Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Z důvodů nedostatku času a vytížení z pracovního života, vyjde poslední díl Zla zřejmě o týden později.
Nemám bohužel sepsanou ani tečku a do čtvrtku to jednoduše nestihám...
Všem čtenářům, kteří nedočkavě čekají, se tímto omlouvám, ale jsem taky jen člověk, kterému něco nevyšlo.

Bez víry a lásky - 11.Díl

16. června 2014 v 8:00 | Jenny a Eris |  Bez víry a lásky


Áron: Spal jsem snad půl dne, teda podle lidských hodin. Podle našich asi jen dvě hodiny.
Vstal jsem a jenom v kalhotách jsem šel do jídelny, kde už byl ten Azrael. Ten otrok, kterého nesnáším. Hrozně mi podlejzá, ale dokáže dobře vyléčit všechny padlé.
"Pane," pozdravil mě a uklonil se mi.
Přikývl jsem a sedl si ke stolu. Okamžitě mi přinesl moje oblíbené jídlo.
Když jsem dojedl, okamžitě jsem vypadl z jídelny a zamířil do třetího patra. Měl jsem tam pár papírů, které jsem potřeboval, abych dodělal jedno hlášení.
"Kde jsou," šeptl jsem si pro sebe.
"Yudit!" vykřikl jsem.
Hned se u mě ukázala jedna služebná.
"Nevíš, kde jsou ty papíry, které mi přinesli minulý týden?" zeptal jsem se.
Přikývla. "Ve čtvrtém patře. Hned v prvním regálu u knihovny."
"Ano...no jistě. Úplně jsem na to zapomněl." Řekl jsem si a okamžitě tam zamířil.
"Jo a Yudit?!"
"Ano?"
"Jak se daří tomu otrokovi?" řekl jsem monotoniím tonem.
"Nevím. Včera zmizel z postele. Už jsem ho neviděla."
"No potěš, ještě tohle mi chybělo," Řekl jsem si pro sebe a vyšel schody do čtvrtého patra.
Začal jsem přehrabovat regály, až jsem našel to, co jsem potřeboval.
"Super! Mam to!" vykřikl jsem nadšeně.
Udělal jsem par kroků ke schodům, když jsem se zarazil. Vrátil jsem se ke knihovně, ale když to tam nebylo, přešel jsem naproti k té malé komoře, kde nic nebylo. Otevřel jsem skříň, která byla hned vedle toho, a vytáhl jsem tu knihu zákonů.
Otočil jsem se k odchodu, když jsem něco pocítil. Tu tak známou auru, která mi byla tak známa, ale byla příšerně slabá.
"Edmunde," špitl jsem a otevřel ty dveře.
Byl namáčkanej na roh té komory.
"Edmunde!" vykřikl jsem a vytáhl ho odtamtud.
Byl vyčerpanej a na pokraji sil. Jeho aura byla tak slabá a tak temná. Tolik strachu, ponížení a vyčerpání jsem v něm nikdy necítil.
Odletěl jsem s ním k Yudit, která, když ho uviděla, skoro omdlela.
"Co se s ním stalo?" šeptla vyděšeně.
"Našel jsem ho ve čtvrtém patře. Byl tam nejspíše celý den."
Vedla mě k pokoji na ošetřovně.
"Polož ho sem," řekla mi.
Poslechl jsem ji. Byla vlastně jediná služebná, kterou jsem nikdy neokřikl, za to, že mi tyká. Byla pro mě jako kamarádka, která je o dvacet let starší.
Položil jsem ho tam a nechal ji, aby ho probrala a dala do kupy.


Edmund: Otevřel jsem oči. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale moc jsem si nepamatoval. Jenom Azraela, který mě táhl se zlobným hlasem pryč od mé práce.
Sklopil jsem hlavu. Proč mi na tom tak záleží? Nesmím se k němu přiblížit…trest za to, že mi pomohl. Ale bylo to správné?
"Už jsi vzhůru?" Zajímal se hlas mě tak blízký a povědomý.
Přejel jsem zrakem po pokoji. "Hm…" Bodlo mě u srdce, když jsem ho viděl u mé postele. "Pane…" Vydal jsem ze sebe.
"Najednou?" Povytáhl obočí. "Co se stalo s tím Edmundem, který tak tvrdě vzdoroval?" Zajímal se.
"Spí…" Hlesl jsem.
"Proč spí?"
"Protože musel jít spát…vadím vám tady?" Zajímám se. "Nemáte rád, když mě můžete mít pod kontrolou, pane Árone?" Nechápu se. Proč mu ukazuju mojí poddanost? Proč mě strach nutí chovat se, jako loutka naprogramovaná k chování pravého otroka?
Když se mi dívá do oči již dlouho, nevydržím to a s narudlou tváří sklopím pohled k dece, kterou jsem přikrytý a kterou pod náporem nervozity mačkám v rukách.


Áron: Zkoumavým výrazem ve tváři jsem si ho prohlédl. Moje moc mi říkala, že se někoho bojí, ale koho?
"Edmunde….?"
Zvedl hlavu, ale do očí se mi nepodíval.
"Koho se tak bojíš?" zeptal jsem se ho.
Neodpověděl, ale když jsem se ho na to zeptal, málem sebou seknul.
"Kdo tě tam zavřel?"
Nic. Velké nic. Do očí se mi nepodíval, snažil se mě ignorovat.
"Jak myslíš…ale brzo se tu zase ukážu a já zjistím, kdo to je."
S tím jsem odešel a zamířil do pracovny i s papíry.
"Pane," oslovil mě Azrael.
Ten otrok mě snad sleduje!!
Pohlédl jsem na něj.
"Koho jste našel?" zeptal se.
Povytáhl jsem obočí. "Ne koho, ale co….trosku, mého otroka, kterého někdo zavřel ve čtvrtém patře! Až zjistím, kdo to byl, okamžitě ho pošlu za Melidou! A zpět už ho nikdy nebudu chtít!"
Trhl sebou.
Nikdy mě neviděl tak naštvaného.
"Pane, ale proč jste tak rozzuřen, je to jen otrok!"
"Protože je to otrok! I když s vámi tak zacházím, jste pořád bytosti! A tohle udělat je zrůdnost!" vykřikl jsem nakonec a odkráčel pryč.
Měl jsem to v úmyslu na něj takhle řvát, byl jsem zvědav, jak na to bude reagovat.
"Přesně jak jsem čekal," šeptl jsem si a odletěl do pracovny.
Už mi bylo jasné, co ten Azrael tolik skrývá.


Edmund: Za dobu mého osamoceného života v těchto chvílích za mnou byla jenom jedna služebná, která se do mě snažila dostat nějaké to jídlo.
"Nemám hlad." Hlesnu tiše. Měl jsem slzy na krajíčku. Tak rád bych se teď rozběhl za Áronem a vše mu řekl, ale nemohl jsem. Byl tu ten z Rady a ještě Azrael, který by mě už asi vážně rozčtvrtil, kdybych s Áronem normálně mluvil.
Povzdechl jsem si. Byl jsem v koncích, nevěděl jsem, co můžu a co ne. Bál jsem se sebemenšího pohybu.
"Musíš něco sníst…" Pokárala mě služebná.
Kouknu na ní. "Proč nejsem v pokoji?"
"Áron tě chtěl mít pod dozorem, spal jsi tři dny…to bylo poprvé, co se rozhodl postarat o nějakého svého otroka, co tak vím, nepotřebné vždy zabíjel." Zapřemýšlela se nahlas.
Zamrazí mě. Odvrátím od ní pohled. Dlaní si zakryju ústa a z očí nechám stéct slzy.
"Edmunde? Jsi v pořádku?" Zajímala se.
"Nechci zpátky do tmy…" Hlesnu. "Proto musím…" Postavím se na vratké a slabé nohy. Padnu ihned na zem. "Musím jít udělat svojí práci." Snažím se postavit na nohy.
"Edmunde, vrať se do postele, nemůžeš-"
"Prosím, potřebuju jít…musím dodělat svojí práci." Zaprosím.
"Áron se bude zlobit…měl bys ležet."
Zakroutím hlavou. "Musím jít vytřít…" Povím rozhodně a lehkým oslabeným krokem se vydám splnit to, co mám v hlavě.
"Edmunde, zastav se!"
"Ne! Musím to udělat!" Rozkřiknu se bezmocně. "Prosím, nech mě jít udělat svojí práci…" Požádám.
"Chceš snad, abych zavolala Árona? Vzpamatuj se…bude mrzutý, může tě i potrestat!"
"To je mi jedno…" Hlesnu a vysmeknu se jí. Jdu splnit svůj úkol, který měl být hotov před třemi dny.


Áron: Zalezl jsem do svojí pracovny a všechny požádal, aby mě nerušili. A jako obvykle do pracovny někdo vtrhnul.
"Neříkal jsem snad, aby jste mě nechali?!" vykřikl jsem na ni.
"Edmund…..on……" začala koktat.
"Co!?" naléhal jsem na ni.
"Vytírá….nejedl a teď šel udělat svoji práci!" vychrlila ze sebe.
"Já ho zabiju! Konečně jsem se změnil a on mi odporuje?! Příště ho zabiju rovnou!" vykřikl jsem na celý dům a doletěl do míst, kde byl.
"Edmunde! Okamžitě do postele!" zařval jsem na něj, když se na mě podíval.
Zakroutil hlavou.
"Neodporuj mi!"
"Musím udělat svoji práci. Jsem otrok, ne služebná," špitl a vytíral podlahu.
"A dost…mám toho právě plné zuby! Když konečně mi na otrocích začne záležet, jako na bytostech takových…najde se otrok, který tomu všemu odporuje!" vykřikl jsem hystericky a ukazoval při tom na něj.
"Pane…..musím dodělat svoji práci."
"Ani za mák!" vykřikl jsem a chytl ho za ramena.
Vznesl jsem se s ním a proletěli jsme stropem - no stropem, tady žádný není.
Edmund vykřikl a snažil se mi vysmeknout, ale já ho držel pevně.
"Poslouchej mě, Edmunde!" vykřikl jsem, když do mě začal mlátit.
Přestal.
"Odnesu tě do mého pokoje a tam taky zůstaneš. Žádný otrok už z tebe nebude. Změním tě. Nikdo tě nepozná. Křídla máš naštěstí schovaná. Kdyby tě služebné našli u mě v pokoji, řekni jim, že mi děláš společnost v posteli. Více je to zajímat nebude, ale otroka tě už dělat nenechám, protože vím, že tě chtějí všichni zabít kvůli tomu, že se k tobě chovám jinak! V mém pokoji si už konečně odpočineš, ale jenom jestli chceš."


Edmund: Přestanu se vzpírat. Rozvzlykám se. Lehce a při tom nepatrně přikývnu. "Děkuji." Hlesnu tiše.
Něco mi začne mluvit, ale já ho přestal dočista vnímat. Pevně se ho chytím a nechám ho, aby se mnou doletěl až na druhou stranu domu. Tam zase přistál na chodbě a kousek došel i se mnou v náručí.
"Je to dobrý nápad?" Zajímám se.
"Co myslíš?"
"Není správné se mnou jednat jinak…" Povím tiše. "Rada to zjistí…vezmou mě od tebe pryč."
"Nedovolím jim to."
Smutně se pousměju. "Kéž bych mohl věřit tvým slovům." Hlesnu. "Já i ty…oba moc dobře víme, jak tohle skončí…tebe odsoudí za to, že neděláš svojí práci a mě také…" Povím upřímně. "Oba dopadneme špatně." Vydám ze sebe. "Oba nás zabijou…"
Otevřel dveře pokoje a přešel až k posteli, na kterou mě posadil. Sklopil jsem ihned hlavu k zemi.
"Proč se toho tolik bojíš? Nevěříš mi snad?" Zajímal se, když mi pozvedl hlavu ke své. Mé uslzené oči se konečně setkaly s jeho.
Cítím, jak nabírám rudou barvu do tváře. "Pane…" Vydám ze sebe v očekávání, když mne pohladí po levé tváři a lehce se nade mě nakloní, s čímž mě donutil lehnout do postele. "Ne!" Křiknu tiše. Nebál jsem se ho, ale nemohl jsem.
"Co tak vím, musíš mě poslouchat!" Zahřměl.
"Ale…ale tohle-"
"O tom ty nerozhoduješ…" Zasyčel podrážděně.


Áron: Snažil se odejít. Chytl jsem ho za ruku a přitáhl k sobě. Naklonil jsem se k jeho obličeji.
"I když už nejsi otrok, pořád patříš mně. Tak se tak i chovej," šeptl jsem.
Hlasitě polkl a koukal mi do očí. Byl vystrašený. Bál se, co udělám. Kdybych tak věděl, co vyvádím, proč jsem ho tak najednou vzal a zrušil jeho otroctví? Co mě k tomu vedlo? Sám nevím. Asi ten pocit, co mám s ním spojený. Ten zvláštní pocit, který nedokážu popsat, natož vyslovit.
"Co po mě vlastně chceš?" zeptal se mě roztřeseným hlasem.
"Abys tu zůstal se mnou. To je jediné, co po tobě vyžaduji. Jinak se vracíš k otrokářství. Nemůžu tě pustit," vysvětlil jsem mu. Pořád jsem ho držel u sebe. Několik milimetrů nás dělilo od sebe.
"Pane…..," špitl, když jsem se mu hodnou chvíli díval do očí a nic nedělal.
"Přestaň…nesedí mi to k tobě," řekl jsem mu a pohladil ho po tváři. Ruku jsem nestáhl a místo toho jsem mu zajel jí do vlasů a přitáhl ho k sobě, abych ho políbil.


Edmund: Třeštil jsem zrak. Nemohl jsem…prostě to nešlo, tohle je špatně! Velmi špatně! Tohle se nesmí dít…tohle ne…
Odtáhnu se od něj, ale tím si vysloužím jenom jeho hrubé chycení mých rukou. Přirazil mě k posteli o to víc. Udýchaně se mi díval do očí.
"Tohle ne…prosím…" Zaškemrám.
"Čeho se tak moc bojíš?" Tázal se.
"To…" Sklouznu zrakem z jeho očí někam do blba. Nemůžu se na něj dívat, ne když mi slzí oči.
"Co teď cítíš?" Zajímal se dál, když rty přejížděl po mé tváři.
Husí kůže se mi rozběhla po těle. Zavřel jsem křečovitě oči. "Bojím se…"
Ztuhnul. Mírně se oddálil, a kdybych mu nezadržel ruku, odtáhl by se úplně. "Proč, ať se snažím dělat cokoliv, neuznáš mojí existenci?!" Vrčel s hlavou sklopenou.
"Vzpurnost mám v povaze, taky by se ti nelíbilo, kdyby tě někdo omezoval…" Hlesnu zase celkem svým hlasem. "Mimo to, nebojím se tebe, Árone, bojím se o tebe…" Neodvážil jsem se více pohnout. "Tohle je špatně a ty to víš…můžou kdykoliv přijít…můžou tě odsoudit…a mě s tebou." Hlesnu znova. Budu mu ty věty omývat o hlavu, pokud bude třeba.
"Takže proto…mě nedovedeš přijmout?" Uchechtl se.
"Mé důvody tě nemusí zajímat." Zakroutím hlavou ve znatelném protestu.


Áron: "Mě to právě že zajímá," řekl jsem mu, čímž jsem ho totálně vykolejil.
Nedokázal mi odpovědět.
Svojí mocí jsem mu prozkoumal auru. Zarazil mě jeden jeho pocit. Byl stejný jako ten, který nedokáži popsat, musel jsem se ho na to zeptat.
"Ty znáš ten pocit, že?" vydal jsem ze sebe.
Hleděl na mě dost překvapeně. "Pocit?"
Zavřel jsem oči a ponořil se do jeho pocitů, zastavil jsem se u toho, co nedokáži popsat. Jakoby jsem ho chytl a vytáhl na povrch, aby věděl, který myslím. Otevřel jsem oči a zadíval se na něj.
"Tenhle pocit, mám spojený s tebou. Nevím, co to je. Řekni mi to!" naléhal jsem.



Edmund: "Hm…no to je…" Zakoktám se. "Tomu se říká mít někoho rád, vážit si ho a být pro něj ochoten obětovat vše…" Zkusil jsem.
"To na mě nesedí…a na tebe už vůbec ne...jak by někdo, jako ty, mohl mít něco takového?" Zamračil se nedůvěřivým pohledem.
Zacukalo mi v obočí. "Pardon, pane ó velký šéfe, běžte a zkuste si to zjistit od jiných…oni vám rádi poradí!" Rozkřiknu se.
"Chci to vědět od tebe!" Chytil mě za ramena a donutil mě se na něj podívat. "Řekni, co ten cit znamená!" Rozkřikl se. Byl nepříčetný a zuřil. Já ale nic zlého neudělal. Jenom jsem ho klidným tónem poslal slušně do prdele.
"Zjisti si to sám." Zamračím se. V tu chvíli mě ale drží pod krkem a nemilosrdně mačká můj ohryzek. Začíná mi docházet vzduch.
"Řekni…co je to za pocit, co cítím ve tvé blízkosti?!" Rozkřikl se nanovo.
Zavřel jsem oči. V tu chvíli mi proletělo hlavou tolik vzpomínek a všecky se vracely k němu. "Láska." Vydám ze sebe celkem přidušeně.
Zjemnil svůj stisk. "Zopakuj to!" Nakázal, když jsem popadl znova dech.
"Ten cit je stoprocentně láska…" Uchechtl jsem se, při jeho zaražené reakci. "Překvapen? Ano…dokonce i tak necitlivý pařez, jako ty, má city…hustý, co?" Vydal jsem ze sebe podrážděně. Nechtěl jsem se mu podřizovat, ale on si zřejmě myslel něco jiného. Chce mě vlastnit? Fajn…měl by vědět, že k tomu nikdy, při mém zdravém rozumu, nedojde.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama