Poslední výkřik

 rozloučení s blogem a čtenáři

Opouštění všeho, v co jsme věřili - 2.Díl

31. října 2013 v 8:00 | Jenny a Nioru |  Opouštění všeho, v co jsme věřili




Stella: Mírně zakroutím hlavou. "Ne." Povím tiše. "Prvorozená je Elizabeth, ta rudovlasá upírka tak moc podobná otci." Povím tiše.
"Slečno!" Snaží se mě zadržet Mira.
"Já jsem nejmladší, jsem Stella a je mi teprve třicet." Povím popravdě s hrdou tváří. "Předpokládám, že vy jste stejně starý jako Elizabeth, té je přes pět set, už je dospělá a já..." Sklopím oči. "V porovnání s ní jsem ještě dítě." Šeptnu tiše, ale pravdivě.



Faust: Šokovaně se na ni koukám. To jsem vážně nečekal. Pak kouknu na otce. "Ty jsi to věděl?" otážu se, když přejdu blíže k jeho trůnu.
"Ano." přitaká. "Dohodli jsme se tak s jejím otcem." zodpoví mi otázku.
"Ale vždyť to musí být nejstarší dcera, ne?" namítám opět.
"Věci se neustále mění, Fauste." řekne a pokyne mi "Odveď je do jejich pokoje. Doufám, že se vám zde bude líbit." popřeje oboum.



Stella: "Pane." Ukloním se na důkaz mé pocty a respektu.
"Tudy prosím." Pobídla mě Mira, když ukázala, abych šla jako první, pak se sehla pro mé skromné zavazadla a sama cupitala tak jako vždycky za mnou, aby mne měla pod dohledem.
Když se zastavíme u jedných křídlových dveří, kouknu mladíkovy do tváře, když vidím jeho oči, které se náhle začaly dívat do těch mých, uhnu pohledem. "Tohle je..." Šeptnu. "Vstup do mého lože?" Zeptám se zaujatě. Začnu oné dveře ihned obdivovat. Jak asi bude vybavená místnost? Bude také tak bohatě zdobená?



Faust:"Ano." řeknu mírně zaskočeně. "Tady budeš spát a tvá služebná s tebou. Vyžádala si to." odpovím ji. Když začne zkoumat naše dveře, musím se na ni koukat a uculovat se. "Asi nejsi na takové věci zvyklá, že?" optám se jí a jdu za nimi, když její služebná otevře dveře. "No, řekněme, že můj otec je na takové věci háklivý." uchcechtnu se, opřu se o futra a koukám, jak Mira vybaluje.



Stella: Poslouchám jeho slova, ale ani na jedno z nich neodpovím. Vejdu do pokoje, když si uvědomím, že už to mám povoleno. Stoupnu si k oknu a hledím na velkou zahradu tohoto obrovského domu. Ani můj otec nemá tak obrovský barák, ani tak obrovskou zahradu.
Pousměju se a nechám Miru, ať mi vybalí pár skromných věcí, které bych si mohla obléknout, abych ze sebe shodila ty těžké spodnice.
"Pane, žádám vás počkat na slečnu venku." Podívala se na Fausta, když na postel položila rudé šaty se šněrovacím korzetem, díky bohu bez spodnic.
Jen, co za námi zavře dveře, moje chůva mi pomůže sundat těch pár kilo oblečení, které jsem na sobě nesla přes patnáct hodit. Beze slova mi pomohla do šatů, které byly oproti těm předchozím lehké jako peří. "To je lepší, konečně se cítím lehčeji." Pousměju se a párkrát se v mých nejoblíbenějších šatech zatočím.
"Slečno, chovejte se slušně, tohle se nehodí." Napomene a otevře dveře. "Slečna je připravená." Oznámí s mírným úklonem mému snoubenci.



Faust: Zrovna jsem se odrazil od stěny, abych odešel, když ta její služebná, Mira, otevřela dveře a vpustila mě dál. "Dobře...to zvládneš." přesvědčuju se v duchu. S povzdechem vejdu a zvednu dosud sklopenou hlavu. Zůstanu stát v půli cesty a koukám se na tu bytost před sebou. "Jak se někdo může za takvou chvilku tak změnit?" pomyslím si. "Ehem..." odkašlu si, abych se zbavil knedlíku v krku. "Chtěl jsem se vás jen zeptat, jestli něco nepotřebujete. Můžete se mě zeptat na cokoli, co chcete vědět. Vyhovuje vám pokoj?" ptám se a čekám, co mi přijde v odpověď.



Stella: "Pane." Ukloním se. "Omlouvám se, jsem nevychovaná, a vůbec..." Sklopím pohled, ale svojí větu nedořeknu. "Pokoj je v pořádku, jenom…" Zdvihnu k němu svůj zrak. "Ne, že by mi to nějak vadilo, ráda se seznamuju s novými bytostmi, ale já...já ještě nechci, aby můj život skončil, pane." Posmutním. "Jsem zvyklá chovat se jinak, dává mi to mnoho úsilí, aby ze mě bylo tohle." Poukážu na svojí maličkost. "Já...nerada se chovám tak dospěle, slušné vychování nepostrádám, jenom vás prosím, pane Fauste, mohla bych se chovat víc jako já?" Zajímám se. Bojím se jeho odpovědi, ale dříve než odpoví, přicupitá ke mně Mira a začne mi vyčítat vše, co jsem řekla.
"To snad nemyslíte vážně, slečno Stello, za tohle nám vyhlásí válku!" Okřikne mě a já už mám jejího kázání plné zuby.
"Miro." Pousměju se a pak ji zpražím pohledem. "Běž se projít, dávám ti volnost, nech mne chvíli s mým snoubencem o samotě." Řeknu ledově klidným hlasem.
"Slečno-"
"Vypadni! Hned!" Křiknu, když poslechne, ukloní se a odejde, jen se posadím na postel se skleslým výrazem ve tváři. "Omlouvám se Vám, Fauste, ve Vaší přítomnosti již jindy nezvýším hlas." Vlasy mi spadají do tváře. Lituju svých činů, ale už se to nedalo poslouchat.



Faust: Zaskočeně se na ni dívám. Toho, čeho jsem byl právě svědkem, jsem se bál. Nějak jsem tušil, že k tomu všemu byla donucena, ale teď mi dala důkaz. "Sakra, co teď?" ptám se sám sebe, když si promnu kořen nosu. Nevím jak se utišují slečny. Jsem vlk a donedávna jsem byl samotář. Pak si povzdechnu a přejdu k posteli, na které sedí. "Mohu?" optám se a přejedu pohledem z ní na místo vedle ní a zpět. "Jistě..." šeptne a já se vedle ní posadím. "Víš, Stello...odhoďme teď veškerou folmalitu. Jsem tu jen my." uvedu jí hned ze začátku na pravou míru. Natáhnu ruce dozadu, čímš se trochu nakloním. Je mi tak příjemněji. "Já...taky jsem nebyl dvakrát nadšený, když mi otec řekl o dohodě mezi jím a tvým otcem. Zprvu jsem si myslel, že to bude nemožné. Dvě bytosti a tak odlišné. My jsme volnomyšlenkáři a vy usedlíci. To přece nemělo klapat, ne?" začnu svoje vyprávění. Podívám se na ni, ale má pořád skloněnou hlavu. Do očí ji nevidím přes clonu tmavých vlasů. "Jenže teď, když tě poznávám, si uvědomuju, že jsi úplně jiná než jak jsem si tě představoval. Upřímě jsem ani nedoufal, že tady tak stebou budu sedět a volně konverzovat." řeknu popravdě, ale jemně. Stále žádná odpověď, jen si všimnu, že se ji chvějí ruce. No, asi bych to už měl ukončit a nechat ji o samotě. "Takže...pokud jde o to být sama sebou, tak buď." řeknu a vztanu. "No, já už půjdu, mám ještě spoustu práce. Takže...kdyby cokoli, neboj se říct." řeknu ještě a spěšně odejdu.



Stella: Mírně se usmívám. Nemůžu uvěřit tomu, že můj nastávající je tolik chápavý. Z té jeho aury se celá třesu, ale vše je v pořádku. Není to chvění strachu, ale očekávání.
Když odejde, jsem konečně nucena se uvolnit. "Není vůbec špatný." Pousměju se.
Když do dvaceti minut vletí Mira do pokoje, chvíli si myslím, že snad viděla ducha. "Neudělal vám nic? Jak se cítíte? Jste v pořádku? Nezjistil-" Zarazí se a já spěšně vstanu.
"Co by neměl zjistit?" Tázám se jí.
"No, to víte, přece, že jste tolik protestovala sem jít, nebylo by to od vás nijak zdvořilé, tohle by je urazilo ze všeho nejvíc." Poví.
Mírně si povzdechnu. "Ne, nic takového, vlastně, Faust je až moc chápavý a hodný, není takový, jakého jsem si ho představovala." S tím přejdu opět k oknu a zadívám se na vlkodlaky, kteří trénují. Mění se ve vlky a hryžou se hlava nehlava. "Miro? Myslíš, že i já budu moct jednou ukázat své schopnosti?" Zajímám se, ale moje chůva pomlčela. Já jen se zájmem sledovala smečku vlků, kteří si dokazovali, kdo z nich je jak zdatnější a lepší.



Faust: Chvíli jsem stál opřený o dveře a zhluboka jsem dýchal. Pak jsem se od nich konečně odlepil a šel jsem tam, kde jsem se už v jejím pokoji rozhodl. Před dveřmi do otcovy komnaty se ale zastavím. Najednou mě přepadne zvláštní pocit. "Co když to otce naštve. Možná bych se mu neměl zmiňovat, že je tady proti své vůli. Můj otec je impulzivní, na to ho znám moc dobře. Ještě by vyvolal válku." a právě tohle rozhodne. Otočím se a odejdu.



Stella: "Jak dlouho ještě hodláte stát u toho okna? Nachladnete." Varuje mě Mira a já s hlubokým povzdechem prohodím očima.
Ozve se zaklepání na těžké dveře, když jde Mira otevřít, já se opět soustředím na bojující vlky.
"Jistě, děkuji." Slyším jenom Mirinin hlas a pak poslouchám její další příkazy a rozkazy. "Slečno Stello, Faust a jeho otec chtějí s vámi povečeřet ve velkém sále, máte tam být přesně o půl sedmé." Přečte mi lístek, který ji přineslo služebnictvo.
"To je až za tři hodiny." Prohodím. "Jdu se projít." Řeknu dříve, než mi stačí cokoliv namítnout. "Neměj obavy, přijdu včas." Pousměju se, otevřu okno, na které vyskočím a pak s třemi salty skončím na chodníku v té úžasné zahradě. Upravím si šaty a jdu směrem k vlkům v úmyslu trochu si s nimi zaskotačit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nika-chan nika-chan | 31. října 2013 v 16:17 | Reagovat

super :P hlavne ten koniec :D ďakujem strašne sa mi táto časť páčila :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama