Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Z důvodů nedostatku času a vytížení z pracovního života, vyjde poslední díl Zla zřejmě o týden později.
Nemám bohužel sepsanou ani tečku a do čtvrtku to jednoduše nestihám...
Všem čtenářům, kteří nedočkavě čekají, se tímto omlouvám, ale jsem taky jen člověk, kterému něco nevyšlo.

Bez víry a lásky - 12.Díl

23. června 2014 v 8:00 | Jenny a Eris |  Bez víry a lásky


Áron: "Láska?" šeptl jsem překvapeně.
Přikývl.
"Blbost! Tohle andělé cítit nemůžou!"
Pokrčil rameny. "Jsi živý důkaz toho, že ano."
Podrážděně jsem na něj pohlédl. "Ale jak? Jak jsem ten pocit získal? A ještě k tomu k tobě, vždyť jsem tě neznal…nebo snad…ano?"
"Znal, ještě předtím, než jsi umřel," šeptl.
"Umřel……," řekl jsem si pro sebe a v tu chvíli se mi před očima zjevila jedna dávno ztracená vzpomínka, o které jsem si myslel, že mi jí vymazali.
Byl jsem v nemocnici, přede mnou stál on - Edmund. Měl skoro celá bílá křídla. Dříve, než jsem zavřel oči a přestal vnímat, mě políbil…
"Ty v té nemocnici…….než jsem umřel…..ty jsi mě…..," nedokázal jsem to dopovědět.
"Rakovina…..umřel jsem na rakovinu…..jak jsi dokázal, že tvoje křídla zbělela? Byl jsi se mnou až do konce….proč?"
Začal jsem přecházet po pokoji. Byl jsem vystrašen tou představou, že znám svou minulost.
Edmund byl přímo vykolejen.
Začal jsem si všechno vybavovat. Proč teď? To nevím, ale byl to úžasný pocit nebýt v nevědomosti.
Zastavil jsem se před ním a hodnou chvíli jsem mu hleděl do očí.
Pootočil na stranu hlavu a čekal, co řeknu.
"Než jsem umřel…..ty jsi…..ty jsi mě….políbil?" zeptal jsem se ho překvapen sám sebou, že jsem to konečně dokázal vyslovit.
Bylo to pro mě překvapující a dost strašidelné.


Edmund: "Možná." Hlesnu.
"Odpověz!" Opět se rozkřikl. Zase mě chytil pevně za ramena a žádal odpovědi.
"Ne! Nebudu ti nic říkat! Bylo to dávno a já se zapřisáhl, že už znova stejnou chybu neudělám! Nenuť mě!" Začnu hystericky křičet. "Nenuť mě si připomenout tu bolest…" Vydám ze sebe už klidným hlasem se sklopenou hlavou, při čemž mé rudé vlasy spadaly do tváře.
"Edmunde…"
"Prostě ne! Už nikdy! Nemáš tušení, jak mi to ublížilo! Slíbil jsi, že nezapomeneš, slíbil jsi to!" Rozkřiknu se. "Když jsem tě znova potkal…nepoznal jsem tě….nejsi ten Áron, do kterého jsem se zamiloval, ani nikdy nebudeš! Nepřinutíš mě! Už ne!" Vytrhnu se mu ze sevření a odstrčil ho od sebe stranou. "Už se ke mně takhle nepřibližuj." Vydám ze sebe.
"Edmunde-"
"Ne, nechci nic slyšet!" Rozkřiknu se znova. Bojím se chvil, které s ním strávím o samotě. Nechci udělat stejnou chybu dvakrát. Do něj už ne…do kohokoliv jiného, jenom už ne do něj…
Když jsem se snažil utéct z jeho pokoje pocítil jsem škubnutí. Řetěz na mém krku zacinkal a já po té byl stáhnut zpět k zemi.
Vzpurně jsem se mu podíval do očí. Proč mi to dělá? Proč mi tak moc ubližuje?


Áron: "Teď mě na chvilku poslouchej," požádal jsem ho, když jsem si k němu sednul.
Zakroutil hlavou.
"Nemáš na výběr."
Zamračil se.
"Nezapomněl jsem. Kdybych zapomněl, neměl bych v sobě ten pocit, který mě váže k tobě. Nezapomněl jsem, protože jsem si vzpomněl, když jsi mi řekl slovo láska…..to, že ti přijde, že jsem se změnil…Ano to je pravda, ale kdyby jsi mě potkal při jiných příležitostech, než je moje práce a kázání pro otroky…..Můžeš se zeptat Yudit, ta jediná sem chodí do mého pokoje uklízet. Jí jsem požádal, ať se o tebe postará, když jsem tě tam našel zavřeného. Je to jako moje sestra, i když o dvacet let starší," pousmál jsem se.
"Jak mi chceš dokázat, že jsi na mě nezapomněl?"
"Cožpak tohle nestačí?"
Zakroutil hlavou.
Povzdechl jsem si. "Dobře…jak chceš, tak až ti ukážu toto, už mi budeš věřit," řekl jsem a přešel ke stolu.
Vytáhl jsem z něj kupu papírů, a hodil mu je před nohy. "Tak co? Teď už mi věříš?" ptal jsem se ho, když si papíry prohlížel.
Byly na něm jeho obrazy, které jsem nakreslil za celou dobu, co jsem tady. Vždy je vidět jen ze zadu, protože jeho obličej jsem nedokázal poznat.
Na některých papírech jsou básně a dlouhé příběhy o klukovi, který umírá v nemocnici a přijde k němu anděl.
"Tak? Pořád si myslíš, že jsem na tebe nepoměl?!"


Edmund: "Nic nemění na tom, že jsi mě tu nechal samotného…." Špitl jsem.
"Co jsi říkal?"
"Nic." Pověděl jsem a papíry mu zase vrátil. "Hezké." Kývnu.
"Nepřesvědčil jsem tě? Co víc chceš?"
"Nic nechci…to je to…nech mě dožít tenhle můj ubohý život, nech mě dělat to, pro co se hodím nelépe…"
"A to?" Zajímal se.
"Práci otroka…" Povím tiše.
"Zase začínáš?!" Zamračil se.
Zakroutím hlavou. "Ne…já se pro tohle narodil…pokud mě nechceš, tak mě prodej…udělej se mnou, co chceš, ale nenuť mě zůstat při tvém boku…"
"Bojíš se mě snad?" Nadzvedl mi hlavu ke své. Ihned jsem se však odtrhl.
"Nebojím." Zakroutím hlavou. "Bojím se toho pocitu…moc dobře znám tenhle cit…spálil jsem se už dvakrát a věř, že víckrát už nechci…tak mě pusť dříve, než toho budeme oba litovat!"
"Nemůžu." Vydal ze sebe tiše. To mě velmi zaskočilo.
Snažil jsem se odtrhnout, ale místo toho mě objaly silné a ochranářské paže.
Vytřeštil jsem zrak. Mé tělo se chvělo při touze udržet ten pocit na uzdě. Stále jsem si v hlavě opakoval slova: Nesmím, nesním…nesmím se do něj zamilovat!
Pro jeho vlastní dobro to už nemůžu podruhé udělat.


Áron: "Nepustím tě nikam, i kdybych tě tu měl násilím držet. Ten pocit, co k tobě chovám celá ta dlouhá léta….když jsem tě konečně uviděl, hned jsem věděl, že jsi to ty. Ten, který se mi zjevuje ve snech. Tak prosím….nikam nechoď, zůstaň tu se mnou. Nepustím tě, i kdyby ses sebevíc vzpouzel," šeptal jsem mu do ucha.
Chvěl se. Snažil se tomu odolat. Nedařilo se mu to. Vycítil jsem z něj, že se tomu začíná poddávat.
"Edmunde, prosím…."
"Ne!" řekl vzdorně a snažil se mě od sebe odehnat.
"Nepustím tě……protože…..protože…."
"Protože co?" zeptal se mě.
Zakroutil jsem hlavou. "Protože tě nechci ztratit. Podruhé už ne!"


Edmund: Vytřeštím zrak. Tyhle slova mě velmi zasáhly. Cítil jsem je v lopatkách, kde mi pulzovaly zatažené křídla. Nebráním se vypustit slzy z očí. Pevně ho obejmu, ale při pomyšlení, že tohle všecko zkazím, bych měl ustoupit. Udělat to dříve, než to bude bolet o to víc. "Už jsi mě ztratil…Árone, proč nemůžeme dál hrát svojí úlohu? Jsi můj pán a já jen pouhý otrok…vzpurný otrok…" Smutně se uchechtnu. "Nech mě jít!"
"Nikdy." Zakroutil hlavou. Nenechal mě. Jednou rukou mě držel za řetěz vycházející z mého obojku a druhou se mě snažil od sebe odlepit.
Já ale nechtěl. Nechtěl jsem, ať mě takhle vidí. Zlomeného a zničeného z téhle situace.
K čemu dávat naděje, když oba dobře víme, že tohle nebude nikdy fungovat? A kdyby to fungovalo…Rada by nás brzy rozdělila. Věděl jsem, že jestli se to k jejich uším nedostane samo, doslechnou se to od Azraela. To mi připomíná…mám s ním dohodu. Nesmím s Áronem trávit tolik času.
"Běž vyhledávat otroky, kteří ti za to stojí, se mnou si moc legrace neužiješ…" Vydám ze sebe bezcitně. Co ještě víc musím udělat, aby mě nechal? Jak daleko musím zajít? Jak moc musím oběma ublížit?


Áron: "Myslíš s Azraelem? Je to jen hlupák, který mi podlézá," řekl jsem náhle.
Zůstal na mě koukat.
"Vím, kdo tě tam zavřel, i kdo se tě snaží ode mě oddělit. Nedovolím to a radě se klidně postavím a nebo jim jednoduše řeknu, aby nás vrátili mezi lidi. Tady sice uběhlo staletí, ale tam sotva dva roky. Vyznali by jsme se tam….a navíc….už kolikrát to rada udělala s anděli, kteří nevyhovovali jejich pravidlům."
Otevřel pusu, aby mi něco řekl, ale já ho nenechal mluvit.
"Ne! Žádné protesty. Tady zůstaneš a nikam tě nepustím. Říkám ti to už po několikáté." Přitáhl jsem ho k sobě řetězem.
"Myslíš, že nevím, jak se cítíš, když jsem tak blízko tebe?" zeptal jsem se ho a následně ho políbil. "Myslíš, že nevím, jak se cítíš, když tě líbám?" Pohladil jsem ho po tváři. Ruka postupovala dolů, až k jeho břichu, kde se zastavila. "Myslíš, že nevím, jak se cítíš, když se tě dotýkám?"
Polkl. Nedokázal mluvit.
Nahl jsem se k němu a zašeptal mu do rtů. "Své pocity přede mnou neskryješ."



Edmund: *Jenny se tu tlemí, jako sluníčko na hnoji...paráda xDDD Děkuji Erisko...miluju tě, fakt, že joo... xDDD ( taky tam vidíte tu ironii v hlase? o,O xD )*
"Árone...prosím...nech toho...zastavme to dříve, než bude příliš pozdě." Vzlykl jsem. Bál jsem se, že někdo přijde, nebo mě od něj oddělí Rada. Nic z toho jsem nechtěl. Raději bych se vzdal jeho citů, než jeho života. "Netýrej mě...prosím." Zakňučím tiše, když cítím, že mu začínám podléhat. "Prosím, Árone, prosím..." Vzlyknu tiše a bezmocně. Nemám sílu s ním bojovat, ne když vím, že zrovna začínám prohrávat.
"Nemůžu..." Pověděl a znova mě políbil. Když se odtáhl, koukl se mi do očí. "Jako můj otrok nemůžeš odporovat...to je výhoda...donutím tě znova říct to slovo...slovo, které utvrdí tenhle vztah."
Nasucho jsem polkl. "Nikdy se ho nedočkáš...nikdy..." Zacukalo mi v obočí.
Tak to je jeho plán? Pohrávat si s mými city, tak dlouho, dokud ode mě neuslyší slova: miluji tě? Tak to těžko, zkoušet to může, ale nic takového ode mě neuslyší...já se budu bránit, ať už to stojí cokoliv! A začnu hned teď! "Nesnaž se o to...nic takového ti v životě neřeknu."
"Kdysi jsi to řekl, vzpomněl jsem si, slyšel jsem tě." Vydechl těsně vedle mého ucha. To mi přivodilo husinu.
"Hm...ale znova už to neuslyšíš, tak doufám, že sis to tenkrát užil..." Obořím se.



Áron: *Tobě se člověk nezavděčí Jenny xDD*
"Umíral jsem, Edmunde! Jak jsem si to asi mohl užít? Víš, jak jsem byl rád, že to od tebe slyším? Mohl jsem odejít s klidným svědomím!" rozkřikl jsem se na něj.
Zmlknul.
"Ach jo….," promnul jsem si oči a znova na něj pohlédl.
"Nechci to slyšet jen tak. Nechci tě k tomu nutit, protože vím, co ke mně cítíš. Cítím to z tebe, uvědom si to….," šeptl jsem a přitáhl ho k sobě do objetí.
Snažil se mě od sebe odstrčit, ale měl jsem větší sílu.
"Nepustím tě! Už nikdy! A nikdo mi nezabrání na tebe znova zapomenout!"
Po chvíli se konečně přestal zmítat a podvolil se objetí. "Děláš mi to těžší a těžší, Árone."
Pousmál jsem se. "To je účel," zašeptal jsem.


Edmund: "Účel k čemu, hm?" Zajímám se. "Účel k tomu abych se zbláznil?"
"Proč s tím zase začínáš?" Zajímal se.
"Protože jsi to ty, kdo mi nejvíce ubližuje..." Hlesnu tiše.
Odtáhl se. Nejspíše jsem ho svými slovy ranil, ale co víc můžu udělat?
"Co po mě vlastně chceš? Co doopravdy chceš?" Vzlyknu. "Utíkat před tebou nemá cenu, neuteču ti, jsi jako sup a já jako tvá kořist, kterou sis vyhlídl." Kouknu na něj uslzeným pohledem. "Takže se ptám naposledy...co po mě můj pán žádá?" Zajímám se a při tom v hloubi duše doufám, že mi jeho odpověď neublíží ani mě nijak podobně nezasáhne.


Áron: Ubližuju mu. Já ho nejvíce zraňuju.
Ne! Tohle musí přestat. Už ho nechci znova zranit. Už nikdy.
"Opakovat se už nebudu. Pokud jsi předtím nechápal, co po tobě chci, už to nepochopíš. Promiň, že jsem tě tolik tlačil. Asi ke mně necítíš to, co jsem si myslel." Pustil jsem jeho řetěz, opatrně jsem vstal.
"Běž," šeptl jsem a přešel k oknu.
Tohle nerozdejchám. Stál jsem u toho okna a očekával, že odejde, ale neslyšel jsem dveře, natož, že by někdo vstal z postele.



Edmund: Lítost...tolik bolesti a lítosti...nenaplněné lásky. Co teď, co můžu dělat? "Odpusť mi..." Vzlyknu tiše. "Odpusť, jaký jsem, odpusť mi i to, že jsem tě miloval." Vyslovím zklamaně.
Ano jsem zklamaný, ale sám ze sebe.
"Nedokážu to...bojím se, že to dopadne stejně, že nás osud stejně rozdělí, tak jak tomu bylo předtím. Copak ty se nebojíš? Já už si tím znova nechci procházet...ani nevíš, jaké to pro mě bylo, když jsem tě po padesáti letech uviděl. Díval ses na mě tak nadřazeně...změnil ses, změnil ses k nepoznání...jak můžu věřit tomuhle tvému novému já? Já mu nedokážu věřit...potkal jsi mě tolikrát a vždy to skončilo opovržením...jednou jsi mě dokonce i solidně zmlátil...nedokážu to, právě proto...právě proto se obávám, že ti nebudu moct dát nic, co ty chceš." Sklopím pokorně hlavu. "Ale stále jsem tvůj otrok...stále mě vlastníš, dělej si se mnou, co chceš." S těmito slovy jsem se postavil na stále vratké nohy a odešel z jeho pokoje zpět ke své práci.

Áron: Nic jsem neříkal. Nedokázal jsem už na něj mluvit, natož se na něj podívat. To, že řekl, že mu ubližuju už nezmizí z mých vzpomínek. Stál jsem u okna a hleděl na naše město mimo realitu, mimo čas. Všichni šťastní a většina hlídá lidi. Strážní andělé. "Proč jsme se museli setkat, až když jsem umíral? Proč jsme se museli nesnášet? Jak velký rozdíl je mezi Padlými a Anděly?...Vždyť i my porušujeme pravidla, i my utíkáme před vším, tak jaký je mezi námi rozdíl?" Vyhoupl jsem se na okno a skočil. Při letu jsem vytáhl svá křídla a vylétl do vzduchu. Kam jsem letěl a proč, bylo za jediným účelem. Musel jsem si pročistit hlavu a to mi jde nejlépe v parku daleko v realitě. Nevím, proč mám ten park rád, ale je nedaleko od nemocnice, v které jsem umřel. Takže někde poblíž mého domu. Což musí být super, ale i hrozné. Jsem rád, že si nepamatuju své rodiče, protože kdybych je teď viděl, nebylo by to nejlepší. Ztratil bych se. Nevěděl bych, kam patřím. Nedokázal bych dělat svoji práci. Dělal vše, aby zůstali šťastní. Byl bych Ztracený a Vyhoštěný.



Edmund: Několik měsíců to šlo velmi zajímavým způsobem. Áron se na mě pořád díval, jak pracuju a hlídal mě, abych nebral ani o trochu práce navíc. Vždy, když jsem skončil, jsem přebýval u něj v pokoji. Měl mě pořád pod dozorem. S tím pokojem začal před dvěma měsíci, kdy přišel a zachytil dva padlé, kteří se mi snažili vytáhnout křídla, aby mi uškodili. Chtěl mě chránit a já mu to neměl za zlé. Přijal jsem to. S nimi na pokoji to bylo totiž k nevydržení.
Od té chvíle jsem spal na matraci na zemi. Pomalu se ke mně snažil dostat. Nespěchal a dělal všecko velmi opatrně. Až na dnešní den, který mě málem roztrhal na kusy.
"Co?!" Vyjeknu překvapeně.
"Slyšel jsi, chci, abys dneska spal se mnou v posteli."
"Vůbec." Zaprotestuju.
"Edmunde, já se fakt snažím, chci, abys mi věřil a chci, abys spal alespoň pro dnešek se mnou." Zažádal.
"Nemůžu…" Zakňučím.
"A to proč?"
Zakroutím hlavou. "Nevím, je mi to blbé…" Za tu dobu, co mě chránil a nechal mě bydlet u sebe v pokoji, se náš vztah pán a otrok změnil na velmi blízké přátelství. I když jsem věděl, že se postupně a pomalu snaží, abych mu věřil jako tenkrát, abych se do něj znova zamiloval.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama