Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

10.Díl

28. srpna 2013 v 8:00 | Jenny a Eris |  Tajemství Zatracených


















Kaiso: Šel jsem vedle něho a přemýšlel. Což jsem neměl. Vrazil mi akorát pár facek a zařval na mě: "Ty mě neposloucháš?"
Musel jsem se z toho nějak vykecat. "Ano pane, poslouchám. Jenom mi dělá starost on, váš zajatec. Proč se mi omlouval za to, že jsem zrůda?"
"Ty nemáš co přemýšlet, ale odpovím ti. Protože on je zrůda a ty taky. Takže se ti prostě omlouval a doufal, že ho necháš bejt a neublížíš mu."
"Aha. Kde vám mám dělat společnost?"




Sunquin: Zapřemýšlím se. "U mě." Kouknu na něj a vedu ho do svého pokoje. Jenom co vešel, zamkl jsem za náma dveře. "Otrok, který musí poslouchat svého pána." Připomenu mu. "Škoda jen, že tu nejsou žádné ženy." Zatvářím se smutně. "Pojď sem." Přikážu, když si sednu na postel. "Posaď se ke mně." Podám další rozkaz, jenom co to udělá je uvězněn v mém polibku. "Chci, abys mi dnešní den patřil, Kaiso." Řeknu, když se od něj oddálím. Ihned ho ale srazím fackou za ten zhnusený pohled, který na mě udělal. "Jsi jen otrok! Bez možností rozhodování a práv! Musíš se podřídit! Dnes poprvé a také naposledy…tedy podle toho, jestli se nenajde někdo lepší." Ušklíbnu se a povalím ho na postel, při čemž ho zalehnu a opět ho začnu vášnivě líbat.



Kaiso: Ne! NE! Já to nechci! Znovu jsem ho od sebe odstrčil, ale on mě srazil další fackou.
"Uvědom si, kde je tvé místo!"
Zklidnil jsem se a nechal ho, ať si teda dělá, co chce. Zasypával mě hladovými a vášnivými polibky, ale já mu je neoplácel. Hnusilo se mi to, ale nemohl jsem nic dělat. Už jsem si začínal uvědomovat, co jsem a kdo jsem. Kouzlo na náramku každý den sláblo a on to netušil.
Začal mi sundávat košili. Nechal jsem ho. Pak moje košile letěla vzduchem.
"Jsi krásný," Šeptne mi tiše do ucha.
Jen jsem svrásčil obočí. Přesunul se k mému krku, odkud pokračoval na moji hruď a níže, až se zastavil u pásku mých kalhot. Rozepnul mi ho.
ŤUK. ŤUK.
Někdo zaklepal na dveře.
Můj "pán" se ze mě zvedl a šel otevřít. Za dveřmi stál ten zrzavý kluk.
"CO?"
"Ano, pane!"
"Cože se stalo s těma mřížema?"
"Roztavili se, pane?"
"A ten kluk?"
"Je pořád v té cele, nejspíše netuší, že něco takového udělal."
"Fajn. Kaiso!" Křikl do pokoje.
"Ano," Objevil jsem se vedle něho ještě pořád bez košile s rozepnutým páskem.
"Půjdeš toho kluka přesunout do jiné klece. A ty!" Řekl a ukázal na zrzouna, "Mi půjdeš udělat nějaké jídlo. Poté mi připravíš oblečení. Budu přes noc pryč."
"Ano pane," Řekli jsme oba a já jsem vyrazil i bez košile, jenom jsem si cestou zapnul pásek.



Simon: Stále jsem se svíral za vlasy a kolébal se ze strany na stranu. Moje tvář byla uslzená. Má pokožka pomalu modrala z omrzlin, které jsem zde chytil. Každou sekundou mi byla větší a větší zima. "K-K-Kaiso…" Šeptnu tiše. Přikrčím se k mřížím více, snažím se schoulit do nejmenšího klubíčka, abych se alespoň trochu zahřál. "O-Odpusť..mi…prosím…" Šeptám. Oči se mi začínají převracet, znamení, že upadám do šoku. Před očima jsem měl stále jeho. Jeho utrápenou tvář, jeho bezmoc, pak jeho naštvaný a nenávistný obličej. Rozvzlykám se. Rány na mém těle jsem už ani pomalu necítil. Celé mé tělo bylo ztuhlé, nemohl jsem se pohnout, i kdybych chtěl.
Uslyším tiché kroky. Ruce přesunu na uši, začnu křičet a při tom bolestně brečet. "Ne! Už ne!" Křičím jako pominutý. "Ne…ne…ne…" Nepřestanu se kývat, svůj obličej mám stále schovaný.



Kaiso: Slyším ho křičet a něco se ve mně zlomí. Musím ho dostat ven a sebe taky. Tohle nepůjde jen tak. Přišel jsem až k cele, teda k tomu, co z ní zbylo, a vytáhl Simona na nohy. Byl celý zmrzlí, jeho rány byly celé špinavé a jeho obličej samá odřenina.
"Simone?"
Nic, byl v šoku.
"Simone, prosím, to jsem já…Kaiso."
Trochu sebou trhnul a pak začal opakovat: "Promiň…Odpusť mi…..Kaiso."
Sakra. Musím ho zahřát. Jinak dostane zápal plic.
Bohužel jsem na sobě neměl ani košili, ani sebou neměl deku, ale něco mě napadlo. Položil jsem ho zase na zem. Věděl jsem, že nikam neuteče.
Vyběhl jsem k první cele, která byla prázdná a v ní byla deka. Rychle jsem ji sebral a běžel zpět.
Zabalil jsem ho do deky a vzal do náručí. Odnesl jsem ho do vedlejší cely a položil na zem. Čekal jsem, až se uklidní a chvílemi jsem poslouchal, jestli někdo nejde.
"Simone, jak jsem ti mohl ublížit?" zanaříkal jsem.
"Hmmm…."
Otočil se a zamžoural na mě.
Byl jsem tak šťastný, že jsem ho objal a bylo mi jedno, že měl otevřené rány, protože jsem mu je okamžitě uzdravil. Sunquin už nade mnou neměl žádnou moc, ale on to netušil.



Simon: "Hm…" S tím zavřu oči. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se nezmohl na nic, jenom se nechat objímat. Síly mě najednou opustily a já mohl spát. V jeho blízkosti jsem se cítil tak chráněně. Dřímal jsem, tentokrát s klidem na duši, je tady a neodchází, nic nedělá…neubližuje mi….pomáhá. Mé zranění se vyléčilo. Jen odřeniny, podlitiny a pár jizev zůstalo. Přece jenom, nešlo vyléčit všecko. Hluboce a dusivě se rozkašlu. Mé tělo se stále nemůže nijak zahřát.
Najednou cítím, jak ode mě vstává. Zadržím ho jemným stiskem jeho ruky. "Neodcházej." Šeptnu vyčerpaně. "Nenechávej mě samotného." Stečou mi slzy z očí. "Kaiso…já to nebyl…to on mě…on mě…" Snažím se uklidnit. "Ovládal mě…" Vydám ze sebe. "Nikdy bych ti takhle neublížil." Má ruka spadla, už ho nesvírala. Neměl jsem už žádnou sílu. Jen jsem chtěl, ať o tom ví. Ať ví pravdu.



Sunquin: * psát za dvě postavy…to je konečná xDDD*
Vzal jsem si nové oblečení a namířil jsem ven, Louris mne doprovodil až k mému koni, kde jsem mu přikázal, ať dá na Simona pozor, stejně tak, jako na Kaisa.
Musel jsem odejít co nejrychleji, pročistit si hlavu, protože to, co jsem málem udělal…s ním! To snad…
"Tse." Prohodím a pobídnu koně do klusu.
*Neceš si vzít na starosti Lourise? xD Když já psala za dva, tak co kdyby se to vyrovnalo? xDDD tři už psát nebudu!!! xDD*



Kaiso: *jo klidně, ale očekávej, že dlouho na scéně nezůstane xDD*
Vstal jsem a chtěl jsem odejít. Vyléčil jsem mu rány a klidně bych tu s ním zůstal na vždy, ale musel jsem si jít něco vyřídit s Lourisem. Musím udělat to, na co jsem dlouho čekal, ale nepůjde to hned. Musím chvilku počkat.
On ho ovládal, ten kretén. Tak to teda ne!
"Neboj, chápu to. Věděl jsem, že bys nic takového neřekl, ale i tak ta slova bolela," Řekl jsem a dal mu pusu na čelo.
"Musím jít, musím něco vyřídit."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Yukiš Yukiš | 28. srpna 2013 v 10:23 | Reagovat

Úžasné!!!Hrozně moc se těším na pokračování :D

2 Katia Katia | Web | 29. srpna 2013 v 12:11 | Reagovat

Já už chci další díííl TT_TT proč sakra musí být další středu už ta prokletá škola?! :C eheee... to se přežije.. jen ať se oba z toho místa dostanou!! >< je to dokonalý díl!! :33

3 Asaru Asaru | 30. srpna 2013 v 22:12 | Reagovat

Chtělo by to už další díl!! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama