Přehled nedokončených kapitolových povídek:

Z důvodů nedostatku času a vytížení z pracovního života, vyjde poslední díl Zla zřejmě o týden později.
Nemám bohužel sepsanou ani tečku a do čtvrtku to jednoduše nestihám...
Všem čtenářům, kteří nedočkavě čekají, se tímto omlouvám, ale jsem taky jen člověk, kterému něco nevyšlo.

27.Díl

28. června 2014 v 8:00 | Jenny a Eris |  Tajemství zatracených 3










Dark: "Omluvíš mě na chvilku? Zajdu za tím doktorem a…."
Dveře se otevřeli a dovnitř vešli jeho rodiče a ten doktor.
"Doktore?" oslovil jsem ho.
Pohlédl na mě. "Ano?"
"Mohl bych Vás požádat, jestli bych tu s ním mohl zůstat, dokud ho nepustíte? Myslím i přes noc," začal jsem.
Překvapeně na mě hleděl. Chvíli přemýšlel a pak spustil. "No nevím…..nevím jestli je to…."
"Prosím," ozval se Andrew.
Překvapeně se na něj otočil.
"Prosím," šeptl.
Doktor obrátil oči v sloup. "Dobře, ale žádný vylomeniny. Budete tu v klidu."
Přikývl jsem.
"Jak dlouho tu bude?" zeptala se jeho matka.
"Hmm….necháme si ho tady na pár dní. Zítra vám dám přesný datum, kdy si ho můžete odvézt," řekl doktor a zmizel za dveřmi.



Andrew: "Mami." Hlesnu tiše, nemám sílu se jí podívat do očí.
"Chlapče…Andrew…" Hlesla, když mě objala. "Jsi v pořádku?" Zajímala se.
"Nic mi není…" Usměju se.
"Ty jsi můj statečný chlapec." Usmála se a dala mi pusu do vlasů. V tu chvíli jsem si to vybavil. Nevím proč…jak mě jeden držel a ten druhý…
Zatřepu hlavou a pak ji svěsím.
"Andrew?" Zajímala se mamka.
"V pořádku." Usměju se na ní. Dá mi to velmi zabrat, přebít strach a vzpomínky radostným smíchem.
"Hm…dobře…" Pověděla tiše a pak se postavila z postele. Náhle se jí podlomily nohy a chytla se za břicho.
"Mami!" Křiknu.
"Silvio…" Oslovil ji strýček. *Jahu, poprvé její jméno xDDD*
"Hm, v pořádku, jen se mi zamotalo v hlavě a trochu mě chytla křeč…" Usmála se, když se znova posadila.
"Mami?" Změřím si jí podezřívavým pohledem.
"Ano?" Usmála se na mě.
Já se k ní mírně přiblížil a skoukl ji od hlavy až k patě. Zamračím se. Nahodím vážný výraz ve tváři a pak vážným tónem spustím: "Kdys mi chtěla říct, že budu mít dalšího sourozence?" Vychrlil jsem ze sebe a ukázal na její břicho.
"Eh!" Málem šokem poskočila. "No…jak to…"
"Mami!" Držel jsem se tématu, chci odpověď a hned!
"Nemusím se ptát, jak jsi na to přišel, že? Ty vždy všecky dárky vyčenicháš předem." Zasmála se a rozcuchala mi vlasy.
"Jak dlouho?" Zajímám se.
"Hm?"
"Jak dlouho ho čekáš?"
"Týden." Usmála se. "A myslím, že budou dva." Pohladila si bříško a já se usmál.
"Aha…"
"Andrew?"
"Jsem šťastný, opravdu šťastný." Okomentuju své stékající slzy. Pak všecky vyruší otevření dveří.
"Ou…vidím, že máš velkou návštěvu, my stejně budeme muset domů." Usmála se a políbila mě do vlasů. Zachvěl jsem se. Zase…ten pocit…Jeho ruce, jeho rty.
"Hm." Zakroutím hlavou. "Mám tě rád, mami." Usměju se.
"Drž se, Andrew."
"Děkuji, tati." To oslovení zašeptám, když se na mě ohlédne s vytřeštěným pohledem, jen se mírně usmívám s hlavou svěšenou. Také se usměje a pak nás tu nechá i s klukama.


Dark: Všiml jsem si, jak reagoval na matčiny doteky. Zamračil jsem se a zatnul zuby. Tohle si Samuel s Erikem vypijou.
Kluci vešli a mírně jsem se usmál.
Andrew hned vykouzlil přešťastný, ale falešný úsměv.
"Ahoj, Andrew," pozdravil Axel, když za sebou zabouchly dveře.
Chvíli spolu kecali a Andrewa se vyptávali, ale on nic neřekl, jak jsem si myslel.
Někdo zaťukal na dveře. Thomas. Konečně.
"Axeli," oslovil jsem ho.
Pohlédl na mě a ihned pochopil.
Vyšli jsme na chodbu a chytl jsem Thomase, aby šel s námi.
"Tak povídej," vyzval mě Axel.
"Nejraději bych do něčeho kopnul," sdělil jsem ze začátku.
Thomas si povzdechl. Můj výbuch docela pochopil. "Takže se jim to povedlo," šeptl.
Axel nechápal. "Kdo? Co?"
"Samuel a Erik ho včera chytli a…..," neměl jsem sílu pokračovat.
"Znásilnili ho," dokončil Thomas.
"COŽE?!" vykřikl Axel na celou nemocnici, až se několik lidí pohoršeně ohlédlo.
"Potřebuju pomoct je udržet co nejdále od něho a taky je pořádně srovnat do latě, aby věděli, že tohle už neudělají."
Thomas se ušklíbl. Stejně tak i Axel.
"Takže dohodnuto?"
"Jasně," přitakal Axel.
Pohlédl jsem na Thomase. Přikývl.
"Fajn. Další informace vám dám, až se Andrew dostane z nemocnice."
Všichni jsme se pak vrátili k němu do pokoje, kde nerušeně pokračovali v konverzaci. Já jsem jen přihlížel a poslouchal je.

Andrew: "Hihi." Usmál jsem se, když vešli zpátky do pokoje. Moc jsem nevěnoval pozornost tomu, že Dark od nás je trochu dál a vůbec se nebaví. Stál u okna a zamyšleně mě sledoval. Jako kdyby mě zkoumal.
"Chová se divně." Šeptl k němu Richard, abych to neslyšel.
"Má k tomu důvod." Odvětí taktéž tichým tónem.
"Co se mu-"
"Potom." Pověděl jenom a odvrátil hlavu.
My jsme zatím mluvili o včerejší párty, o tom, jak jsme tam ještě byli spolu. "Hele, já za to nemůžu, varoval jsem ho, ale i tak…on si nedal říct, tak jsem mu pošlapal nohy." Povzdechnu si, když jsme došli k tématu alá tanec. Jo, ten propadák…
"Náhodou ti to i šlo." Zasmál se Rory.
"Co? Tys nás celou dobu pozoroval?" Vytřeštím zrak.
"To my všichni." Zazubil se.
"A ještě hodně dalších." Dodal Axel.
"Takže trapas…už se nikdy nebudu moct ukázat normálně ve škole, ou…" Povzdechl jsem si zdrceně.
"Ale, no tak, Andrew, hlavu vzhůru, nebude to tak zlé, ne?" Usmál se Rory, když mě jemně chytil za rameno, tak to dělával vždy, když mi prokazoval, že mi věří a že to zvládnu.
Jenže tentokrát…Zachvěl jsem se. Zase ty vzpomínky. Jeho rty…jeho dlaně, které se mě dotýkaly…jak mě k sobě přitlačil, když… "h…ah…" Vydám ze sebe tiše a roztřeseně.
"Andrew?" Rory ihned zvážněl a pak ruku odtáhl.
Ale ty vzpomínky…
"Ne…" Šeptnu tiše. "Darku…pomoz mi…" Špitnu roztřeseně.
"Andrew?!" Richard si jako první všiml mých slz.
Zase záblesk minulosti. Oba…dotýkali se mě a nenechali toho, ani když jsem je tak potupeně žádal.
Sice to mám stále živě v paměti, ale vzpomenout si při nějaké chvíli jenom na nějaké detaily, co mi unikly…to vyděsí. A já prostě jen nevím, co s tím dělat.


Dark: Přispěchal jsem k němu.
"Andrew, jsem tady. Klid, to bude dobré," šeptal jsem, když jsem ho přitáhl do objetí.
Kluci na něj vystrašeně koukali.
"Běžte," naznačil jsem rty.
Přikývli. Odešli a já jsem s ním zůstal osamotněl.
"Jsme tu sami, ano? Už bude dobře. Pokud budeš chtít, řekni mi to," šeptal jsem mu do vlasů.
Třásl se po celém těle. Brečel a jeho slzy dopadaly na mou košili. Cítil jsem je.
"Nikdy ti to už neudělají, přísahám," řekl jsem mu.
Přikývl.
Usmál jsem se. "Něco pro tebe mám," řekl jsem mu a z kapsy jsem vytáhl řetízek, který jsem mu dal k Vánocům.
Vložil jsem mu ho do rukou. "Bude tě ochraňovat. Stejně jako já," šeptal jsem dál a mírně se usmíval, i když jsem se uvnitř o něho hrozně bál a byl naštvaný na Samuela.


Andrew: Záchvěv minulosti náhle opadal, jen co jsem viděl ten pro mě vzácný předmět. "Hm." Usmál jsem se. Pak mi usměv náhle zmizel. "Oni…" Hlesnu, když sleduju dárek od Darka. "Poslední, co si pamatuju je…že mi ho někdo strhl z krku." Šeptnu. "Myslel jsem, že se nenašel." Kouknu mu do očí a smutně se usměju. "Hm…" Sevřu v dlaních opět peřinu a nejistě se zadívám k oknu.
"Ale našel." Pousmál se a políbil mě do vlasů. Zavřel jsem oči a i když jsem se mírně zachvěl, z něj nemám takové přehnané reakce.
"Hm." Přikývl jsem.
"Ukaž, zapnu ti ho." Nabídl se a já dal vlasy z krku. Chvíli zůstal zaraženě sedět vedle mě. Jediné, co jsem viděl, bylo, jak zatíná nehty do rukou.
"Darku?"
"To nic…" Pověděl rozčíleně a připnul mi ten talisman na krk. Své oči ale nespouštěl z toho místa.


Dark: Cucflek? Vážně? Není jeho, tak ať si ho neoznačuje. *xDD* Tohle Samuela přijde draho.
"Taky, když tu s tebou budu těch několik dní, co budeme dělat?" zeptal jsem se ho.
"Nic. Ležet na posteli a sledovat televizi," řekl mi.
"Hmm…to ne….moc nuda," řekl jsem a zasmál se. Zvedl jsem mobil a zavolal Thomasovi.
"Ahoj, hele, mohl by jsi zajít ke mně do bytu a vzít mi pár věcí? Zůstanu tu na nějakou dobu….Jo i přes noc, dokud ho nepustí….Ehm…jo a nějaký filmy…myslím, že nejlépe horory, z toho se Andrew zcvokne….jo….a ty nová cdčka…jo díky….klíč je za tím hasičákem….jo neboj….díky….ahoj."
Mobil jsem dal zase do kapsy.
Andrew na mě překvapeně hleděl.
"No co? Budu tu s tebou několik dní, tak, ať tu neumřu nudou." Usmál jsem se a zalezl k němu do postele.



Andrew: "Neměl bys ležet v mé posteli. Tady nejsme doma, Darku." Šeptnu.
"Ale-"
"Chceš, aby tě hned vyhodili?" Udělám na něj štěněčí pohled.
"Podvádíš." Usmál se, ale naštěstí to zabralo. Zvedl se a skončil stát uprostřed pokoje. Póza alá přemýšlím a mírné podupávání levou nohou.
"He?" Natočím mírně hlavu na stranu.
"Ale, koukám, která postel je pro mě ta pravá, když ne ta tvoje." Pokrčil rameny a dál řešil své velké dilema.
Já jen vyprskl smíchy. "Miluji tě." Usmál jsem se.
Úsměv mi opětoval, ale dříve než něco stačil říct, vešel do pokoje lékař…ten lékař, který tu byl, když jsem se probral. Svěsím hlavu.
"Jak se cítíš?" Tázal se.
"Hm…dobře…" Kouknu mu do očí.
"Bolí tě něco?" Zajímal se.
"No…"
"Jsem lékař, mě to můžeš říct."
"Trochu…" Hlesnu.
"Kde tě to bolí?" Zajímal se.
Ukázal jsem na břicho.
"Fajn, lehni si." Řekl a já ho poslechl. "Ruce podél těla, Andrew, prosím." Zkusil, poslechl jsem. Když zamířil rukou k vrchní části pyžama, lehce jsem s sebou škubl. "Klid, musím ti to mírně vyhrnout, ano?"Usmál se.
Kývnu.
Dark hned přešel ke mně z druhé strany a já ho hned vzal za ruku. Pocítil jsem, jak mi jemně a pomalu zvedá vrchní část oblečení. Zachvěju se. Jeho prsty se dotýkají mé kůže. "Řekni, až ucítíš bolest, ano?" Pověděl a mě se nahrnuly slzy do očí. Přikývnu. "Dobře." Začal mi mírně prohmatávat břicho. Ne jednou jsem se obával, že mi vnikne pod kalhoty. Kdyby tu nebyl Dark, asi už bych to nedal. "Au!" Syknu tiše, když právě nahmatal nejvíc bolavé místo.
"Hm." Zapřemýšlel se. "Pořád nevíš, co se dělo?" Zajímal se.
"Ne…nic nevím." Hlesnu a kouknu na Darka, který se na mě lítostně podívá.
Lékař si toho ihned všiml. "Můžu s tebou na chvíli mluvit?" Tázal se ho a i s Darkem vyšel na chodbu.
Já koukl do stropu a setřel si slzy.
"Mluví o tom s tebou, že ano?" Zajímal se.
"Ne tak docela, přiznal, kdo to udělal, z jeho stavů pozoruju, jak se bojí, ale drží se." Řekl vše, co zatím věděl.
"Aha…" Zauvažoval lékař. "Měl jsem podezření už na začátku, ale břicho většinou bolí, když se něco nevydaří…ale vždy to vyprchá po krátké době, ale u něj to přetrvává, jak jsem si mohl myslet."
"Co se stalo?" Zajímal se.
"Nic vážného." Pověděl a pak se podrbal ve vlasech. "Jen…zdá se, že na něj byli vážně tvrdí." Začal. "Andrew má mírně natrhlý konec střev, proto cítí bolest v podbřišku. Museli na něj moc tlačit…tyhle případy se stávají…není první, komu se to stalo, takže na důkladnější vyšetření nemusí. Tohle jsem zažil fakt nespočet krát." Seznámil ho se situací. "Ale bude to dobrý, dostane léky, tohle zranění se hojí rychle…díky bohu."


Dark: "Fajn. To je dobře." Otočil jsem se k odchodu, že zase zajdu za Andrewem, ale lékař mě ještě zastavil.
"Mohl bys ho nějak dostat k tomu tématu?"
"Co?"
"Měl by o tom s někým mluvit. Neuzamykat to v sobě. Měl by ti říct, co mu udělali. Pokud ti o tom řekl, tak se dostane i k tomu. Pokus se o to. On to potřebuje na svou psychickou stránku, aby se trošku uklidnil."
Chápavě jsem přikývl. "Pokusím se, ale nebude to lehké."
"Děkuji. Teď zajdu pro ty léky a pak se tam vrátím, abych mu je dal."
"Fajn," řekl jsem a zapadl zase do pokoje.
Přešel jsem k oknu a sledoval okolí, jako obvykle, když si s něčím nevím rady sleduji přírodu.
"Hmm..Darku?" ozval se Andrew.
"Jo?"
Zavrtěl hlavou. "To nic…"
Pousmál jsem se.
Náhle mi zazvonil mobil. "Ach..Thomas mi přinesl ty věci…" Řekl jsem a v tu chvíli do pokoje vešel zmíněný.
"Tak jak se tu zatím zabydluješ?" zeptal se mě s úsměvem.
Pokrčil jsem rameny. "Není to nejhorší," odpověděl jsem s úsměvem.
Pokýval hlavou. "Máš tam věci na převlečení, hřeben, zubní kartáček, nabíječku, sluchátka a tvoje alba. Ty CDčka máš v postranní kapse. Přidal jsem tam několik svých, pokud nevadí, myslím, že jste je ani jeden ještě neviděli," s touto větou pohlédl na Andrewa, kterému se zablýsklo v očích.
"OK…díky moc."
"Nemáš zač, ale příště mi to řekni, když jsem tady a ne na půli cesty domů."
"Hehe…"




Andrew: "Nechceš ještě na chvíli zůstat?" Zajímám se s mírným úsměvem.
"No…nemůžu, je po návštěvní době a-"
"Pět, deset minut." Zaprosím.
"K čemu ti to bude?" Zajímal se poraženě.
"Vyber za to nemehlo postel, on neví, která je pohodlná." Povím se smíchem.
"N-Nemehlo?" Vystřelilo mu obočí o trochu výš.
"Hm." Přikývl jsem.
"Fajn." Usmál se Thomas. "Darku, ber si tuhle." Ukázal na postel nacházející se na druhé straně pokoje a k tomu i ve druhé řadě.
"Tak daleko?" Zajímal se Dark.
"Pro lékaře alespoň dobrá zpráva, že tu nebudete po nocích vyvádět." Zasmál se.
"Hm…" Natočil jsem hlavu na stranu.
"Opravdu spěchám, zítra se i s kluka stavíme, slibuju." Usmál se a my se s ním rozloučili. Minul se o pár minut s doktorem, který mi nesl prášky.
"Měl bys odpočívat, ano?"
"Hm." Přikývnu, když prášky poslušně spolknu.
Když odešel, bylo mezi mnou a Darkem velmi nepříjemné ticho. Když jsem na něj pohlédl, nejraději bych ho objal a vylil své srdce, ale když…Skousnu si spodní ret. "Darku?" Zkusím to znova.
"Hm?" Zvedl ke mně hlavu. Právě si dával do skříňky své věci.
"Víš…já…" Zavřu oči a sevřu peřinu v rukách. "Já…no…víš…" Hlesnu.
"Děje se něco?" Zpozorněl o to víc.
"Hm…vlastně ani ne…"
"Andrew, neutíkej od tématu, řekni to." Žádal.
Hluboce se nadechnu. "Celou dobu…víš…já…volal jsem tě…" Řeknu zahleděný do bělostného stropu. "Volal jsem tvé jméno…doufal jsem do úplného konce, že…že tam přijdeš…že…že mě…zachráníš." Hlesl jsem tiše.


Dark: Jeho slova mě zasáhla. Posmutněl jsem a přestal vybalovat věci. Praštil jsem rukou do skříňky. Cítil jsem, jak to Andrewa vylekalo.
"Měl jsem vědět, kde jsi! Měl! Neměl jsem tě nechávat samotného! Nic takového by se pak nestalo! Já…..já….omlouvám se, Andrew….nemělo se to stát," ztišil jsem hlas.
Andrew neodpovídal.
Přemohly mě. Moje emoce mě přemohly a teď tu brečím u skříňky zády k Andrewovi, který nechápe, co to do mě vjelo. Po chvilce jsem se vzchopil a řekl pořád zády k němu: "Přísahám, že udělám cokoliv, aby ti dva pikali za to, co ti udělali, Andrew!"
Zavřel jsem oči a naslouchal tichu nemocnice. Samuelovi a Erikovi to vrátím. Dostanou co proto, za to, že ublížili mému klukovi a nadobro je jednou dostanu za mříže. Tak přísahám sám sobě.


Andrew: *Juuu, to je fufu…on pláče? Ne ne Q,Q Jenny půjde plakat s ním! xD*
"V pořádku, Darku." Usměju se mile. "Jen, musel jsem ti to říct…ono jde to vlastně ze mě samo, i když šíleně špatně…možná si to jen nechci připomínat." Hlesnu.
"Řekni mi cokoliv…prosím…hlavně se mnou o tom mluv." Požádal, když se ke mně otočil a já prvně viděl jeho slzy.
"Hm." Přikývnu. "Já…vlastně ani nevím, kde jsem byl…" Šeptnu to, co mě napadne jako první. To, co nejméně bolí. "Byla to ložnice…v nějakém paneláku na druhé straně města…musel jim někdo půjčit byt…možná věděli, že mě půjdeš hledat." Šeptnu tiše. "Už nevím, kde to bylo…jen vím, že když odešli a nechali mě tam…tak, jak jsem odcházel, zjistil jsem, že jsem v posledním patře. Byl to panelák. Dvanáctipatrový. Byl jsem tak mimo, že jsem se ani nepodíval, jaké je příjmení majitele toho bytu…prostě jsem chtěl jenom pryč." Pověděl jsem. Tohle šlo ještě dobře. Bez slz, beze strachu.




Dark: Nelíbilo se mi to. Dvanácti patrový dům na druhém konci města. Jo, už vím, čí je ten byt. Zaťal jsem pěsti. Tohle mu nedaruju.
Na chvíli se odmlčel.
Sledoval jsem ho a pomalým krokem jsem k němu došel. Lehl jsem si k němu na postel a přitáhl ho k sobě.
"Jestli chceš a můžeš, tak pokračuj," požádal jsem ho.
Přikývl.
Rukou jsem mu zvedl obličej k tomu svému. "Neboj se," šeptl jsem a políbil ho.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama