Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

Srdce místo očí - 4.Díl

28. srpna 2013 v 16:23 | Jenny |  Srdce místo očí

Tak, nový dílek je tu =)
Poděkujte Nioru, bo mi nedala pokoj -.-" xDDD To je horší než Eki, když mě nutí psát ZN xDDD
Tak jo...hmm...co k tomu napsat?
Charlie jde poprvé do nové školy...jaký bude první dojem? A co Dylan, změní na něj názor, nebo mu bude Charlie pořád tak ukradený jak tvrdí? =)
Ještě upozorňuju, že jsem nemocná...takže mi to nemyslí tak jak by mělo - jakože mysli mi to dobře, jen trochu zpomaleně xDDD Takže se omlouvám, pokud tam bude z mého dočasného stavu nějak moc chyb =)
Přijemné počtení ^^




Celý víkend se snažil držet od Charlieho co nejdál. Sice se mu zarýval do srdce vším, co udělal, ale on sám nechtěl, aby byl jeho kamarád, nebo náhradní rodina. "Sakra!" Vydal ze sebe, když si uvázal školní kravatu na bílou košili. Když se tak stalo, hodil na sebe sako a svojí školní tašku si hodil přes jedno rameno. Vyšel z pokoje na chodbu, kde ho čekal opřený o zeď. "Čekáš dlouho?" Zajímal se.
"Ani ne…" Pověděl druhý chlapec s mírným úsměvem.
"Je ti něco?"
"Jsem jen nervózní…je to poprvé, co budu jinde než mezi svými, rozumíš mi, že?" Tázal se.
"Jo, rozumím." Přikývl mu a pak ho chytil za ruku. "Pojď, nebo nestihneme autobus."
Hnědovlasý mladík přikývl a následoval ho. Pomalu scházel schody a nechal Dylana, ať mu pomůže s botama.
Dylan ho každým okamžikem pozoroval. Školní uniforma mu slušela. K jeho roztřepených hustým vlasům seděla vážně dokonale. Usmál se.
"Proč se na mě usmíváš?" Tázal se tichounkým hlasem.
"To nebylo na tebe, jen jsem si na něco vzpomněl." Odvrátil od něj hlavu a zapnul mu boty. Nepřestávalo ho udivovat, jak to vždy může vědět. "Hotovo, tak už pojď!" Pobídl ho a otevřel dveře.
Charlie vyšel z domu a jen, co uslyšel zabouchnutí dveří, pocítil, jak ho chytil za ruku a táhne ho rychlým krokem vpřed. "Počkej, Dylane, zpomal trochu." Zaprosil.
"Věř mi, do ničeho nenarazíš, pojď, za tři minuty to jede!" Pobídl ho.
"Nikdy jsem neběhal, bojím se…"
"Dělej, nebo tě tu nechám!" Zavrčel výhružně.
"Hm." Vystresovaný slepý mladík se nechal táhnout vpřed na autobusovou zastávku. Po chvíli ho Dylan pustil, zrovna když přijel autobus.
"Pojď, nastoupíme." Pověděl a nechal Charlieho, ať jde první. "Najdi si místo, já s tebou fakt sedět nebudu." Pověděl mu tiše a sám odešel úplně dozadu k jeho partě a na Charlieho se vykašlal.
Ten si pro změnu našel místo v uličce u okna, kde se postavil.
"To je ten kluk?" Zajímal se jeden z party.
"Jo, při mé smůle je dočista slepý."
"Cože?" Podivili se tiše jeho kamarádi.
"Sám z toho nejsem nadšený, o hodně víc práce než jsem plánoval." Povzdechl si a pak zpozoroval svojí přítelkyni, která nastupovala o trochu dál a ihned si k nim přisedla.
"Dylane." Oslovila ho a políbila.
"Nazdar." Usmál se.
"Chyběl jsi mi."
Dylan jen prohodil očima a dál hrál svojí hru. Dělal, že ho zajímají ty její barbie problémy ve tylu, že se ji zase zlomil nehet a že si nestihla vyžehlit už tak zničené blonďaté vlasy. Nevědomky se však hodně často ohlížel na Charlieho a pozoroval ho s lehkým úsměvem na tváři.



Jen co autobus zastavil na konečné zastávce, musel se Charlieho zase ujmout. "Pojď." Upozornil na sebe a dal před něj svojí dlaň, které se slepec okamžitě chytil. Vyvedl ho z autobusu a koukl ke své partě. "Jen ho zavedu do třídy, pak přijdu!" Křikl a táhl Charlieho směrem do velké budovy.
"Kde to jsme?" Zajímal se.
"Tohle je šatna." S tím ho opatrně posadil a sundal mu boty, místo kterých mu nazul školní obuv.
"Šatna." Šeptl tiše a začal ji zkoumat hmatem.
"Na to není čas, za chvíli zvoní…" Odtáhl ho do chodby, kde s ním hledal jeho třídu. "Tady to je." Pověděl sám sobě a nechal Charlieho u dveří své třídy. "Pak někoho požádej, ať tě vyvede ven, budu tě tam čekat, naštěstí nám končí hodiny stejně." Rozloučil se a odešel svým směrem o patro výš.
"Díky, Dylane." Hlesl nervózní slepý chlapec a pak nahmatal kliku. Otevřel dveře a vešel dovnitř.
"Promiňte, jsem tu správně?" Zajímal se.
"Kdo to je?" … "Nevím, není to ten nový?" … "Co to má s očima?" Ozývaly se šeptající hlasy v tiché třídě.
"Jsem správě ve třídě 2.A?" Zajímal se znova.
"Seš si jistý, že patříš na tuto školu?" Zasmála se jedna dívka, což pobavilo i ostatní.
Charlie k ní natáhl svojí dlaň, jemně se dotkl její tváře. "Ano, patřím sem, rád tě poznávám." Pověděl a upínal do jejích vytřeštěných očí své bělostné kukadla.
"Aha…" Vydala ze sebe.
"Jak se jmenuješ?" Zajímal se jeden kluk.
"Jsem Charlie, omlouvám se, že se nepřestavím každému zvlášť, ale-" Natáhl před sebe ruce a snažil se nahmatat věci před sebou.
"Jsi slepý?" Ozvalo se z druhé strany místnosti.
"Ano, jsem, narodil jsem se tak." Odpověděl, když pohlédl směrem, odkud šel ten hlas.
Pár lidí z jeho třídy si vyměnilo zvědavé pohledy a mírné úsměvy. Charlie cítil zvláštní pocit, ale zatím mu nevěnoval pozornost.




"Kdy ho máš vyzvednout?" Zajímal se Dylanův nejlepší přítel, když oba leželi v trávě na pozemku školy o velké přestávce.
"No, bude mě snad čekat před školou, dnes končíme stejně." Pověděl s nezájmem.
"Nechtěl bych mít tvé starosti."
"Jo…to mi povídej." Povzdechl si a zadíval se na plující mraky na obloze. "Myslíš, že ho přijmou?" Vydal ze sebe.
"Neblázní…bude to mít těžší, než si myslíš."
"Je to vůči němu fér?"
"Život není fér, Dylane."
"Hm…promiň, jdu dovnitř." Zvedl se a odkráčel do třídy, ještě dříve však prošel kolem třídy Charlieho a nenápadně pohlédl dovnitř. Každý tam dělal své, Charlie seděl v lavici, která mu byla přidělena se sklopenou hlavou. Jeho sešit, který držel v rukách, byl potrhaný a ostatní si ho nevšímali. Hluboce si povzdechl, dal ruce do kapes u kalhot, otočil se a odešel tam, kam plánoval od začátku - do své třídy.





Ozval se zvonek, jenž hlásil konec vyučování právě pro ty, kteří již mohli domů. Davy lidí běžely po schodech do přízemí a k šatnám. Každý odcházel ze školního pozemku, jenom Dylan čekal u dveří a koukal na hodinky. Už před deseti minutami se rozloučil s kamarády. "Kde jsi?" Protočil oči vsloup a zahleděl se dovnitř. Stále nic. Nervně kopl do sloupu a pak se o něj opřel. Čekal ještě dalších deset minut. Pak se otevřely dveře.
"Děkuji moc, pane učiteli." Zaslechl Charlieho hlas, otočil se na něj a viděl, jak ho doprovodil nejstarší učitel na škole.
"V pořádku, chlapče, jenom příště dávej pozor."
"Jistě, už se to nestane." Rozloučil se.
Dylan počkal, až učitel zajde, pak upozornil na svojí přítomnost. "Můžeš mi říct, co ti tak dlouho trvalo?"
"Omlouvám se, ztratil jsem se…" Zasmál se Charlie. Dylan věděl, že lže, určitě ho zavedli blbým směrem, takové vtípky jim jsou podobné a ne jen v Charlieho třídě, ale všude.
"A to ti trvalo dvacet minut najít východ?" Pozvedl obočí.
"Bez očí to jde celkem špatně…" Upozornil ho Charlie na to, jak se věci mají.
"Pravda…ale jestli se příště opozdíš, nechám tě tu trčet do dalšího dne." Zavaroval.
"Neboj, příště se to nestane." Charlie se zazubil a Dylan ho obešel, s čím chytil jeho levou ruku a táhl ho ven ze školního pozemku.
Dokud ho Charlie nepožádá o pomoc, nebude hledat pravdu. Prozatím je mu ukradený. I když už ne tak moc, jako na začátku, kdy k nim přišel a kdy ho viděl poprvé. Něco v něm se zlomí pokaždé, když je mu Charlie na blízku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nioru Nioru | Web | 28. srpna 2013 v 16:55 | Reagovat

Tak to bylo moc supeeer! *.* Úžasná povídka opravdu! *.* Opakuju se ale musím to zase říct je moje nejoblíbenějšííí! *,* Moc se mě chytla! :DDD Jsem moc ráda že jsi ji nakonec dneska teda napsala a přidalaa! *.* Už jsem se na ní klepala a hned co se tady na blogu oběvila měla jsem ji přečtenou jedním dechem! *,* Takže jen tak dál a co nejdříve další dílek na který se už těším a rozhodně nejsem jedinááá! *>* :DDDD

2 Eris Eris | 28. srpna 2013 v 20:42 | Reagovat

úžasnéé Jenny!!!! Piš dál a kdyžtak Niorce i pomůžu a budu tě k tomu taky dokopávat xDD Ta povídky mě chytla stejně jako Nioru...takže jsem hrozně natěšená na další díííl =DDD

3 Katia Katia | Web | 29. srpna 2013 v 12:18 | Reagovat

Jak já si tuhle povídku zamilovala! :') To je tak dokonalé :33 už se těším na další díl! :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama