Poslední výkřik

 rozloučení s blogem a čtenáři

Srdce místo očí - 13.Díl

12. října 2013 v 0:00 | Jenny |  Srdce místo očí
Dětičky! Je tu další díleček, muhahahahahaaa! xD
Takže…co napsat?
Při sobotě přidávám již třináctý dílek, který mi vyšel na tři stránky a čtvrt? Tak nějak xD
Je to jeden velký odstavec xDDDD Haha! xDD
Tento díl jsem psala už včera, ale jelikož už na včerejšek byl přednastavený článek, přibývá dílek dneska ;D
Hm…a co se týká dnešního dílku…
Charlie začíná chodit opět na slepeckou střední školu. Už ani nedoufá, že se s Dylanem někdy opět setká, ale Dylan je rozhodnutý, že to jen tak nenechá, jenže vše je těžší než si jen dokáže představit…
Jo, vím, za tyhle malé spoilery mě jednou uškrtíte a zadupete až do zemského jádra, ale Jenny je hodná! ;DDDD
Hm…co víc napsat? To bude asi pro dnešek všecko xDD
Tak Sayo xD Užijte si třináctý dílek =)






S hlubokým a hlavně tichým povzdechem nechal svého učitele, aby mu sbalil věci do batohu.
Byly to již dva týdny od doby, kdy odešel a ani se s ním Dylan nerozloučil. Vyčítal si své chování, ale když jeho ten odchod také moc zasáhl. Tak neskutečně ho to bolelo. Dylan nebyl jediný, který tímto odloučení trpěl.
"Dneska ses moc nesoustředil." Pověděl klidným hlasem Charlieho třídní učitel. "Stalo se snad něco, Charlie?" Pozvedl tázavě obočí a čekal, co z hnědovlasého studenta vypadne.
Mírně zakroutil hlavou. "Ne, jen jsem dneska přemýšlel." Šeptl sklesle.
"Vážně?" Usmál se. "A nad čím?" Zajímal se, když mu sbalil poslední knížku do batohu, který následně i zapnul.
"No…ono to bylo spíše vzpomínání." Opravil se stále tichým hlasem.
"Stýská se ti?"
Přikývl. "Chybí mi Dylan." Stěží zadržoval slzy deroucí se na povrch.
"To je ten chlapec, kterého neustále kreslíš?" Zajímal se zvědavý učitel.
Charlie cítil, jak mírně zrudl ve tvářích. Neznatelně přikývl. "Ano, to je on…" Povzdechl si, při čemž se mírně usmál nad vzpomínkami, které se mu nyní proháněly hlavou. Spokoje a při tom smutně vydechl. "Omlouvám se, už budu muset jít." Postavil se a nahmatal učitelové dlaně, při čemž si už vzal svůj batoh, který učitel stále svíral.
"Jistě." Přikývl. "Pozdrav otce." Usmál se.
"Hm." Přikývl a s rukama před sebou, aby nahmatal další lavice, pomalu odcházel ze své třídy.
"Nechceš doprovodit?"
S mírným úsměvem se na něj opět otočil. "Byl byste moc hodný, už si tuhle školu nepamatuju."
"Ale, nebyl jsi tu jen okolo měsíce."
"Přes měsíc, pane učiteli." Opravil ho. "Za tu dobu jsem si stačil zvyknout na jinou školu."
"Slyšel jsem, že jsi chodil na střední do druhého ročníku na obyčejnou školu pro lidi, kteří vidí." S tím nechal Charlieho, ať se chytí jeho ruky a pomalu s ním vyšel směrem ven ke vchodovým dveřím.
"Ano, chodil jsem tam a bylo to hodně zajímavé." Zasmál se. "Mám hezké vzpomínky." Vydechl šťastně, ale i přes to v srdci cítil prázdnotu a smutek.
"To je moc dobře." Pověděl učitel a otevřel první dveře v přízemí. "Běž rovně a narazíš na další skleněné dveře, ty už jsou vchodové, nemůžeš se splést, nic jiného, než dveře, v této chodbě není." S tím se rozloučil a odešel i se zvoněním na další hodinu do jiné třídy.
Charlie se mírně usmál. "Děkuji." Šeptl a s nataženýma rukama ušel okolo patnácti kroků, dokud nenarazil na dveře. Chvíli je opatlával, protože nemohl najít kliku. Ztvrdl by tu možná na dýl, ale jeho záchrana přišla, když se ihned před ním otevřely dveře. "Ah, děkuji vám." Vděčně se usmál a vykročil vpřed. Narazil však do hrudi daného člověka. Zachytil se jí, aby nespadl. V tu chvíli se zarazil. Projel přes hruď člověka, který ještě za tu dobu, co zde oba stáli, ani jednou nepromluvil. "To, to není možné…" Vydal ze sebe šokovaně, při čemž cítil nával slz proudící po jeho tváři směrem dolů k zemi.
Beze slova stáhl Charlieho do objetí a vtiskl mu polibek do vlasů. "Nemůžu tě nechat jít." Šeptl tiše první slova.
"D-Dylane…" Vydal ze sebe přes veškerý šok a slzy. Nečekal to. Myslel si, že už se nikdy neuvidí a najednou ho čeká před školou, proč?
"Charlie, prosím, já…já tě potřebuju ve svém životě, neodcházej, nemůžu tě nechat odejít, jsi pro mě důležitý, měníš mě v lepšího člověka a já se nechci vrátit do starých kolejí." Vydal ze sebe tiše. "Nemůžu tě nechat odejít, protože…jsi pro mě nejdůležitější bytost." Povzdechl si a oddálil se od něj. "Charlie." Vydal ze sebe při pohledu na jeho ubrečenou tvář.
"To nic…" Vzlykl. "Překvapil jsi mě…já už nedoufal, že se někdy zase setkáme."
"Ty jsi prostě pako." Zasmál se. "Neplač." Zaprosil a něžně setřel jeho stékající slzy z tváře. "Pšt." Vydal ze sebe konejšivě.
"Snažím se uklidnit, opravdu se snažím…" Zakňučel.
Dylan se jemně usmál a pak, aniž by ho upozornil, spojil jejich rty.
Charlie nečekal a nechal se plně ovládnout svým zrychleně bijícím srdcem. Zapojil se do polibku, při čemž Dylana přitáhl k sobě blíže. Toužil ho cítit co nejblíž, chtěl se ho dotýkat, chtěl ho zase cítit, tak jako tenkrát.
"Charlie." Vydechl tiše a spokojeně černovlásek, když si ho mírně nadzvedl. Usmál se a do jejich nevinné hry zapojil i jazyk, který ihned začal pobízet ten Charlieho, aby se připojil. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se přece jenom dočkal. Hladil hnědovlasého menšího chlapce po zádech a snažil se ho zklidnit, protože na své tváři vnímal obtisk Charlieho stále stékajících slz.
Asi po deseti minutách se odhodlali od sebe odtáhnout. Jejich boj s jazyky skončil již dříve a remízou. Po té se jenom objímali a užívali si blízkost toho druhého.
"Tolik jsi mi chyběl." Přiznal hnědovlásek, když k němu zvedl své slepé bílé očka.
"I ty mě." Vtiskl mu letmou pusu na špičku nosu. "Jen jediná věc mě donutila s tímhle naším odloučením něco udělat." Pověděl tajemně.
"Jaká?" Zajímal se, při čemž naklonil hlavou mírně na levou stranu.
"Tohle." Vzal mu jeho pravou dlaň do své a nasměroval ji výš. Do pár sekund jeho ruku nahradil sešitek, který ihned Charlie začal prozkoumávat hmatem.
Otevřel ho a přejížděl přes vyryté tvary z toho, jak moc tlačil na tužku. Usmál se. "Takže jsi ho měl celou dobu…a já myslel, že jsem ho ztratil."
"Zapomněl sis ho v pokoji, našel jsem ho pod stolem." Pověděl tiše, když si ho opět přitáhl do objetí. Tak moc mu chyběly Charlieho nesmělé doteky a vůbec Charlie samotný. Stal se jeho osobní drogou, bez něj trpěl. Věděl to již dávno, ale také si to dlouhou dobu ještě ani nechtěl přiznat.
"Děkuji." Vděčně se pousmál a objetí opětoval. "Ale kvůli tomu, abys mi ho vrátil, tu nejsi, nebo ano?" Mírně se odtáhl.
"Ne." Pověděl. "Jsem tu proto, že je to bez tebe k nevydržení, chci být s tebou, Charlie. Už tě nechci opouštět, prostě jen…Charlie, já-"
"Dylane, já…" Skočil mu do řeči.
Chlapec ho nechal tedy mluvit, i když se mu ten Charlieho tón vůbec nelíbil.
"Věř mi, žes mi také chyběl, ani nevíš jak moc, ale to odloučení…" Sklopil hlavu.
"Charlie, co mi chceš tím vším říct?" Bál se. Měl z toho velmi divný a úzkostlivý pocit.
"Odjíždím, Dylane." Přiznal. "Za týden se s otcem stěhujeme do Japonska, jede tam za prací."
Chvíli bylo ticho. Černovlásek jenom němě třeštil zrak a mírně kroutil hlavou. "Nenechám tě odejít." Vydal ze sebe tiše a bezmocně.
"Dylane…" Vzlykl. "Otec chce, abychom zapomněli na vše, co se tady stalo. Mimo to se tam nestěhujme na pořád…" Dal černovlasému chlapci mírnou, ale i přes to mizivou naději.
"Kdy se vrátíš?"
"Otec říkal že nejdříve za půl roku. Musí se tam přestěhovat, aby našetřil peníze. Dostal tam dobrou nabídku, a pokud ho vezmou, budeme se moci vrátit až našetří dostatečnou sumu na to, abychom si mohli dovolit rodinný dům." Začal vysvětlovat. "Táta v našem bytě nevydrží, vše mu připomíná mamku, chce se odstěhovat jak z bytu, tak i z města."
"Nechci tě nechat…nemůžu…podívej, Charlie, já-"
"Všecko bude v pořádku." Usmál se na něj. "Vrátím se a věřím, že pak zůstanu jen a jen s tebou."
Dylan se po jeho slovech vcelku uklidnil, ale jen ten pocit, že Charlieho neuvidí tak dlouho, ho drtil. Nemohl s tím však nic udělat. Chápal rozhodnutí Charlieho táty a zabránit mu v tom nemůže. To by bylo nad jeho síly. Stejně by to nebylo ničemu platné, protože by ho neposlouchal a stejně by od něj Charlieho odvedl. Když tak uvažoval, úplně mu unikl fakt, že se Charlie rozešel cestou pryč ze školního pozemku.
"Dylane?" Vytrhl ho z neustálého přemýšlení a pak dodal: "Půjdeš mě odprovodit? Představím ti zbytek rodiny."
Ohlédl se na hnědovlasého slepce a chvíli jen zaraženě stál. Větřík si pohrával s jeho jemnými hnědými vlasy. V tento moment byl prostě k pomilování. Neznatelně přikývl, což druhý mladík nemohl nijak spatřit. Přešel k němu a propletl své prsty s jeho. "Kde přesně bydlíš?" Tázal se.
"Asi deset minut pěšky."
"Ty Charlie?" Zajímal se po třech minutách ticha.
"Hm?"
"Ty ze školy vždy chodíš sám?"
"Vždycky ne, ale už v devíti jsem ze základky trefil domů, tak mě rodiče nechali. To ještě žila mamka. Ta zprvu byla děsně proti, ale když viděla, že to zvládám, ustoupila a nechala mě." Usmál se při vzpomínce na svojí mamku. "A co ty?" Zajímal se po minutě ticha, které mezi nimi nastalo. "Jak jsi zjistil, kde chodím do školy?" Vyzvídal.
"No, ptal jsem se rodičů, kteří mi zjistili, ve kterém městě vlastně bydlíš, protože já si nebyl jistý. Pak jsem se ptal kolemjdoucích na slepeckou školu, nakonec jsem ji našel. Upřímně jsem rád, že je tu jen jedna střední škola pro slepé lidi." Začal vykládat, jak na tu školu vlastně narazil. "Pak jsem vešel dovnitř a na recepci jsem se zeptal, kdy končí druhý ročník a protože tam je spousty oborů a já nevěděl, kam přesně chodíš, řekl jsem jen tvé jméno a zjistil jsem, že končíš za tři hodiny, tak jsem si řekl, že na tebe před školou počkám." Usmál se.
"Tys čekal tři hodiny?!"
"Ano." Pověděl klidně. "A věř, že to za to stálo." Koukl očkem po Charliem, který šel po jeho levici. "A mohl jsi mi říct, že chodíš na uměleckou…"
Slepý chlapec mírně zrudl, při čemž sklopil svojí narudlou tvář. "No, myslel jsem, že ti to dojde, jen málokterý slepý člověk je obdařen uměleckým talentem. V naší třídě je nás jenom pět."
"A vsadím se, že ty jsi nejlepší ze všech."
Charlie jenom souhlasně pokýval hlavou. "To ano, to mi říkají i učitelé."
Dylan se šťastně pousmál a pak, když se Charlie zastavil, zpozorněl. "Hm, děje se něco?"
"Je tenhle panelák bílo zelený?"
Dylan koukl, kam ukazuje Charlieho ukazováček. Stál tam osmipatrový panelák. "Ano." Vydal ze sebe. Charlie ho nepřestane nikdy překvapovat. Někdy měl Dylan pocit, že hnědovlásek skutečně vidí.
"Dobře, takže já bydlím naproti." Ukázal na druhou stranu, kde stál panelák, který se zrovna zateploval. "Pojď." Pobídl ho a sám se vydal k dané budově.
"Charlie?" Oslovil ho, když stanuli ve vchodě baráku.
"Hm?"
"Myslíš, že je to dobrý nápad?"
"Co přesně myslíš?"
"No…jít k tobě, poznat tvojí rodinu…"
"Táta a moje dvě sestry tě chtěli poznat už dávno, protože doma nemluvím o ničem jiném." Zasmál se. "Už jim to trochu leze na nervy, ale říkali, že by tě rádi poznali a rádi by zjistili, jestli jsi tak úžasný, jak tvrdím."
Spokojeně se usmál. Bylo hezké slyšet, že o něm Charlie mluvil před svojí rodinou a ještě hezčí bylo, že ho chtějí poznat. Jen se bál jediné věci. A to, že se jim nebude líbit a že ho k Charliemu už v životě nepustí. Dylan však cítil, že tohle je první a možná i poslední příležitost, jak jim říct, ať mu Charlieho neberou. Byl rozhodnutý přiznat své city, ať už to přijmou nebo ne. On se prostě nedovedl smířit s tím, že by Charlie odjel. Byl rozhodnut pro něj bojovat. A ne jen pro něj, ale i pro jejich vzájemné štěstí. Protože věděl, že tohle dlouhé odloučení bude bolet oba úplně stejně a nikdo tu bolest nebude schopný zastavit.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nu nu | 12. října 2013 v 0:47 | Reagovat

Už jim to nekomplikuj..:(

2 Yukiš Yukiš | 12. října 2013 v 10:32 | Reagovat

Souhlasím -.-" Chudáčkové ...Snad to dopadne dobře!

3 nika-chan nika-chan | 12. října 2013 v 13:55 | Reagovat

Nech Charlie neodíde :) Ďakujem za nový diel :D

4 Eris Eris | 12. října 2013 v 15:03 | Reagovat

Jennyskooo.....zlobiis!!! Nech uz je byt!!! At jsou spoluuu!!!! XDDD

5 Nioru Nioru | Web | 30. října 2013 v 20:33 | Reagovat

Jenny to snad nemyslíš vážně??!!!! :DDDD Jestli Charlie odjede do Japonska tak já přijedu za tebou do Orlové! :D A věř mi že to nebude zdvořilostní návštěva zlato! :D Takže doufám že do příštího dílu se polepšíš!! :D Jinak moc pěkný díleeeek! *.* Přeju jim všechno nejlepší a ať jim to výjde! :)Takže já jdu hned dál protože mě jinak asi střelíí! :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama