Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

9.Díl

21. srpna 2013 v 5:00 | Jenny a Eris |  Tajemství Zatracených



Rozhodla jsem se, že dnešní dílek výjde v pět ráno - ano přesně čas, kdy Jenny vstává na povinnou praxi, kterou musí o prázdninách udělat, aby prošla do třeťáku - už má dva dny za sebou, čekají ji ještě tři! xDD To zvládnu!!! *deprese, chce spinkat -.-"*
Zatím, co vy určitě ještě chrupkáte, já půjdu makat do Tesca! xDDDD Takže zase to skončí u vybalování potravin *jaká radost* - alespoň nemusím na obslužné úseky, nebo na kasu xDDDD to vybalování mi vážně stačí a jsem spokojená, bo Jenny dostane penízky ;DD
Co se týče dnešního dílu...jak Simon bude reagovat na prostředí a bytosti, které nezná? A co Kaiso? Jak zareaguje, když ho jeho ovládnuté srdce opět spatří? Vrátí se mu paměť, nebo to bude zlé? Tohle se dočtete v dnešním díle =)
Tak se mějte dětičky...snad brzy něco pěkného pro vás napíšu =) Mám v plánu Zbytky naděje a Srdce místo očí =) Tak snad jedno z toho už ve čtvrtek bude na blogu ;)
*Jenny by ještě chrupkala, nikam se jí nece Q,Q*






Kaiso: Zamkl mě v pokoji a já si skoro hlasitě oddechl. Sakra! Měl jsem mu to říct, ale já nemohl, zamrzly mi slova na rtech a ve mně se probudila druhá osobnost, která mého pána nesnášela. Vždy jsem jí ale zastavil, ale teď ne. V noci ji nezastavím. Nesmím spát, ale vím, že stejně usnu. A nevím, koho dalšího zabiju. Kdo bude další?
Lehl jsem si na postel a přemýšlel. Bylo zrovna ráno, ale mě se chtělo zase spát. Nesměl jsem však. Nevím, kdy mě pán bude potřebovat.
Pak jsem si vzpomněl. Ten polibek. Byl jsem z něho úplně mimo, ale nemohl jsem nic namítat, ani se vzpouzet. Prostě se mi to nelíbilo. Ale jsem jen otrok, tak proč jsem ho chtěl seřvat? Proč mi připadalo, že já jsem políbil taky někoho, kdo to nechtěl? Ano! Už vím, toho kluka z mé rukojeti meče. Ale jak vypadá doopravdy? A jaký asi je?
Dál už jsem nepřemýšlel, zakázal jsem si to. Jsem otrok bez myšlení a nesmím nad minulostí přemýšlet.



Simon: Seděl jsem stále bez jediného pohybu, od včerejška, co jsem se probral, za mnou nikdo nepřišel, ale nyní…někdo odemkl mříže mé klece. Položil ke mně suchý plesnivý chléb a hrníček s vodou. Zavřel dveře klece a já nakoukl na zem, kde jsem spatřil jídlo. Upřímně mi bylo jedno v jakém je stavu a jestli je poživatelné.
"Děkuji." Zašeptám, což toho dotyčného zrzka překvapí. Koukne na mě, ale já se na něj nepodívám. Cítím jeho upřený pohled, ale nemám odvahu se kouknout do jeho očí.
"Takže už vzhůru?" Ozval se hlas, který bych tu nejméně čekal.
"Ty?!" Zavrčím.
"Jak se to opovažuješ mluvit s mým pánem!" Seřval mě hned ze startu ten zrzoun.
Jeho otázku ignoruju. "Kde je Kaiso? Co jsi s ním udělal?!" Ptám se, bojím se, že mu ublížil. "Kde…kde je…" Stečou mi slzy po tvářích.
"Je na mé straně, jenom díky tobě." Koukne k tomu druhému chlapci a pokývne, aby odemkl klec. Vešel dovnitř a vytáhl mě hrubým škubnutím na nohy, při čemž mě ihned srazil fackou k zemi. "Ale dovolovat si a zvyšovat hlas…to umíš, viď?" Ptal se, ale já neodpověděl, jen jsem se krčil v lehu připraven na další jeho rány. "Lourisi!" Zavolá toho zrzka.
"Ano?"
"Ukaž tomuhle mrňousovi, jak se má chovat, odpoledne ho přijdu vyslechnout, tak se kroť, ať z něj s Kaisem něco vytáhneme." S tím se na mě ušklíbl.
Ty slova mě pořádně bodly u srdce. Takže Kaiso tu je…a přijde…jaký asi bude? Uslyšel jsem prásknuti biče. "Zlí vězni se musí naučit dobrému chování!" Křikne po mně, ten bič měl vždycky za opaskem, nyní ho použil na mě. Z toho, jak moje tělo bylo zmrzlé, jsem trpěl o to víc. Ty rány byly mířeny všude možně, několikrát mě trefil i do obličeje, na kterém mi způsobil krvavé jizvy. Třicet pět ran bičem pro mě bylo jako utrpení. Nakonec mne nechal ležet na zemi zbídačeného se slzami na krajíčku. Když jsem zavřel oči, vypustil jsem je napovrch. Snažil jsem se moc nehýbat. Jediný sebemenší pohyb mého těla ukrutně pálil.



Kaiso: Usnul jsem, zase. Jen na pět minut, ale zdálo se mi o tom klukovi, jako bych byl přesně vedle něj a koukal na něj. Byl v kopce a ten zrzoun měl v ruce bič a…….pane bože. On mu dával rány i do obličeje. Byl jsem na něj naštvaný. A chtěl ho zabít. Víc než kdy jindy. Ale nedovolila mi to moje mysl, která hlásila, že je někdo za dveřmi.
Otevřel jsem oči a sedl si. Dříve než někdo otevřel dveře, jsem stihl sebrat svůj meč a strčit si ho za opasek, abych mohl svému pánovi zase sloužit.
"Pane, co potřebujete?"
Byl mile překvapen a já byl rád. "Pojď mi udělat oběd a sobě taky."
"Ano, pane." Vyšli jsme z mého pokoje a já zamířil do kuchyně, pán do jídelny.
U kuchyně jsem se zastavil a podíval se do vedlejší chodby.
Zrzoun.
Byl jsem naštvaný, ale nechal jsem to plavat. Vešel jsem do kuchyně a udělal rychlej oběd, který byl během pár minut hotov.



Sunquin: "Ten kluk se probral." Začnu vykládat u oběda. "Když jsem ho šel zkontrolovat, byl šíleně drzý a nedal si říct. Musíš pochopit, že zajatce nešetříme. Ten kluk má hodně divnou sílu, která u nás není nijak známá, mohlo by se stát, že by útočil." Pověděl jsem. "Proto jsem nařídil mu ukázat, kde je jeho místo, proto se nezděs, až ho uvidíš." Šeptnu. "Až se oba najíme, doprovodíš mě k němu, potřebuju zjistit pár informací, pokud nebude mluvit se mnou, budeš to právě ty, kdo od něj vše podstatné zjistí, rozumíš mi?" Po tom, co přikývl, jsme pak jedli bez jediného slova.
Zavolal jsem jednoho ze svého služebnictva, aby sklidil nádobí. S Kaisem jsem se pak odebral chodbami do kopek. "Tudy." Nasměruju ho, když přejdeme k železným dveřím, které otevřu a sejdu schody do podzemí, kde už se usazoval mírný chlad. Po chvíli odemknu další dveře a nechám Kaisa aby vstoupil. "Držíme ho v poslední řadě vlevo, tady bys měl být mírně opatrný, všichni jsou nebezpeční." S tím zastavím u klece toho kluka. Ležel na zemi s krvavými ránami. Mírně se zamračím a pak odemknu jeho klec. Ukážu Kaisovi, aby vstoupil dál, po něm jsem vešel i já.
"Už jsi pochopil, co znamená slušně se vyjadřovat, zrůdo?" Kouknu na něj, jenom ke mně obrátí svou uslzenou tvář a propálí mě pohledem. "Kaiso." Oslovím svého osobního otroka. "Myslím, že se mnou mluvit nebude. Zkus to sám, zjisti pár informací o jeho životě, kdo je zač, co všecko má za sílu a hlavně, kolik toho zvládne ovládat!" Přikážu a opustím klec. "Počkám tě venku." Řeknu ještě, pak se na něj otočím a dodám: "Máš pět minut, jestli se zdržím třeba jen o sekundu, nedostaneš do zítřka najíst." Upozorním a nechám ho, ať si s tím mrňousem pohraje. Na tváři se mi vykouzlí děsivý úsměv.



Kaiso: "….zrůdo?"
Tohle slovo mě probralo. Zase se mi to ozývalo v hlavě. Někdo mi to řekl a já jsem se z toho zhroutil. Tohle slovo mě doprovázelo celý můj život. Proč jen mi to slovo připadalo tak důležitě? A proč nechci uposlechnout rozkaz svého pána a místo toho ho obejmout? Už vím, je to ten kluk z mého jílce meče!
Pán zavřel dveře a já vytáhl svůj meč a přistoupil k němu.
"Jak se jmenuješ?" zavrčel jsem.
"Ty to víš," odpověděl mi.
Sekl jsem ho do ruky. "Odpověz!"
"Simon," odpověděl plačtivě.
"Dobře, Simone, pokud budeš odpovídat v klidu…..možná tě nezabiju."
Zapadli dveře, které oddělovali kopku a chodbu do vstupní síně.
Sklonil jsem meč a řekl: "Odkud tě znám?"
"Cože?"
"Nic." Meč jsem mu dal pod krk.
"Jaké umíš ovládat síly?"
"Všechny živly."
Řízl jsem ho do tváře. "Lépe!"
"Oheň, vodu, zemi a vzduch."
"Dobře." Vytáhl jsem ho na nohy a mrštil s ním o zeď.
"Ukaž mi, co dovedeš!" vykřiknu.



Simon: Nechápu, o co mu jde. "Ne." Šeptnu plačtivě. S tím se na mě rozmáchne, ale já se jen taktak vyhnu. Syknu bolestí. Teď nemůžu nic. Jsem zraněný, vysílený, podchlazený a k tomu…tou zimou jsem úplně ztuhlý. "Ne!" Křiknu. "Kaiso…prosím…" Rozklepu se jako ratlík. "Nech…" Vzlyknu, při čemž se bolavě chytnu za srdce. Bolí. Zase.
Začne na mě řvát, v tu chvíli se skrčím do klubíčka a zacpu si uši. Připomíná mi to rodinu v ten osudový den. Křičeli. "Omlouvám se…" Šeptám stále dokola. "Omlouvám se…" Snažím se uklidnit, ale ten třas nešel zastavit. "Já nechtěl…" S tím se uvolní kousek mé síly, tak jako tenkrát. "Omlouvám se…omlouvám se!" Křiknu, s čímž z rukou vyhodím dvě ohnivé koule. Jedna z nich zasáhne Kaisův meč, a on ho s překvapením upustí k zemi. Kouknu mu do tváře. "Nech mě už být…Kaiso…prosím…" S tím se mu dívám do tváře, do jeho rudých očí a vzpomínám na to, co jsem mu udělal. "Nejsi žádná zrůda…odpusť mi…už se…nezlob…prosím…." Vzlykám a žádám ho o odpuštění. Ale nic nepomáhá.




Kaiso: "Ty jeden zmetku! Nepros mě! Já chci vidět, co umíš a klidně tě i přivedu na pokraj smrti, pokud ti to pomůže! Dělej, vstaň a okamžitě zaútoč!"
V tu chvíli na mě letí jedna ohnivá koule. Nastavím ji meč, a když se o něj roztříští, moje mysl se projasní.
Pustil jsem meč. Ne já ho nedokážu zabít. On je jediný…stejný jako já. On ovládá živly a já…….co vlastně jsem? Jenom vím, že máme oba prokletí, které nás doprovází celý život.
On se mi omlouval za něco, co si nepamatuju. On se mi omlouval, za to, že řekl, že jsem zrůda.
"Jsem zrůda," řekl jsem a otočil se k němu zády. Vezmu svůj meč a chvíli přemýšlím. Hodím ho po něm a minu jen o malej kousek od jeho ruky. Zasáhl jsem trochu ty okovy. Kruci! Ale jedna moje část se radovala. Vypadalo to, že si toho nevšiml. Dobře.
"To je pro příště! Příště se strefím!" A s těmito slovy jsem vyšel z cely. Musím přidat do kroku, abych to stihl, ale stejně sem nemusel, přišel jsem dříve.
"Pane! Jmenuje se Simon. Umí ovládat čtyři živly: oheň, vodu, zemi a vzduch. Obávám se však, že vám bude k ničemu, protože se bojí komukoliv ublížit. Musel jsem ho několikrát seknout do ruky, aby na mě zaútočil jen ohněm. Nedokáže ublížit."



Sunquin: "Mýlíš se, jeho čas přijde." Řeknu mírně přemýšlejíc, jak zlomit jeho ubohou vůli. "Dokud se nezotaví, bude za ním chodit Louris, myslím, že ten ho donutí klesnout na mysli." Zakřením se. "Bojí se, protože se nechce projevovat, hraje si na chudinku, nenech se zmýlit jeho sladkou ubrečenou tvářičkou." S tím mu rozcuchám vlasy. "Až přijde tvůj čas, budeš ho hlídat, až přijde tvůj čas, budeš za něj brát plnou zodpovědnost." Vysvětlím tajemně a vedu ho směrem do velkého sálu. "Přeji si, abys mi dělal dneska společnost, Kaiso." Rozhodnu se.



Simon: Sedím skrčený v tom malém rožku jako předtím. Bolestně křičím, rvu si vlasy z hlavy a nemůžu setřást ten jeho prázdný hlas z mysli. "Kaiso! Promiň! Promiň mi…promiň!" Křičím bolestně. Nevím, zda tohle dovedu vydržet. Sám nevím, jak dlouho budu schopen tohle snášet.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yukiš Yukiš | 21. srpna 2013 v 12:59 | Reagovat

Ták dojemný :( Moc se těším na další díl!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama