Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

Srdce místo očí - 3.Díl

24. srpna 2013 v 18:49 | Jenny |  Srdce místo očí

Takže, je tu již třetí dílek =)
Vyšel mi na dvě stránky a protože spěchám, více k tomu neřeknu =)
Přijemné počtení ^^





Další den se probral s mírným bolehlavem. Jen co otevřel své oči, chvíli je nechal zabodnuté do určitého bodu na stěně. Ani si nevzpomínal, v kolik šel spát. Jen věděl, že ho pohltil mírný strach, který ovšem ihned opadal. Jen nevěděl, proč se strachoval. Neměl přece důvod…tohle si myslel. S hlubokým povzdechem se zvedl do sedu a rozespale zívl. Podrbal se ve vlasech a odhodil ze sebe peřinu, která ho po nocích hřála. "Hm?" Koukl na hodiny a zjistil, že je za pět minut devět. Pousmál se a donutil se postavit. Dobelhal se ke dveřím a pak ven z pokoje. Mířil si to rovnou po schodech do přízemí do kuchyně.
"Dobré ráno, Dylane." Pousmála se žena se stejně černými vlasy, jako měl on.
"Hm." Zahučel a otevřel ledničku, vzal si mléko a nalil ho do sklenky.
"Dylane, musíme si promluvit." Zazněl hlas jeho otce a on se otočil na muže, jenž seděl za stolem.
"Co zase chceš?" Zajímal se s povytaženým obočím, při čemž se napil.
"Slyšel jsem, že Charlieho nebereš." Řekl, s čímž do jeho očí zabodl svůj pohled. "Jak nepřijatelné chování…" Povzdech si a zapálil si cigaretu. "Nechceme po tobě zázraky, jen…buď na něj mírný." Žádal ho.
"Phe!" Ušklíbl se. "A nejste trochu nároční? Já se o to neprosil, to vy jste ho tu chtěli, já ne!" Zvýšil hlas. "Takže není třeba ho přijmout, je pro mě cizí!" Vyjekl.
"Omlouvám se, asi jsem přišel nevhod." Ozval se tichý hlásek ode dveří.
Dylan ihned zrakem přejel po tom slepém chlapci. V duchu si nadával do debilů, protože všecko zřejmě slyšel. Tu myšlenku však stačil zahnat dříve, než by mu ho bylo líto. "Tse!" Na tváři se mu rozlil pobavený úšklebek. "Přece jen jsi chytřejší, než jsem si myslel." Přešel k němu a zastavil se pár milimetrů od něj. "Nenávidím tě, pokud chceš v naší rodině vydržet, kliď se mi z cesty!" Zasyčel tiše a jednoduše ho obešel. Nazul si boty a pak otevřel dveře.
"Dylane!" Křikl za ním otec.
Černovlásek se mu podíval do očí a pak sklouzl zrakem po matce i Charliem. "Jdu ven, s tímhle poděsem nechci nic mít." Zamračil se a odešel. Jen co klaply dveře, schoval ruce do kapes a kráčel pryč ze zahrady. Měl namířeno do centra.



"Omlouvám se, žes to musel slyšet, jindy býval klidnější." Přešla k němu žena s dlouhými havraními vlasy.
Charlie se šťastně pousmál a nahmatal její ruku. "Je to v pořádku, s tímhle jsem se nesetkal poprvé, tyhle řeči mě doprovází celý život, ale to nevadí, protože já uznávám názor, že ti co tohle říkají, nenávidí hlavně sami sebe."
"Charlie." Usmála se na něj jeho pěstounka a vděčně ho objala. "Děkuji."




"Kurva…" Zavrčel a potáhl z cigarety. Před svými zraky měl stále toho slepého chlapce, který stál ve dveřích a slyšel vše. Cítil se mizerně, něco na tom klukovy ho zaujalo. Tiše ho i možná obdivuje, ale jeho velká část Charlieho nedovede přijmout. "Kdo je ten kluk?" Zajímal se, když sedl na lavičku a koukl k nebi. Jak tak pozoroval oblohu a plující mraky, musel se uchechtnout. "Jsem to ale pitomec." Povzdechl si a sklopil hlavu, při čemž potáhl z dané cigarety. Oklepal přebytečný popel a pak ji zase strčil do pusy a potáhl. Ještě pár minut přemýšlel nad Charliem. Věděl, že se nevyhne tomu, aby s ním každý den chodil do školy i ze školy. "Sakra!" Zavrčel skrze zaťaté zuby. "Mojí rodiče jsou idioti, vůbec nic neví…Charlie…opravdu chci vědět, co se s ním asi stane." Zajímal se. Pak se zamračil. "Heh." Ušklíbl se a vydechl hustý špinavý dým. "Co mě to vůbec zajímá, je mi jedno, co se s ním stane." S tím odhodil cigaretu k zemi a zašlápl ji. Vstal z lavičky a opět schoval ruce do kapes. Odkráčel dál do centra s tím, že si ještě musí provětrat hlavu.
Domů přišel po třech hodinách. Zjistil, že je dům prázdný. Nikdo ho nevítá. "Jsou pryč?" Zajímal se. Vlezl do obýváku a tam viděl na stolu list papíru. Vzal ho do ruky a přečetl si ho. Zakřenil se. "Takže já ho mám hlídat, hm? Zbytečnost…" Zavřel oči a vzkaz jednoduše roztrhal a vyhodil do koše. Když vykračoval schody, aby zašel k sobě do pokoje, všimnul si, že dveře Charlieho jsou otevřené do kořán. Jen tiše nakoukl. Viděl ho sedět za psacím stolem. V ruce měl tužku, s kterou pohyboval. Dylan to nechápal.
"Vítej doma." Ozval se ten tichý hlásek, což s Dylanem trhlo.
"jak víš, že-"
"Že jsi tady?" Otočil se k němu čelem a pousmál se. "Slyšel jsem odemykaní dveří a když jsi zastavil u mých dveřích, projel mnou mráz, to mi dělá vždy, když se na mě někdo podívá."
"Ah…" Podivil se. Dnes to je podruhé, co ho vyvedl Charlie z míry. "Co tu vůbec děláš?" Zajímal se a složil ruce na prsou, při čemž se opřel o futra dveří.
"Kreslím si…"
Dylan na něj zaujatě pohlédl, pak se rozesmál. "Promiň, ale jak můžou slepí lidé kreslit?" Zeptal se pobaveně.
Charlie jen mírně pokrčil rameny. "Neznamená, že když postrádám zrak, že jsem ihned ve všem odepsaný." S tím se otočil zpět ke svému papíru a jeho tužka se začala opět pohybovat, tak, jak jeho ruka chtěla.
"Hm…" Zamračil se a přešel těsně ke stolu. To, co viděl, mu vyrazilo dech. "Páni." Zaraženě hleděl na to, jak jeho slepý spolubydlící dodělává kresbu anděla, jenž ležel na náhrobním kameni a brečel. "To…tohle jsi kreslil…ty?" Zajímal se.
"Ano, učitelé na mé předchozí škole říkali, že mám neobyčejný talent, jenže já to posoudit nemůžu, nikdy jsem své díla neviděl…říkali, že vidím srdcem."
"Hm, a víš vůbec, co kreslíš?"
Charlie přikývl hlavou. "Svůj sen."
"Sen?" Zajímal se.
"Ano, dnes se mi o tom zdálo…dívka s křídli, která byla zraněná a umírala u hrobu své lásky." Usmál se. "Bylo to moc dojemné."
"Mýváš takové sny často?"
"Jak kdy…" Odpověděl a pak tužku odložil. "Hotovo."
"Máš vážně talent." Usmál se a pak vytřeštil zrak. Nečekal to. Charlie se na něj otočil a koukl svýma slepýma bělostnýma očima do jeho černých. V rukou svíral obrázek a podával ho Dylanovi. Nejistě jeho obrázek převzal a pak se na něj znova podíval. "Co s tím?"
"Pro tebe." Usmál se. "Líbil se ti, tak si ho nechej."
Dylan se jenom jemně usmál. "Děkuji." Šeptl vděčně a znova svým temným zrakem projel ten překrásný obrázek. Hezčí nikdy neviděl. Kdo vůbec jsi, Charlie? Zajímal se v duchu zaskočeně. Nikdo ho nedovedl tak často vyvést z míry jako on. A to ho znal jenom necelé dva dny. Ale i přes svojí šokovanost se na něj mírně a spokojeně usmíval. V této chvíli cítil skutečné štěstí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eris Eris | 24. srpna 2013 v 21:29 | Reagovat

Užasný Jenny!! Pokračkóóóóó!!! Plosíím =D

2 Katia Katia | Web | 26. srpna 2013 v 12:10 | Reagovat

Já chci další díííl.. je to dokonaléé!!! xDD

3 Nioru Nioru | Web | 26. srpna 2013 v 15:14 | Reagovat

Ježiš Jenny to je supeeeer! *.* um um Jsem z toho nadšenáá! *.* To je tak boží povídka opravdu mě zaujala a to už když si mi o ní u tebe povídala! *.* Opravdu je tak dobrá jak jsi říkala :DDD Možná i lepší! *.* Co nejdříve prosím další díleeek! *.* Už se na něj těším teď! *.* Asi nedospím...chjooooo!!!! *.* :) hihi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama