na Blog.cz

Ano...asi jsem se vážně zcvokla...po dlouhé době další díl Darkena... =)

Věnováno hlavně Tereki...protože nedala pokoj a pořád se ptala "A kdy bude další díl Darkena...?" a tak dále xDD Už jsem na to neměla nervy, tak jsem se rozhodla ji udělat tu radost a napsat další díl =)
STÁLE VŠAK PLATÍ, ŽE TATO POVÍDKA JE POZASAVENÁ!
Plně ji rozepíšu až budu mít čas se ji věnovat =) až bude trochu více času =) Ale nebojte, ne, vážně jí nehodlám zazdít xD

A konečně se ve čtvrtém díle dostáváme do pravého příběhu...předchozí díly by se daly brát za něco jako prolog ;) Užijte si tento nový díl =) Snad jsem nezklamala... =)

Léta plynula, od té chvíle, kdy démoni napadli svět andělů, se neschylovalo k žádnému dalšímu útoku. Jako by zlo utichlo a schovalo se hluboko, hluboko pod zem. To však byl jen začátek, začátek konce…

,,Znova!" Ozval se přísný pronikavý hlas.
Chlapec si jen tiše povzdechl. ,,Však to bylo dobře." Začal se bránit udýchaným hlasem, byl vyčerpaný, trénoval dvacet dní v kuse.
,,Řekl jsem znova!" Napřáhl se k němu, zastavil ruku kousek od jeho tváře. Kdyby chtěl, vlepil by mu, až by odletěl daleko od něj. To však nechtěl, nechtěl si špinit ruce.
,,Tati, nech mě vydechnout, už nemůžu!" Svalil se na zem, sedl si a nehodlal pokračovat, dokud si neodpočine.
,,Neslyšel jsi?!" Zahřměl, když ho za vlasy vytáhl zpět na nohy, viděl, že toho moc nevydrží, chtěl však po něm jen aby si to kouzlo zkusil ještě jednou, chtěl toho snad příliš? ,,Myslíš, že nepřátelé bude zajímat, že jsi vyčerpaný?!" Začal po něm křičet. ,,Myslíš, že když jim řekneš, že jsi utahaný, dáte si pauzu, dokud nebudeš mít opět sílu bojovat?!" Teď už se nedržel zpět. Vrazil mu pěstí do tváře, aby se vzpamatoval. ,,Vychoval jsem tě k boji, myslel jsem, že to chápeš, Darkene!" Zaječel vynervovaně. Jeho syn si prostě dělá, co chce! Že by ho poslouchal? Možná kdysi dávno, když byl malý a chodil s ním všude za ručičku, to byl Samuel ještě jeho vzorem. Teď však už má vlastní hlavu, vlastní rozum, ne on chce být jiný, chce být svůj!
Černovlasý dlouhovlasý muž, se postavil do bojové pozice. ,,Tak dělej." Pobídl ho klidným hlasem.
Chlapec se na něj zadíval unavenýma karamelovýma očima. Povzdechl si a spojil ruce před sebou, soustředil svou sílu, když cítil, že proudí jeho tělem, jako blesk udělal pár pohybů, bez kterých by se kouzlo nepovedlo. V rukou svíral kouli modré barvy, nabitá elektřinou, která šlehala všude okolo.
,,Udrž ho v rukou, snaž se ho ovládnou." Mluvil k němu Samuel vlídným hlasem, viděl, že Darken pokročil, neměl důvod na něj řvát a nadávat, teď už jen mohl čekat a dívat se jak si jeho syn povede.
Jeden z blesků šlehl k Samuelovi, jeho černou gumičku, která mu držela vlasy ve vysokém copu, roztrhl a vlasy uhelnaté barvy se rozpustily.
Nakonec to chlapec přece jen nevydržel. ,,Fajn, končím." Povzdechl si, když spustil ruce podél těla. Tím se i jeho blesková koule rozpustila ve vánku, ve kterém šla ještě z části cítit nabitá elektrická síla. ,,Končím!" Zdůraznil, když procházel kolem svého táty, kterému se na tváři rýsoval úsměv.
Nechal ho odejít, nechtěl však, on chtěl, aby trénoval další a další kouzla. Chtěl vědět co chlapec, jehož vydává za vlastního syna, vydrží a hlavně, co všecko umí a je schopen umět. Viděl, že kdyby Darken pokračoval v tréninku nadále ještě pár minut, mohl by zkolabovat vyčerpáním, pak by ho na tréninkovou zónu dostal mnohem, mnohem později, než když ho nechá teď jít a dopřeje mu zasloužený odpočinek. ,,Budem pokračovat zítra." Řekl do vzduchu asi po dvou minutách ticha a díváním se před sebe. Úsměv z jeho tváře mu nemizel. Musí co nejdříve zjistit jak velká je Darkenová síla, ať už by šlo třeba i o jeho život. Moc dobře ví, že jeho syn začíná svět okolo sebe chápat vlastním rozumem a vnímat vlastními pocity. Samuel se celou dobu obával jediného…Že Darken zradí, ne svůj pravý svět - nebe, ani peklo, na kterém Samuelovi ani trochu nezáleží a nikdy nezáleželo, ale svět vybudovaný jeho nepravým otcem. Svět, ve kterém svého syna vychovával celý jeho zatím krátký život.

,,Ne! Ne a ne a ne!" Křičela už vážně rozčileným hlasem mladá dívka. Už od svých deseti let se chovala jako princezna, do které měla víc jak daleko. Ne, že nebyla hezká, ale slušně řečeno, nebyla zrovna nejlépe vychovaná.
,,Elen!" Vyjekl její bratr. Zvláštní. Dvojčata, které se chovají úplně jinak. Každý z nich je jiný. Nemají nic společného.
Mladá černovlasá dívka by nejraději jen sekala hlavy všem na potkání, zatím co Nagu byl ten víc milostivý. Neublížil by, jen bránil. Jeho modré oči se zapíchly s vraženým výrazem do rudých očí, jenž mají v sobě chuť zabíjet od prvního pohledu. Každý se jí v nebi obával. Problémové dítě, kolikrát jen unikla před smrtí? Bohové nebudou shovívaví věčně, jednou ji trest nemine, jednou už ji z toho nikdo nedostane, už to nebudou moct svézt na její mladý věk. Je zkrátka nezvladatelná.
,,Zapomeň, udělej si to sám." Odfrkla si a aby se ji sedělo ještě více pohodlněji, hodila nohy na stůl, židle, na které právě seděla, se začala naklánět dozadu, Nagu už jen čekal, kdy jeho sestra spadne.
,,Pojď mi sakra pomoct!" Vyštěkl už vážně naštvaně. Chová se jako pětiletý fracek. Mohla by trochu pomáhat, obzvlášť, když jsou to tak důležité věci.
,,Ani mě nehne." Uchechtla se a očkem koukla po chlapci stejného věku. Jeho oči stále propalovali dlouhovlasou černovlásku pohledem. ,,Ty jsi chtěl trénovat, dostaň se z toho sám." Bavila se, když viděla, jak blonďák vynakládá veškerou sílu, aby se dostal z kouzla, které na něj, Elen, bezcitně uvalila. ,,Věděl jsi, že, co se týče boje, jsem nemilosrdná, máš zhruba hodinu, pokud se z toho nedostaneš, smůla." Pozvedla rameny, ďábelsky se usmála. ,,Budeš mi chybět, Nagu." Řekla s klidem a očima opět zamířila do knížky, kterou si celou tu dobu četla.
Místností se ozvalo mírné zakňučení, po chvíli chlapec bolestně zasyčel. Dráty, jimiž bylo jeho tělo obmotáno, od hrudi až po paty, se každou hodinu utahovalo. Nagu se ho snažil zbavit už přes pět hodin. Jeho tělo začínalo bolet, rýhy po drátech se začínaly měnit v řezné rány, z kterých vytékávaly pramínky krve. ,,Elen!" Vyjekl její jméno bolestným hlasem. ,,Prosím, Elen, odvolej to kouzlo." Válel se po podlaze kousek od ní, svíjel se v bolestech.
,,Nemám důvod, stále jsem neslyšela to, co chci." Ušklíbla se. Hrála si s ním. Vždy, když ji vyzval na souboj, to dopadalo podobně. Vždy se chlapec dostal do smrtelné situace. Vždy však zázrakem přežil.
,,Prosím, Elen, uznávám, jsi silnější, jsi lepší než já, odvolej-" Zasyčel. ,,P-Prosím-" Vytekly mu slzy bolesti z očí.
Dívka se chvíli jen na něj dívala. Viděla, jak se svíjí v bolestech, v křečích. Zaklapla knížku a s přemýšlivým pohledem si ho prohlédla. ,,Že já jsem vždycky tak hodná a milosrdná." Povzdechla si sama nad sebou, když uznala, že to už vážně stačí. Její ruce se v rychlostí blesku pohly a vytvořili pečeť, jenž odvolala kouzlo mučení, které na své dvojče bez milosti uvalila.
,,Příště tak shovívavá nebudu." Nahodila vážný tón v hlase.
Chlapec se mohl konečně zase znova bez větších potíží nadechnout. ,,Proč jsi to neodvolala dřív?" Vzlykl bolestně. Nemohl se ani pohnout. Jeho nohy i ruce byly jako v ohni. Dráty je pořezaly celkem slušně, nešetřila ho. Pár, i když ne moc vážných ran, se našlo i na hrudi. Žádná rána nebyla vážná, ale za to bolela, štípala a pálila.
,,Abych na tréninku byla lepší než ty, Nagu." Pochechtla se. ,,Nerada prohrávám." Obešla jeho stále bolestí svíjející se tělo. ,,A už vůbec ne s tebou, bratříčku." Odešla z jejich společného pokoje, zavřela dveře a vydala se na pole, tam, kde měli dnes s Naguem trénovat. Jeho stav ji nikdy nezajímal, věděla, že se z toho dostane, má totiž něco, co ona ne.
Vždy se na tréninku ukázal, moc dobře věděla, že ani tentokrát by ho nebyl schopen promrhat. I kdyby se měl na cvičiště dostavit na vozíčku, nebo se tam doplazit, přišel by. Jeho jen tak někdo nezastaví. Rád se zdokonaluje, rád trénuje i bojuje. Hlavně s ní.
,,Tentokrát mě neporazíš." Pousmál se, když ještě tak pět minut hypnotizoval čistě bílý strop. Začal se stavět na nohy, sem tam se ozvalo mírné bolestné zakňučení, ale i přes to, to mladý chlapec zvládl. ,,Tentokrát přijdu dokonce i včas." Napřímil se. ,,Zlepšil jsem se, to jsi ale ještě neměla šanci poznat, sestřičko." Držel se za bolavou ruku, která mu způsobovala největší bolest. Pomalým krokem se vydal na cvičiště. ,,Jednou zvítězím." Šeptl do prázdna domu, když procházel dlouhou chodbou směrem k venkovním dveřím.
Své roztrhané oblečení, přes které šly vidět šrámy a rýhy, po minulém pokusu porazit své dvojče, zřejmě ani nehodlal měnit. Zřejmě si chlapec ani nevšiml, v jakém stavu se celkově nachází a jak moc je zraněný.