyfotil, bylo nepřípustné! Nejzvláštnější však u Edmunda je, že se mu křídla zpravují, když je s někým, koho miluje. Má odhodlání zase se stát Andělem. A možná se mu to jednou povede. Proti tomu už rada mít námitky nebude. Však už nikdy nebude moci být Strážným. Nikdy! A taky se obávám o tebe, Árone. Zatím, co jsem mluvila, tvoje vzpomínky uzamklé ve tvé hlavě se dostaly na povrch. Vím, co máš s Edmundem a vím, že ho miluješ. Tvůj návrh předložím radě. Možná se odhlasuje tvůj život mezi lidmi a i ten Edmundův, ale to vše záleží na nich a nezapomínej, že oni poslechnou mě. Všechno schvaluji já a jen tak si něco nedám vymluvit. Doufej, že většina bude stát při tobě. Jo a ještě poslední věc….podívej se mu na křídla a dávej si pozor na to, komu věříš. Obávám se, že je u tebe jeden zrádce, který…"
"Azrael," skočil jsem jí do řeči. "Já vím, madam." Uklonil jsem se a ona odletěla pryč.
*Jennyska Erisku zabijéé……………>.< juj….*


Edmund: Mám pocit, že se brzy něco stane, zůstanu však poslušně v pokoji, tak jak mi řekl, tak jak mi rozkázal tím úžasným melodickým hlasem.
POČKAT! Úžasný a melodický hlas?! Tse…nikdy!
Ale…když on je tak úžasný, sám o sobě je prostě neodolatelný…
A DOST! Mám mírné tušení, že tu válčím sám se sebou a tohle nezvládnu, tohle opravdu ne!
S hlubokým povzdechem se zvednu z postele, ale v další okamžik ucítím tlak, tlak, který mě donutí padnout na zem. Jenom sedím a dívám se na skříň. Jeho velmi zvláštní skříň vytesanou z jemného dřeva. Vlastně se dívám do blba.
V mysli volám Árona, mám pocit, že tu někdo je a při tom vím, že tu není nikdo. Halucinace? Ne! Sakra…
Žádné halucinace…chytili mě do iluze…on mě chytil do iluze. Vím, že tu skutečně není, ale nedovedu se z ní dostat.
Ze skříně, která se pomalu otevírala, se začali plazit hadi. Jedovatí hadi. "Ne!" Začnu ječet. Moje druhá fobie.
"Trest…" Uslyším jenom u svého ucha jeho hlas.
Není skutečný, ale ovládá tuhle iluzi.
Stále se snažím zavolat Árona, ale je pryč velmi dlouho…tak moc dlouho. "Árone!!" Podaří se mi i přes iluzi, která mi zabraňovala v pohybu a mluvě vyjeknout.
Ale dlouho se nic nelepšilo.
"Árone!" Zakřičím znova. Je to velmi těžké, protože mě iluze nutila chovat se podle představ toho, kdo ji na mě použil. Ale i když se z toho nedovedu dostat, dovedu alespoň obejít omezení, i když mě to stojí mnoho úsilí.


Áron: Pomalu jsem se vracel do pokoje. Měl jsem nad čím přemýšlet. Však věděl jsem, že ona bude při mně, ale proti celé Radě to asi nezvládne. Ona ví jaké to je, ale nic s tím neudělá, pokud více jak půlka rady bude proti mně.
Před svým pokojem jsem se zastavil. Cítil jsem něco zvláštního, za dveřmi je Edmund, ale někdo, kdo je mimo dům je přímo u mého okna a něco zvláštního dělá - i na tu dálku, Edmundovi.
Zaslechl jsem ho zakřičet a v tu chvíli jsem tam chtěl vtrhnout, ale dveře nešly otevřít. Ani vyrazit.
Zamračil jsem se. "Fajn, pokud to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém," řekl jsem si. Soustředil jsem se na jedinou věc, kterou jsem dokázal mezi anděly.
Říkali, že jsem silnej, ale nikdy nevěděli, že až tak. V ruce se mi objeví provazce mé moci. Každý z těch provazů se přizpůsobil a vytvořil obrovskou kouli moci. Bylo namáhavé udržet to v ruce, takže jsem s tím raději pohnul proti dveřím.
Dveře se rozletěly a já hned uviděl na zemi Edmunda, který se choulil na zemi. Pohlédl jsem na okno. Nikdo tam nebyl. Zmizel.
"Edmunde," šeptl jsem a sedl si k němu. Otočil jsem ho k sobě a odhrnul mu vlasy z čela. Vyzvedl jsem ho do náruče a odnesl na svou postel.



Edmund: "Přišels." Ještě stále vyklepaný jsem ho pevně objal. Nemohl jsem uvěřit tomu, že je tady. Kolikrát jsem ho já volal, když se něco dělo. Kolikrát jsem toužil po tom, aby tu byl, když mi nebylo nejlépe, nebo když mě něco bolelo. Ale nikdy, ani když jsem křičel, nepřišel.
Nepřišel, ale dnes, dnes to bylo jiné. Dneska mě zachránil. Po tolika letech mě slyšel a po tolika letech mi pomohl.
"Edmunde?"
"Neodcházej…zůstaň tu se mnou, prosím." Hlesnu. "Bojím se, že se vrátí." Povím tiše.
"Kdo to byl?"
"Ten, co mě tenkrát zbičoval." Povím popravdě, když ho stále objímám a tisknu se k němu. Hlavu mám schovanou v jeho hrudi. On mě drží v objetí a nechce mě odtrhnout. Tolik nádherných pocitů.
Pocítil jsem, jak se zamračil. "Co mezi vámi je?" Vypustil náhle ze sebe.
"Nic…"
"Nemyslím takhle, ale, co jsi mu udělal, že je na tebe tak zasednutý? Ještě jsem ho takového na nikoho neviděl."
Svěsím hlavu. "Je to na dlouho, víš a mimo to, děje se to hlavně proto, že nejsem podle jeho představ."
"A tohle myslíš zase jak?!"
"Árone, ten muž z Rady…on, je můj otec." Vydám ze sebe. "Důvod, proč mě nemá rád, je ten, že jsem dítě, které má s padlou a proto mě potrestal největším trestem. Matku popravili a já byl nucen odejít mezi padlé…podle Rady je mým největším hříchem to, že vůbec žiju…že jsem si dovolil žít mezi čistokrevnými anděly, ale hlavně i to, že jsem tenkrát pomohl člověku." Šeptám stále tichým hlasem. Bojím se, že mě někdo jiný uslyší a z toho budou potíže. S hlavou stále schovanou v jeho hrudi jsem se pomalu uklidňoval ze šoku, který jsem protrpěl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama