Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

4.Díl – První komplikace

11. října 2013 v 7:00 | Jenny a Eris |  Navždy v utajení








Oli: "Hm, ale není to tak zlý." Usměju se, když se konečně ve filmu vyjasňují veškeré věci.
"Náhodou, je to moc dobrý!" Ohradí se Jamie.
"Tvé názory ti neberu." Pokrčím rameny a pak se obrátím k oknu. Chvíli se zamračeně dívám a pak se ohlédnu na Jamieho. Obejmu ho kolem krku a přikloním se k jeho uchu. "Mám pocit, že nás někdo sleduje, pokud je tomu tak, měli bychom se chovat jako milenci." Hlesnu a očima ukážu na panelák, který stál naproti.
"Máš pravdu, na té střeše, že?" Šeptl.
"Hm." Hlesnu. "Myslíš, že nás hlídají?"
Jamie se na mě otočí a mírně se usměje. Já na něj nechápavě hledím, pak se vyděsím, když okno zasáhne kulka. S vytřeštěným zrakem se dívám jak Jamie klesl na zem s ránou někde na zádech, pokud ho trefili do zad, já to raději nezkoumal. "Jamie?!" Vykřiknu a klesnu k němu. "Jamie…" Hlesnu otřeseně a pak se kouknu z okna. Ten někdo se nás snaží zabít…proč? Kdo je to?! "Vydrž." Šeptnu. On jenom sykne bolestí. Ihned vezmu do rukou mobil a zavolám záchranku, pak i šéfovi a oznámím, co se stalo. Naštěstí rána nijak nekrvácela, ale i tak jsem se vyděsil.
Když záchranka přijela, aby odvezla Jamieho na ošetření, já se odebral k šéfovi, protože zjistil další věci ohledně našeho případu.
"Zdá se, že po vás jde jistý gang. Mezi gangem, do kterého jste se dostali a mezi tím, který se vás snaží zlikvidovat, existuje jistá rivalita. Oba tyto gangy pracují na tom stejném a oba se snaží zlikvidovat toho druhého." Prozradí mi šéf.
"Takže myslíte, že ti lidé…ti nezvěstní lidé…"
"Mohli bít uneseni těmi druhými." Přikývl.
"Sakra…nějak se nám to tu komplikuje." Zavrčím a podrbu se ve vlasech.
"Jedno je jisté, budete se s nimi střetávat na závodech, vašim cílem je dopadnout oba vůdce těchto nesmyslných gangů." Pověděl.
"Ano, víme, ale je jasné, že prvně potřebujeme důkaz. To, že nás teprve testovali se zkušenostmi a auty hned neznamená, že nám ukážou, jak to u nich chodí a co se tam všecko děje." Vyhrknu ze sebe.
"Uklidni se trochu." Povzdechl si. "Prozatím tě z tohoto případu budu muset odvolat."
"To v žádném případě, aby nabrali podezření? Ani omylem, už tak jsme v tom s Jamiem až po uši, nenechám to jen tak."
"Oli, oběma vám šlo o život!" Štěkne na mě.
"Jo, vím, ale když už v tom jednou jsem namočený, tak to dotáhnu až do konce!" Vyjeknu.
"Děláš si srandu? Sám?"
"Nebojte, budu opatrný, až se Jamie uzdraví, určitě přijde. Nenechá mě v tom." S tím se otočím k odchodu.
"Proč myslíš?" Zajímal se šéf.
Usměju se. "Protože takový není." Hlesnu a vyjdu z jeho kanceláře.





Jamie: Týden si mě nechali v nemocnici. Byla to otrava. Hned, jakmile mě pustili, mě chtěl šéf vidět. Zašel jsem za ním.
"Chceš pokračovat?" zeptal se mě hned.
Přikývnu.
"Mohli tě zabít!"
"To je riziko našeho povolání, pane."
Složil hlavu do dlaní. "Dobře. Vrať se do bytu, tvůj parťák už tam čeká."
"Vy jste nechal toho zelenáče, aby všechno zařizoval sám?"
Naštvaně na mě pohlédl. Okamžitě jsem zmlkl.
"Chtěl to sám. Nemůžu mu bránit."
"Dobře." Odešel jsem a autem jsem se vrátil do bytu. Když jsem otevřel dveře, Oli na mě skočil a objal mě.
"Konečně jsi tady!" vykřikl.
"Co blázníš?" vyjel jsem.
"Hraj se mnou. Přišli sem," šeptl potichu.
Pochopil jsem a objetí mu vrátil. Když se chtěl ode mě odtáhnout, spatřil jsem, jak zrovna vyšel ten hnědovlasý, s kterým Oli závodil. Přitáhl jsem Oliho k sobě a políbil ho.
Skoro sebou cukl, jak se lekl, co dělám, ale neměl na výběr.




Oli: "Hm." Vydám ze sebe jen, ale on nepřestával. Mé roztřesené rty mu po chvíli začaly odpovídat. Hra se protáhla v opravdový vášnivý polibek. Nesměle a opatrně jsem mu zamotal své prsty do vlasů a on si mě mírně nadzvedl a přitáhl blíže.
"Jsem doma, zlato." Usmál se, když jsme ten krátký a přes to nekonečný polibek opustili a odtáhli se od sebe.
"Jak krásné shledání." Usmál se Marco, a koukl na mojí tvář, na které se objevily mírné ruměnce.
"Heh, myslíš, že by beze mě vydržel? Ani omylem, je to zlatíčko, které je na mě závislé." Uchechtl se Jamie a já se sklopením hlavy zrudl o to víc. "Že ano?" Otočil se na mě a já beze slova přikývl.
"Jak dlouho už jste vlastně spolu?" Zajímal se a hned vyzvídal.
"Asi okolo tří měsíců." Usmál se Jamie.
"Škoda, za hřích by fakt stál." Zasmál se ten, u kterého jsem zaslechl, že mu říkají Marco.
"Hm…to ano, ale ještě mě ani nenechal, moc se stydí."
"Ehm..to…není pravda…" Hlesnu.
"Nestyď se je to přirozené." Zasmál se Jamie a pohladil mě ve vlasech.
"Jste sladcí." Okomentuje to Marco a pak se otočí k odchodu.
"Hm…" Zavřu oči. Jeho doteky…líbí se mi a každý dotek jsem si užíval, jak nejvíc jsem mohl, proč? Když Marco odešel, hodil jsem po Jamiem zlobný pohled. "Ty si to fakt užíváš, co?!" Zavrčím tiše a v rozpacích.





Jamie: "Heh?.....ano, zlato," řekl jsem mu.
Nechápavě na mě pohlédl a já mu pak naznačil, ať jde přede mnou, rovnou do obýváku. Bylo jich tam víc, a jakmile jsem vešel, přitáhla se na mě jejich pozornost.
"Zdar," dostal jsem jen ze sebe, protože mě překvapilo, kolik jich tu je.
Kývli na pozdrav.
Nevím, co mě to popadlo, ale sedl jsem si na zem a opřel jsem se o stěnu. Vzpomněl jsem si, že tohle jsem dělával jen, když jsem byl mladší. Tak proč teď najednou?
Začali se s Olim o něčem bavit. Nevnímal jsem, protože se mi v hlavě začal promítat ten polibek. Pořád a pořád dokola, ale hlavně ten pocit, když mi začal odpovídat. Co to bylo za pocit? Co? Co se to s námi děje, sakra? Opřel jsem si hlavu o kolena a nevnímal, byl jsem rád, že jsem "doma" a víc nic. Nevnímal jsem jejich rozhovor, dokud se mnou někdo nezaklepal.
"Lucasi?"
"Hmm?"
"Lucasi vnímáš vůbec?"
"Hmm….."
"Je ti dobře?"
"Hmm…." Neměl jsem sílu odpovídat. Vůbec jsem netušil, kdo na mě mluví, nebo o čem mluví, jenom jsem pořád opakoval dokola.
Někdo se ode mě zvedl, něco jim řekl a pak všichni začali odcházet.
Nevím, proč mám tenhle výpadek, ale vůbec nevnímám slova. Jen okolí. Nemohl jsem zachytit žádnou srozumitelnou myšlenku, pořád jsem měl v lhavě prázdno, ale přitom plno věcí. Nechápal jsem.




Oli: Doprovodím je ven s tím, že zřejmě Jamie ještě stále blouzní z léků, které do něj v nemocnici cpali. Dohodli jsme se, že zítra přijedu, spíše, že mě vyzvednou. Přikývnu. Konečně je to tu…vezmou mě na opravdové závody! Když za nimi zavřu, opřu se o dveře a pro sebe se usměju, pak si vzpomenu. "Jamie!" Šeptnu otřeseně a přiběhnu k němu. Znova s ním jemně zatřesu. Nevnímá. Pořád jen vydává nepřítomné zvuky. "Jamie?" Šeptnu tiše a hluboce si povzdychnu. "Tak pojď." Šeptl jsem a pokoušel jsem se ho zvednout. I když s obtížemi, ale povedlo se. Dobelhal jsem se i s ním k posteli, kde jsem ho položil a přikryl. "Jamie…co je ti?" Zajímám se, když k němu přisednu a pohladím ho po ruce, abych zjistil jeho reakci. Po chvíli se smutně usměju a plánuju u něj prosedět, dokud se sám neprobere.




Jamie: Nevím, proč ani kvůli čemu, ale byl jsem mimo a to hodně. Nespal jsem, jen nevnímal. Cítil jsem, jak mě někdo dostal do postele a sedl si vedle mě. Chytl mě za ruku a v té chvíli jsem usnul.
Nevnímal jsem čas, ani jak dlouho jsem spal, jen vím, že když jsem se probral, seděl tam.
"Oli?" lehce jsem s ním zatřepal.
Pohl se a otevřel oči.
"Co se…..Jamie!" vykřikl a silně mě objal.
"Blázne. Pusť mě!"
Udělal to okamžitě.
"P-promiň…já jen, že…..jsem rád, že jsi se probral. Vypadal jsi předtím hrozně."
"Mě jen tak něco nezabije, zelenáči," řekl jsem se smíchem.
Uraženě na mě pohlédl a otočil se ke mně zády.
"Hej! Já to tak nemyslel!"
"Myslel!"
Povzdechl jsem si a vylezl z postele. "Co tu vůbec chtěli?"




Oli: "Hm." Zapřemýšlím se a znova se na něj podívám. "Zjistili, že jsi pryč, takže tu za mnou chodili, asi něco chtěli začít bez tebe, přišel jsi právě v čas." Řeknu zapřemýšleně. "Hm…zítra mě chtějí vyzvednout, mám jet závod za jejich gang…prý máji s někým nevyřízené účty, bojím se, že po mě budou vyžadovat, abych se toho, proti komu pojedu, zbavil." Šeptnu.
"Takže, ujasněme si to…" Pověděl a posadil se. "Ty máš jet zítra závod, ano?" Přikývnu. "Zamítá se." Pověděl okamžitě.
"A-Ale-"
"Žádné ale, ještě je čas, odmítni to…"
"To nejde!"
"A to proč?" Zajímal se.
"Protože to nejde." Hlesnu.
"Oli, vzpamatuj se, tohle nemůžeš nikdy zvládnout…" Šeptl.
"Zvládnu to." Zavrčím. "A hned zítra ti to dokážu!" Kouknu mu odhodlaně do očí. "Je mi jedno, co mi řekneš, vybrali mě…musím pro ně závodit, jinak se nikdy nedostaneme blíže k pravdě." Šeptnu.
"Slibuješ, že budeš v pořádku?"
Udiveně na něj pohlédnu, pak se usměju. "Přece jen ti nejsem tak lhostejný." Šeptnu.
"Říkals něco?"
"Ehm, ne…co tvé zranění? Vypadalo to ošklivě, dostal jsi to do zad, že?"
"Ne, jenom do boku, v tom je rozdíl, a hojí se to rychle, byl to škrábanec, naštěstí."
"To jsem rád." Usměju se a pak mezi námi nastane ta trapná chvíle ticha.





Jamie: Chvíli jsem seděl v posteli. Náhle bez jakéhokoliv přemýšlení jsem vstal a zašel do kuchyně, udělat nějakou večeři.
Při přípravě mi vířily myšlenky, jakoby se z nich utvořilo tornádo a chtělo to všechno ven. Byl jsem naštvaný a zároveň nadšený, že se hneme s případem, ale pokud to Oli nezvládne, zabijou ho a to vážně nepotřebuju. Vyčítal bych si to. Jako to předtím….. "Sakra!" zaklel jsem a praštil pěstí do linky.
Oli nakouknul do kuchyně, jestli se něco nestalo. Podal jsem mu talíř s jídlem a sedl jsem si ke stolu.
"Kolikrát tu za tu dobu, co jsem tu nebyl já, byli oni?" zeptal jsem se dosti zmateně.
"Asi třikrát, vždy ob den. Jednou si mě zavolali na závod, ale jinak nic."
Přikývl jsem. "Jel jsi s nováčkem?"
"Jo, ale vyhrál bych to i bez rukou, on byl vážně hroznej," přiznal.
Uchechtl jsem se. "Až tolik?"
"Jop."
Usmál jsem se a věnoval se jídlu.





Oli: "Když nad tím tak uvažuju…" Zapřemýšlím se. "Ten den u silnice, na které se závodilo, stálo černé auto. Ten, který na mě pořád naráží…no víš, který ne? Ten debil Marco, ne ten blonďák, ale ten hnědovlasý tupec." Popsal jsem mu toho debila.
"Jo, vím, kterého myslíš." Přikývl.
"Tak ten z auta vytáhl černý kufřík, který byl dobře zajištěný, buď tam byly peníze, nebo něco jiného."
"Co myslíš, že tam mohli mít?"
"Šéf nám přece řekl, že můžou jet i v různých drogách…tak jestli náhodou nedostali novou zásilku." Šeptnu.
"Hm…fajn…to prověříme později." Pověděl. "Ještě něco neobvyklého?"
"Ano, závodníci z našeho gangu si sypou jakýsi bílý prášek do pití…vypadají po tom hodně divně, ale taky jim to umožňuje lépe se soustředit, myslíš, že právě to pašují? Že mají něco, díky čemu vyhrávají?"
Jamie se zamračil. "Pochybuju, že po tom všem, co jsi mi řekl, tě někam zítra pustím."
"Jamie!" Zavrčím. "Nic se mi nestane."
"Jasně a co ta látka v pití? Co když budou chtít, aby sis taky dal?!" Křikne po mě.
"Odmítnu to…nejsem blbý, Jamie!" Vrátím mu jeho zvýšený tón.
"Však ty vůbec nevíš jaká je to vážná situace!"
"A ty snad ano?!"
"Nemíním se s tebou o tom hádat!"
"Tak po mě laskavě nekřič." Řeknu ledově klidným hlasem. "Vždy jsi mě jenom shazoval, urážel, nebo jsi mi zakazoval a já už toho mám dost! Já se ti snažím vyjít vstříc a věřit ti, to parťáci dělávaj! Ale ty na to vyloženě sereš! Už mě to nebaví!"
"Oli, poslouchej mě-"
"Ne…tentokrát ne…nejsem tak blbý, jak si myslíš a hodlám ti to jednou pro vždy dokázat." Odsunul jsem svojí židli od stolu a odešel jak z kuchyně, tak i z bytu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katia Katia | Web | 11. října 2013 v 14:41 | Reagovat

Já už chci další dííííl!!! Proč to musí být jen pátky?! :'C dokonalý díl :3

2 Yukiš Yukiš | 11. října 2013 v 14:56 | Reagovat

Úžasné! :) Honem další díl! :3

3 nika-chan nika-chan | 11. října 2013 v 15:39 | Reagovat

Dúfam, že sa Olimu nič nestane a ďakujem :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama