Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

Srdce místo očí - 5.Díl

31. srpna 2013 v 18:54 | Jenny |  Srdce místo očí
Vím, že jsem slíbila další díl ZN, ale když na to teď opravdu nemám náladu... -.-" *ignoruje fakt, že ji Eki zřejmě zabije a nebo pohřbí zaživa*
Místo toho jsem se vrhla na povídku, na kterou jsem zrovna teď měla náladu a nápady =)
No jo...nesmím se do ničeho nutit...takže, doufám, že ZN přibude co nejdříve aniž bych to nepsala v otrávené náladě =)
Dnešní dílek vyšel skoro na tři stránky xD *Lepší se v rozepisování*
A o čem vlastně dnešní díl je?
Jak pokračuje sblížení Charlieho a Dylana? V dnešním díle se dozvíme Dylanové nejhorší obavy =) *Toho řekla vážně hodně, že?* xDDDD
Takže přeju příjemné počtení ^^







Uběhl měsíc, o Charlieových rodičích pořád žádné zprávy. Dokonce i žena, která ho do této rodiny zavezla, se již za ním nestavovala. Prý už to nebylo potřeba.
Ve škole to měl hodně těžké. Zvládat učivo, které je na úrovni normálním žákům, šlo moc špatně. Vlastně celkově se mu to učilo strašně špatně. Učitelé mu dávali na doma papíry, ze kterých se společně se svojí opatrovnicí učili. Četla mu zápisy a on se je snažil pobrat a pak zopakovat. Takhle se učil doma. Zaneprázdněn učením s Dylanovou mamkou. Ve škole zase jenom bedlivě poslouchal výklady učitelů. Zkoušený byl vždy jenom ústně.
Dylan už svojí mamku pomalu ani neviděl, stejně jako otce, který věčně pracoval a jen zřídka chodil domů. Jako vždy. U něj už si zvykl, ale aby neměla čas ani jeho mamka, to nedokázal přijmout.
"Tse." Odsekl, když nahlédl do pokoje Charlieho. Seděla s ním na posteli a učili se, jako každý den. "Ví vůbec ještě, že existuju?" Zajímal se. Popravdě žárlil a to dost. Obrátil se a zamířil zpět do svého pokoje. Lehl si na postel, ruce položil za hlavu a sledoval strop, jako vždy, když přemýšlel, nebo vzpomínal.



"Zase pozdě?"
"Promiň, opět jsem ztratil směr…zašel jsem úplně jinam." Omluvil se mu a dál mlčel.
"Fajn, tak už pojď." Odsekl a přestal se opírat o budovu školy. Chytil ho za zápěstí, jako vždy a vláčel ho za sebou.
"Dylane?"
"Hm?"
"To ti fakt tak vadím?"
"Co myslíš?!" Švihl po něm zamračený pohled.
"Omlouvám se…"



Skousl si spodní ret a zavřel oči. "Idiot." Povzdechl si a vyzvedl se do sedu. Levou dlaní se chytil za hlavu. "Jak dlouho bude předstírat, že nemá žádné problémy?" Zavrčel.
Charlie byl velmi dobrosrdečný člověk. I věci, jako je šikana, bral s úsměvem a snažil se z toho něco naučit, nebo se jenom ponaučit z chyb, které dělal. A to je možná to, proč Dylan tak zuřil. S tímto chováním se ještě nikdy nesetkal a nevěděl, jak na něj reagovat.
"Můžu?" Vytrhl ho z přemýšlení hlas Charlieho, který právě před chvíli otevřel nenápadně dveře.
"Co chceš?" Koukl na něj trochu překvapeným pohledem.
"Hm…jen s tebou mluvit. Máš čas?"
"Ne, vypadni." Zavrčel.
"Ale-"
"Padej z mého pokoje!" Vyjekl.
Charlie se mírně zachvěl a pak udělal krok zpět. "Omlouvám se, Dylane, už budu zticha." Smutně se pousmál a nahmatal stěnu, po které se dostal do svého pokoje.
Dylan nervně praštil hlavou do polštáře. "Sakra!" Zavrčel. Nechtěl být tak krutý, jenom neměl náladu. Znova si povzdechl a raději schoval hlavu do dlaní. "Zase jsem vše posral…" Povzdechl si, zvedl se a zavřel dveře. Přešel k oknu a vzal hrníček, který zanechal na parapetu. Upil trochu čaje a ohlédl se ke stolu, kde měl na stěně, přímo naproti stolu připíchnutý obrázek. Nepatrně, aniž by si to uvědomil, se usmál a vzpomínal na tu chvíli, kdy ho viděl tohle kreslit. Pak odvrátil zrak, položil hrníček opět na parapet a usedl ke stolu k úkolům, které měl na zítra.




"Hele, lásko? Co takhle zajít do kina?" Připlazila se k němu ta blonďatá barbie o přestávce, když seděli na trávě pod stromem, jako vždycky.
"Neotravuj." Odsekl.
"Prosím?" Povytáhla obočí a přisála se mu na krk svými rty.
"Kurva, Sáro, neser!" Zavrčel a odstrčil ji.
"Co si myslíš? Jsem tvá holka, ne? Jak se opovažuješ se mnou jednat tímto způsobem?!" Začala se s ním hádat.
"Neměla jsi mě provokovat, víš přece nejlépe, jaký jsem, když mám mrzutou náladu." Mluvil k ní ledově klidným hlasem.
"Víš co? Fajn! Zůstaň si sám! Pěkně dlouho totiž nic nebude!"
"Fajn, nevadí, stejně jsi úplné dřevo, co se sexu týče." Uchechtl se.
Dívka zrudla vzteky a pak si upravila svojí mini sukni a bílou halenku. "Nesnáším tě!" Procedila skrze zaťaté zuby a vyšla směrem do budovy. Nezapomněla při svých ladných krocích vrtět boky.
"Měj se." Uchechtl se a pak zase lehl do trávy.
"To jsi nemusel, Dylane." Koukl na něj Kevin, jeho nejlepší kamarád.
"Už i ty začínáš?" Hodil na něj zvědavý pohled, ale Kevin ihned na to raději zakroutil hlavou.
"Co tě žere?"
"Nic…"
"Dylane…řekni mi to…" Naléhal.
"Ten slepý skrček stáhl veškerou rodičovskou pozornost na sebe, dělají jako bych neexistoval." Zavrčel podrážděně. Ve skutečnosti se bál…žárlil a bál se, že mu Charlie vezme jeho rodinu.
"Aha."
"Nenávidím ho!" Křikl. I když přemýšlel, že by ho i mohl přijmout, jeho hrdost mu to nedovolí.
"Tak se na něj vykašli." Uchechtl se Kevin. "Nech ho, ať najde cestu domů sám, dej mu to jako trest." Zasmál se.
"To nejde." Hlesl.
"Proč?" Podivil se Kevin.
"Heh, je slepý, nezná ani adresu a mobil je mu na dvě věci, když nevidí, mimo to-" Zarazil se.
"Hm?" Kevin povytáhl obočí.
"Vlastně nic." Postavil se a oklepal si kalhoty od suché hlíny. "Jdem?"
Kevin přikývl a s Dylanovou pomocí se také postavil na nohy a oba se rozešli do školy.





O další přestávce procházel druhým patrem, když v tom…
"Hele, kam si myslíš, že jdeš?!" Ozval se pobavený hlas, následně se ozvalo popadaní lehčích předmětů k zemi, pak i dopad něčeho tvrdšího.
Nechtěl tomu věnovat moc pozornosti, ale zvědavost byla silnější, nakoukl za roh, kde vyděl čtyři kluky a dvě holky. Opřel se o stěnu a složil ruce na prsou, čekal, kdy si ho někdo všimne, pokud vůbec.
"Na něco jsme se tě ptali!" Vychrlila ze sebe tentokrát holka posměšným tónem.
"Do třídy." Vyšlo z chlapce, který seděl na zemi a vypadal, že zakopl, nebo v jeho případě, že do něj někdo strčil a on spadl.
"Nepatříš k nám! Jdi domů!" Křikli na něj a pak se rozešli do místnosti napravo od nich.
Jak Dylan předpokládal, nevšimli si ho. Zamračil se a chvíli tam ještě stál, koukajíc na toho kluka.
Hnědovlasý mladík, jehož husté vlasy sahaly až po ramena, začal rukama bloudit po zemi a tím hledat spadené věci i batoh.
"Eh." Uchechtl se a otočil se k odchodu, pak se zarazil. Sťal ruku v pěst a po chvíli válčení sám se sebou to vzdal a otočil se na chlapce, který právě sbíral tužky a dával je zpět do pouzdra. "Kurva." Ulevil si a pak se k němu vydal. "Můžeš mi říct, co to tu děláš?" Zajímal se.
"Ah, Dylane…" Vzhlédl, ovšem koukl jinam, tam, kam se díval, druhý kluk nestál. "Upadl jsem." Usmál se a dál hledal věci svým hmatem.
Povzdechl si, sklonil se a posbíral mu věci ze země. Pak ho vytáhl za paži na nohy a podal mu učebnice a pouzdro do ruky. Vůbec nevěděl, proč to s sebou nosí, ale to bylo vedlejší.
"Díky." Usmál se na něj vděčně a pak se rozešel do třídy. Hmatem našel svojí lavici a posadil se.
Dylan už chtěl odejít, ale zarazil ho ještě jeden sešit, sehnul se pro něj a vzal ho do rukou. Když do něj pohlédl, viděl další Charlieho obrázky. Některé měli na sobě i dvě, někdy i tři vrstvy, to když Charlie zřejmě nepoznal, že už tam něco nakreslené je, nebo to byl možná účel. Usmál se a vešel do třídy 2.A, přešel k Charliemu a vzal mu ruku, do které položil daný sešit. "Tohle jsi ještě zapomněl." Pověděl, ať Charlie ví, kdo před ním stojí, pak mlčky odešel.
"To byl Dylan ze třeťáku?" Usmála se jedna z dívek, která na Charlieho na chodbě, před zraky Dylana, pokřikovala.
"Oni se znají?"
"Tse, jak se mohl snížit k tomu, pomoct tomuhle ubohému slepci?"
Charlieho spolužáci si začali šuškat různé teorie toho, proč za ním vůbec Dylan, nejpopulárnější kluk na škole, přišel.
Nevnímal to, na jeho tváři hrál mírný úsměv. "Děkuji, Dylane." Šeptl tiše, tak, aby jeho slova nikdo jiný, než on sám, nezaslechl. S tím k sobě přivinul sešit, který mu donesl. Spokojeně se usmál. "Věděl jsem, že jsi dobrý člověk." Pověděl opět tím tichým hlasem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katia Katia | Web | 31. srpna 2013 v 20:44 | Reagovat

zmetci ti, co mu ubližují.. boraček :C jo! já věděla že v Dylanovi je něco dobrýho!! xDD jen tak dál! těším se na další díl! ^^

2 Eris Eris | 31. srpna 2013 v 21:39 | Reagovat

......*nenachází slov*....to-je-prostě- Ú-Ž-A-S-N-É
xDD

3 nika-chan nika-chan | 1. září 2013 v 20:09 | Reagovat

nenechaj mu ubližovať :(  Pekní diel ďakujem :D

4 Nioru Nioru | Web | 1. září 2013 v 21:26 | Reagovat

Úžasnéééé!! *.* To je tak sladké já jsem tak ráda že si k němu Dylen pomalu hledá cestuu *.* A díky Charliemu který ho k tomu svou existencí přiměěl! *.* Moc jsem se na pokráčko těšilaaaa! *.* Super Jenny jen tak dál tahle povídka je bombovnííí! *.* Co nejdříve prosím pokračováánííí!! *.* um um um

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama