Poslední výkřik

 rozloučení s blogem a čtenáři

Protiklady se přitahují - 7.Díl

24. prosince 2011 v 11:00 | Jenny a Tokiko |  Protiklady se přitahují



A další nádilka....lidi vy jste asi byli fakt hodní že vám Ježíšek naděluje povídky v tak hojném počtu xDDD =)

Jenny - Shin - Píše Oranžovou
Tokiko - Tokiko - Píše Černou





Srdce se mi rozbuší štěstím.Nemůžu uvěřit že budu rád že to někdy uslyším.Vždy jsem se za svou orientaci nenáviděl.Jemně políbím jeho teď už bezvládné tělo.,,Jak romantické..."ozve se ženský hlas ,,Ovšem, co chceš dělat teď?" Otočím se.Stála tam Reiko.Moje chůva, a vlastně první člověk kterého jsem poznal pomocí rady, a měl jsem ho rád.,,Tokiko!Nemůžeš přece pomáhat upírovi!"zalamentuje naoko naštvaně.Vždy byla špatná lhářka.,,Jakoby mě snad někdy zajímalo, co rada říká.."odfrknu si naštvaně.
DALŠÍ DEN
Ani nevím jakým zvláštním způsobem, ale přece jen se nám povedlo dostat Shina do domu.Nemohl jsem jeho slova dostat z hlavy.Vykouknu z okna mého pokoje.,,Páni.."uklouzne mi. ,,Greenwich je..Strašidelné.."otřesu se strachy.A taky zimou, protože sedět u otevřeného okna když fouká vítr..
Přepadne mě dusivý kašel. Přicházím k sobě, ale celé tělo mě bolí, zdá se mi jako bych byl v pořádném plameni, jenž mne spaluje mučící rychlostí. Bolestně přivřu oči, dobře, zvládl bych cokoliv, ale lámat žebra mi fakt nemuseli, to nevědí, jak špatně se toto zranění hojí, do hajzlu?!
Přece jen se mi povede otevřít své unavené oči, i když protestovaly, já však měl jejich protesty na háku. Prázdným pohledem se podívám ke stropu, první co jsem zahlédl. Znova se místností ozve mírné bolestné zasyčení, v tu chvíli se chytím za hlavu, cítím na ní obvaz, ale ráda pálila jako čert. V tu chvíli se mi vybaví vzpomínky na tu chvíli v lese. Zděšeně se ohlédnu kolem sebe. Nepamatoval jsem si, co se stalo potom, poslední, co jsem si pamatoval, bylo, že jsem se smířil se smrtí, která měla teoreticky nastat. No tak to vypadá, že starý dobrý slídící smrťák si s mým životem zase jednou pěkně pohrál.
Přejdu ke skříni.Další důvod proč radu nesnáším.Za chvíli si vymyslí pravidla jak chodit.Copak nemůžu jít lovit v čem chci?Místo toho musím nosit ten směšný plášť s ještě směšnějším kloboukem.Vypadám jako ten chlap s Helsinek...! Se znechuceným pohledem se převleču.Ani nedám nikomu vědět a zmizím v ulicích strašidelného, upírského města Greenwich.
Kolem parku, ve kterém jsem včera- teoreticky dneska byl.Byl tam kolem shlouček lidí.,,To je příšerné!"zvolal jeden z nich.,,Zase se tu ty potvory objevili!Doufal jsem, že tomuhle městu už se navždy vyhnou!" Vypadá to, že už našli naše malé překvapení.
,,Kde, kde to jsem?" Zeptám se, se strachem v hlase, ovšem nikdo neodpovídá, nikdo tam ani není. ,,Co? Kdo? Jak?" Snažím si vzpomenout. Nakonec mi to dojde. ,,Tokiko!" Vytřeštím zrak. Snažím se postavit, ale ani to největší úsilí nepomáhá a to jsem se ještě nedokázal ani posadit. ,,Nemá to cenu, jsem příliš oslabený." Šeptnu těžce. ,,Kde to vůbec jsem?" Povzdechnu si, ovšem nepoznávám to zde. Kdyby mě nechali naživu, probral bych se zřejmě někde, kde to nevypadá tak útulně. A už vůbec bych se neprobral takhle, jak znám svůj druh, umí probouzet jedině tak drastickým způsobem, sám jsem si to už párkrát zažil. ,,Tokiko, kde jsi?" Šeptnu do vzduchu. Jako bych čekal, že mi odpoví, že mé slova zaslechne.
Sednu si zase na tu věžičku.Z nějakého důvodu se mi tu líbí.Možná díky tomu adrenalinu z té vížky, nebo proto že je tu takové ticho.Nedoléhají sem hlasy měšťanů z náměstí, ani motory aut, nemluvě o vlakovém nádraží.Začnu se soustředit.,,Zvláštní.."špitnu ,,Včera jsem tu cítil mnohem víc energií...Doufám že se nerozhodli opustit město.."

Z již několika hodinového soustředění na zaměření nějakého upíra mě vyruší hrozné rány.,,Ksakru!Dvanáct!"hrknu ,,Jdu pozdě!" Reiko mě zabije.Nesnáší když chodím pozdě.Ke všemu jsem slíbil pomoct s obědem.Právě teď jsem mrtvý vlkodlak.
,,Jsem tu!!" ,,Jdeš pozdě!!"ozve se naštvaná žena z kuchyně.,,Promiň!"zavyju omluvně.,,Pro jednou splň slib a alespoň nakrájej to maso!"okřikne mě naštvaně a tak raději poslechnu.
,,Už?" ,,NE!" ,,Tak už?" zeptám se znova.,,Ne!A furt se neptej!!"vykřikne vynervovaně Reiko ,,Dones mu to do pokoje!" zavrčí Reiko.
Zaklepu na dveře Shinova pokoje.,,Jsi vzhůru?" nakouknu.
Dlouhá doba než se vrátil, zase jsem usnul, ale probral mě jeho hlas. Jen něco zamumlám a pootevřu oči, pořád stejná bolest. Ani smát se mi nejde, no to půjde těžko. Jen trochu natočím hlavu na stranu. Přece jen se pousměju, i když bolestně, ale přece. Nemůžu se před ním svíjet v křečích a bolestech. Nikdy bych to před nikým nezvládl.
Pousměju se nazpět a vejdu dovnitř.,,Po mém včerejším vystoupení se mi zdá, že někteří upíři opustili město.Trochu mě to děsí ale co mě děsí víc.."hlesnu ,,Shine!Proč si sem jezdil?!Tady se to jenom hemží upírama!"zeptám se narovinu a s nejneústupnějším pohledem jaký dokážu vyčarovat čekám na odpověď.
,,Věděl jsem, co se může stát." Přiznám. ,,Tušil jsem, že na ně narazím." Uhnu pohledem. ,,Kdyby nenarazili na mě, narazí na tebe, já, nemohl bych se dívat na to, že by jich tam bylo na jednoho šest, dost na tom, že jsem to schytal já." Kdybych mohl, zmasakroval bych je jednou ranou, asi jsem vážně idiot. ,,Bál jsem se o tebe!" Vybalím na něj. ,,Radši já než ty." Řeknu klidněji, nikdy jsem s nikým takhle nemluvil, nikdy mi to nešlo. ,,Neodešli." Vrátím se k předchozí otázce. ,,Skrývají se jako krysy před kočkou." Šeptnu.
Položím tác s jídlem na stolek, abych se mohl plácnout do čela.,,Shine, ty jsi blbej!Přestaň se o mě tak bát, nejsem malý!"urazím se trochu.Potom se zase pousměju a sednu si na židli.,,Takže se schovávají, huh?..To vypadá jako otrava.."povzdechnu spíš pro sebe ,,Jo!..Doufám že máš hlad, protože jsem si málem uřezal všechny prsty!" zase se otřesu hrůzou.Já a nůž..Tahle dvojka NIKDY nešla a NIKDY nepůjde dohromady.
,,Ne díky, nemám-" V tu chvíli, když chci začít protestovat, že hlad nemám, mi zakručí v břiše. ,,No co?!" Řeknu na svou obhajobu. ,,Odmítám jíst." Zabručím. Ještě abych je ke všemu začal vyžírat, tse!
,,Shineee~" zavrčím hravě ,,Jestli budu muset rozpářu ti břicho a nacpu to tam!"trošku psychopaticky se usměju.,,A věř že jsem toho schopný!Ani nevíš jakým drastickým způsobem náš pes přežil!...Řekněme že už nikdo neví, jestli je jeho pravá a levá noha na správném místě.."zamyslím se a zvednu z tácu nůž.
,,Ou, pitvačka?" Zatiká mi v oku. Jeho slova mám na háku, slyšel jsem už i horší vydírání. Po chvíli si zívnu. ,,Tak a je to, jde se spát, dobrou." Rozloučím se a zavřu oči, předstírám spánek.
,,Tak teda máš hladovku!Fajn!Tak to sním, když nechceš, protože na rozdíl od tebe, jsem normální!"zakleju vynervovaně a začnu si cpát jídlo do pusy.Tss!Já v tom mám málem jako oblohu moje prsty, a milost pán to nebude jíst! Vzápětí se chytnu pod krkem a myslím, že se pozvracím ,,Krvavý steak!..Pobleju se!"vyřvávám na celý dům jakoby mě na nože brali.,,Už chápeš, proč to bylo pro tebe?"zasyčím a stále se mi trochu navaluje.
Opravdu jsem usnul, ani jsem si nevšiml, že něco říká. Převalím se na levý bok, v tu chvíli zasyčím bolestí. ,,Au." Zakňourám, když se chytím za břicho. ,,Bolí." Teď vážně, vydržím toho hodně, ale tohle je přehnaná bolest a ten kdo říká, že kluci necítí bolest, ten se plete!
,,Shine.."špitnu.Vypadá spíš hůř a hůř, než aby se zlepšoval.,,Víš co?Teď jdu pro prášek a jestli ho odmítneš spolknout, tak ti ho nacpu do krku jako jsme to dělali husám!"prohlásím významně a vyjdu na chodbu.Hodím na dveře smutný pohled.Štve mě že mu nedokážu pomoct.Můžu se jen koukat.Krom toho jsem mu zase nebyl schopný pomoct když mě potřeboval.,,Reiko, kam zmizela lékárnička?"zeptám se oranžovovlasé ženy doufajíc, že neskončila v útrobách kanalizace skrze záchod, jako ta poslední.,,Tobě ji tak svěřím do rukou!"oboří se na mě Reiko.Očividně je ještě naštvaná.,,Jdu tam sama!"oznámí mi a vyrazí k Shinovi do pokoje.Netroufnu si odporovat a raději zůstanu na místě.Vlastně ani nemám na výběr..
Zaslechnu, jak někdo otevírá dveře, když pootevřu oči, zjistím, že se nade mnou sklání jakási ženská!
Pokojem se ozve zděšený výkřik. ,,Kdo, kdo ,kdo ,kdo…" nemůžu se vymáčknout. ,,Kdo do prdele jsi?!" Vyvalím na ní zrak. Po chvíli se kouknu ke dveřím. ,,Tokiko! Ta ženská se mi nelíbí!" Nikdy jsem neměl holky v lásce, mám z nich fobii.
Naskočí mi kapka u hlavy a pokusím se o úsměv.,,Víš..Nejsi jediný kdo se jí tu bojí.."ucedím omluvně.Na to mě Reiko propálí pohledem.,,Chci říct!není se vůbec čeho bát!Chce ti pomoct!....Doufám.."to poslední slovo jsem si raději jen tak zašeptal.I když obě dvě osoby vypadali, že moje zamumlání slyšeli.,,Já-já.."nenapadá mě vhodná výmluva.Poprvé co se bojím o svůj život takovýmhle způsobem, jako právě teď.
,,Tokiko!" Okřikne ho ta divná holka.
Snažím se dokopat ke slovu, ale pokaždé, když už se nadechnu, abych cokoliv řekl, musela mi jak naschvál skočit do řeči a na chudáka hnědovláska začít ječet.
Hluboce si povzdechnu. Alespoň, že můžu hýbat rukama, síla se mi trochu vrátila, můžu jí zužitkovat na vyléčení ran, i když už jsem se vyléčil, samozřejmě totálně ignorovaný, i tak jsem stále v nevýhodě, bez síly. ,,R-Radši se vrátím zpátky domů." Šeptnu. Nezdá se mi, že by mě tu někdo poslouchal, ti dva jsou v sobě jako psi, co se perou o kus masa. Znova si hluboce povzdechnu. Po chvíli ucítím nebezpečí. Začne mi hučet v hlavě, jsou poblíž a se zbraní na kterou jsem i já krátký. Chytím se za hlavu a vyjeknu mučivou bolestí. Sakra tak po kom teda jdou? Po mě nebo po Tokikovi? Nebo možná po nás obou.
,,Shine!"okamžitě ztratím zájem o hádky s Reiko ,,Co se děje?" skloním se k posteli.On se jen drží za hlavu.,,Tokiko odveď ho dolů a před dveře dej tohle!"poručila Reiko a hodila mi nějaký kámen.,,Co se děje?!Já nic..!"řeknu hysterycky.Moje smysli my říkají, že se blíží nebezpečí, ale já nic necítím.Vůbec nic.,,Já..Dala jsem ti do pití oblbovák!Potřebuješ si odpočinout!Doveď ho tam, zkontaktuju radu!"omluvně se koukne Reiko.Raději se zatím nevyjadřuju a pomůžu Shinovi vstát.,,Shine..Co se děje?"optám se cestou do sklepa.
Je to silnější a silnější, jsou blíž, než si myslím. ,,Bude to dobrý." Hlesnu, po chvíli se jednou rukou opět chytím za hlavu. ,,Do hajzlu, proč?!" Vyjeknu bolestí. ,,Co sakra chtějí?" Zhroutím se na zem, když už jsme ve tmě sklepa. Mé tělo se začne třást. S takovou sebe i Tokika brzy prozradím. Snažím se nekřičet. Jen zatínám zuby a snažím se tu bolest přežít.
Bez tušení, co to udělá, položím kámen před dveře.Pochopím, když se pokusím sáhnout na kliku a jemně mě to odstrčí.Bariera.Zase nemůžu nic jiného než se dívat.A co hůř.Teď ani nedokážu odhadnout, kde jsou.Podle Shina už jsou ale nejspíš-…
Ozve se velká rána.Vypadá to, že vedlejší dům byl právě zdevastován.
...-v domě..
Ani si to neuvědomím, nechtěně narazím do Tokika, když se snažím vymámit z toho uši trhajícího zvuku, nikdo ho neslyší, jen upíři, teda upíři, kteří jsou vyhnáni a označeny za zrádce, říká se, že se jejich energie změní, proto na ně ta primitivní věc tak šíleně působí. Překvapeně vyjeknu. ,,P-Promiň." Šeptnu, když se snažím postavit. Ironie, ležím na klukovi, do kterého jsem se zamiloval, ovšem v situaci, ve které si ani nemůžeme vyměnit dlouhý pohled do očí. Začínám si myslet, že nám to dělají schválně.
,,Víš Shine..Za normálních okolností bych takhle klidně zůstal ale.."hlesnu.Ozve se další rána.S úšklebkem se podívám na dveře.,,Přecházejí sem, že?"přejedu pohledem bělovláska, který se opět drží za hlavu.Nejraději bych je teď zabil co mu dělají.Ale to bych se odsud musel dostat.Krom toho tady nechci Shina nechat samotného..Zase..
,,Ne, nechci zradit, nechci!" Křiknu, když cítím, že mě to láká udělat nehorší věc života. Budu toho zřejmě litovat.
Postavím se a pomalým kulhavým krokem jdu ke dveřím. Jde vidět, že bojuju sám se sebou. ,,Uteč, Tokiko!" Řeknu vážným hlasem. ,,Už mě to ovládá, dělám to, co oni chtějí, já proti nim nic nezmůžu, mám pečeť, to proto mě tak lehce dokázali zmrzačit, musíš utéct, jdou, jsou po tobě." Řeknu, každým krokem hlas zvyšuju. ,,Prosím, uteč!" V tu chvíli ucítím, jak mě zezadu objal. Má ruka ho automaticky odhodí do zdi. ,,P-Promiň." Šeptnu provinile. Stejně dělám stále to, co nechci. Musím je sem pustit. Přikazují mi to.

,,Neuteču Shine!"okřiknu ho a ramenem ho odhodím ode dveří.Jakýkoli způsobem se mu pokouším zabránit aby se dostal ke dveřím.Při mé snaze jsem opět odhozen do zdi.,,Musíš!"okřikne mě Shin.Na pár sekund mi náraz vyrazí dech.Ale než se stačím vzpamatovat kámen od Reiko je rozdrcen na tisíce kusů.Před dveře sklepení spadne zakrvácené tělo.Tělo patřící Reiko.Nedýchá.Do očí mi vyhrknou slzy.,,R-Reiko.."
,,Parchanti!" Zavrčím, ohlédnu se na jednoho z nich. Moc dobře ho poznávám.
Ušklíbne se. ,,Ale, ale, říkali, že jsi tady, Shine." Řekne provokativním hlasem. V ruce drží tu proklatou věc...Jak je možné, že na "zrádce" působí píšťalka? No, dobře, má magickou moc. Ale i přes to, já nejsem pes!
,,Nio." Zavrčím. Jen co řeknu jeho jméno, pocítím náraz v břiše. Sklouznu k zemi.
,,Zvedněte ho!" Přikáže, když si mne pěst, kterou mě udeřil. ,,Lituju toho dne, kdy ses narodil, brácho." Řekne mým směrem.
,,Omlouvám se za to, že žiju, pane." Řeknu ironicky. ,,Doufám, že se ti podávají rozkazy dobře, nezapomínej, i já jsem z královské rodiny, stále tě můžu sesadit a převzít vládu!" Křičím, aniž bych věděl co. Mluvím až moc.
,,To abychom ti v tom zabránili." Zauvažuje. Jen pískne, jako na povel k němu přejde jeden z upírů držící truhlu. Když jí můj bratr otevře, zděsím se.
,,T-To neuděláš!" Křiknu.
Slyším hlasy a boje, jen se ohlédnu, vidím jak Tokiko bojuje proti dvěma upírům. ,,Ne-!" Křiknu, ale v tu chvíli mě, Nio, přirazil ke stěně.
,,Myslím, že z tebe bude perfektní domácí mazlíček." Uchechtne se. Nechtěl mě zabít, jen ovládnout. Zdá se, že se mu to daří.
,,Nio, sakra poslouchej mě! Jsi můj bratr! Tohle mi neuděláš…" Šeptnu sklesle. Nechápu ho, nikdy jsem nechápal. Jen co dořeknu, pocítím na čele menší tlak. Amulet zelené barvy ve tvaru kosočtverce se zaryl do mého čela, stále však z něj trčel. Až když začal vyzařovat světlo, bylo po všem.
,,Pusťte ho." Přikáže dvěma, co mě drželi. Zahledí se na hnědovlasého. ,,Nemusíš ho zabíjet, zajmi ho." Přikáže mi. ,,Až to uděláš, přijď." Řekne a zmizí společně s ostatními, i ti co se snažili Tokika zabít zmizeli, nechali to na mě. Otočím se Tokikčiným směrem, připraven uposlechnout rozkaz.
Okamžitě se když ti upíři zmizí si kleknu k tělu Reiko.Nezajímá mě proč zmizeli.,,Reiko.."vzlyknu a obejmu ji.Uslyším kroky.,,Shine..Vyděsil jsi mě.."oddechnu si a vstanu.,,Nevíš, co to mělo znamenat?"optám se zájmem.Ale on vypadá jako by mě ani neslyšel.Jen se stále příbližuje.V té chvíli mi doklapne, že je asi něco špatně a pomalu začnu ustupovat.Dokud se nesetkám s dveřmi vinného sklepu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yoshikistories yoshikistories | E-mail | Web | 26. prosince 2011 v 18:47 | Reagovat

supr dil kdy bude dalsi? >_<

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama