Poslední výkřik

 rozloučení s blogem a čtenáři

Protiklady se přitahují - 5.Díl

16. prosince 2011 v 11:37 | Jenny a Tokiko |  Protiklady se přitahují

Další dílek =) xDDD Napínat vás asi nepřestaneme xDDD

Jenny - Shin - Píše Oranžovou
Tokiko - Tokiko - Píše Černou




Probudil jsem se opřený o strom.Pár metrů ode mě seděl Shin.Už vypadal normálně.Naštěstí.,,Muselo to být?Mohl jsi mi normálně říct 'hraj mrtvého!' víš jak to bolelo?!"začal jsem vyčítat.Pousměju se.Jsem rád že je v pořádku..Nemluvě o tom jak happy jsem že já ještě žiju.
,,Omlouvám se." Povzdechnu si. ,,Za vše." Šeptnu. Mám sklopenou hlavu, ani do očí se mu nemůžu podívat, však já ho málem zabil! Jeho! Toho komu bych nikdy neublížil. ,,Měli bychom se přestat scházet." Šeptnu. ,,Musíme se přestat spolu přátelit, je to nebezpečné." Když tak mluvím, bolest v hlase nejde utajit. ,,Ten náramek už nikdy nesundám, pokud se tak stane, poznali by mě, a kdyby viděli mojí přeměnu bylo by to pro oba špatné, svému bratrovi to vysvětli. Je jediný z nich, který zná obě mé podoby." Smutně se pousměju a vstanu připraven odejít.
,,Tak na to zapomeň!"s tím vyskočím na nohy ,,Teď budu sobecký ale..Je mi jedno jak je to nebezpečné!Nechci přijít o svého jediného kamaráda Shine!..Chceš slyšet pravdu?Myslíš že se mě snažili zachránit protože by mě měli nějak rádi? Jeden je větší egoista než druhý!Vlastně mě nesnáší!Je to prostě jejich povinnosti protože můj otec je člen rady!"křiknu zoufale a po tváři mi sjede slza.,,Prosím Shine..Nenechávej mě jen tak plavat..."
Smutně se usměju. Jeho slova mi drtí srdce na kusy. ,,Blbče." Šeptnu, v další chvíli jsem před ním. ,,Měl bys zapomenout, Tokiko, odpusť, že jsem ti zničil život." Pohladím ho po tváři, znova se tupě usměju. ,,P-Promiň." Šeptnu neslyšně, když se k němu nakloním a jemně ho políbím. ,,A příště netvrď, že mě bereš jen za kamaráda." Uchechtnu se bez známky jakékoliv srandy nebo výsměchu. ,,Začni znova, bude to těžké, ale pokus se o to." Obejmu ho, nechce se mi ho ani pouštět. ,,Dokud se situace nezlepší, tak to takhle musí být." Šeptnu, chce se mi brečet, ale nejsem zas takový cíťa. ,,I když o mě nebudeš vědět, vždy budu s tebou, když budeš v nebezpečí, vždy se ukážu." Zkusím mu dát trochu naděje. ,,Ve škole mě však už nezahlédneš." Zakroutím hlavou. Stále ho svírám v objetí.
,,Kecy..Lžeš Shine.."ucedím smutně a vší silou zadržuji slzy ,,Víš moc dobře že tohle se nikdy nezmění..A pokud tak ne k lepšímu.."špitnu ,,Nechoď.." Pevně ho obejmu a nehodlám ho jen tak pouštět.Je to první člověk který mě vzal takového jaký jsem.A ne proto, že je můj táta v radě.Vím, že kdybych s ním nešel do té restaurace, nic z toho by se nestalo.Ale i tak toho nelituju.Jen mě zabíjí skutečnost, že už ho nejspíš nikdy neuvidím.,,Shine..."potichu zašeptám jeho jméno.Už nemám sílu udržet slzy, tak je nechám volně téct.
Hluboce si povzdechnu. ,,Nikdy tě nenechám samotného." Pustím ho z objetí, donutím ho, aby i on pustil mě. ,,Tady." Sundám si prsten z mého prstu, byl jediný, který jsem nosil. ,,Pro tebe, abys věděl, že vše co jsem kdy řekl, jsem myslel vážně." Pousměju se, ovšem pohled na něj mě bolí víc a víc. Znova si povzdechnu, oběma rukama ho jemně chytím za tvář, palci mu setřu slzy. ,,Neplač, prosím." Šeptnu. Vím, že ho nezvládnu utěšit, ale to co po mě chce slíbit jednoduše nemůžu. ,,Už bych měl jít." Řeknu sklesle, když sundám ruce z jeho tváře.
Spadnu na kolena, v ruce svírajíc jeho prsten.S každým jeho dalším krokem do temnoty lesa si připadám jako bych umíral.Slzy mi tečou proudem ale i tak mi něco říká, že to není naposled co ho vidím.Opřu se o strom a vzápětí na to mi na tvář začnou padat kapky.Nemám ani pomyšlení na radu.Vlastně bych je teď s chutí všechny vyvraždil, za to co mi dělají.Každopádně, bude nevyhnutelné se z toho nějak vykecat..Začíná se stmívat..Měl bych vyrazit, schůze bude každou chvíli, a já vlastně ani nevím kam nás to Shine přenesl.Při pomyšlení na něj se mi svírá žaludek.Pomalu jsem vykročil nějakým směrem, kterým mi instinkty radili.A ani tentokrát nezklamali.Po asi 15 minutách jsem došel k sídlu mého bratra.Bez váhání jsem vešel.,,Rada?..Už?"řeknu si pro sebe.Jsou tu brzy..

,,Nemohli jsme ho dostat, pane.Vzal si vašeho syna jako rukojmí.."rudovlásek omluvně klečel před mým otcem.,,Ovšem vypadá to, že můj mazaný syn se z toho opět dostal."ušklíbl se mým směrem.,,Vzkazuje vám, že pokud se ho pokusíte najít, zabije mě.."řeknu suše.I když tak suchý nejsem, jelikož jsem si to vyrazil v tom největším slejváku.Vlastně jsem mokrý na kost a moje vlasy mi padají do očí víc než obvykle.
Ani si neuvědomil, že jsem vlastně neodešel. Stál jsem v temnotě na větvi jednoho stromu, kapky deště se mísily s mými slzami. S povzdechem se dívám do oken domu, kde se můj zrak zamířil jen na jedinou osobu, na které mi záleží. Je to legrační. Záleží mi na něm víc jak na komkoliv jiném, je to natolik vážný, že jsem se rozhodl k tak těžkému kroku. Proč jsem mu vůbec neřekl pravdu? Možná ji už zná, ale co když se mílím? Co když ke mně nic necítí? Bylo by to všecko k ničemu. Odpovědi se však asi nikdy nedočkám. Je mi jedno, že se ochladilo a ledový déšť dopadá na mojí kůži. Pro mě existuje jen pohled na něj. I když on nevidí mě, slíbil jsem, že budu všude, kde je on, doufám, že na to nikdy nezapomene.
Sednu si do měkké sedačky, pár metrů od mého otce a ostatních z rady.,,V tom případě by jsem tě měli zabít hned.."ucedí můj otec.Jen se provokativně ušklíbnu.Já i on víme, že to nesmí udělat.pokud to není odhlasováno radou.A to bych musel spáchat nějaký vážný zločin.Vtipné, vlastně jsem ho spáchal.Můj otec na mě jen mírně zavrčí.,,Za chvíli tu bude i zbytek.Převleč se do něčeho normálního, ať mi neděláš ostudu!"přikáže mi.S jasnou nechutí vstanu a vyrazím do mého pokoje.Tam se rozvalím na postel.Nesnáším schůze rady.Nejen že je to nuda.Všude spousty odporných vlkodlaků, kteří myslí jen na to jak ovládnout svět.,Měl bych se převléct' zauvažuju.Ale nemůžu se přimět vstát.Ještě stále jsem zesláblí z té proměny..

Když vejdu zpět do velkého sálu, už je tam celá rada.,,Jak všichni víme, syn jednoho z nás, měl dnes přinést důkaz o tom, že je hoden stát se jedním z nás.Stal se však rukojmím jednoho z těch odporných tvorů!"začal nejstarší muž z rady.Mohlo mu být tak 100.Při jeho slovech jsem zaťal ruce v pěst.Krev ve mě vřela.Vůbec neví o čem mluví.,,Proto, dostane nový úkol"dodá.Napjatě poslouchám co řekne dál.I když bych po něm nejraději skočil a uškrtil toho páprdu jednoho.,,V Greenwich...Máš na to přesně 15 dní.Ani o den víc.O místě setkání ti dáme vědět.Zítra vyrazíš"přikáže.Poslušně přikývnu.Můj otec ke mě nedůvěřivě přikročí a očuchá mě.,,Smrdíš po upírovi.."zamračí se.To způsobí rozruch mezi ostatními vlkodlaky.No jo..Říkal že ho ze mě vycítí.Jeden z vlkodlaků dostal pokyn zajmout mě.Přiložil mi ze zadu nůž ke krku.,,Absurdní!Vlastně se ani nedivím!Strávil jsem s ním až moc času!"křiknu na obhajobu lhostejným tónem.Ve skutečnosti jsem pěkně nervózní.
Nelíbí se mi to, sleduju a cítím jisté nebezpečí. Po chvíli mi z krku začne stékat pramínek krve, jen se chytím za zraněnou kůži, kterou projedu dlaní. Zavrčím, když vidím na svých rukách krev. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se to stalo jen mě, ale to, že si dovolil stáhnout ruku na Tokika, za to mi těžce zaplatí. Spojím ruce a vypustím minimum své síly, která nejde zaregistrovat, ale i malý kousek síly dokáže velké divy. Soustředím se na okna v sále, po chvíli všechna najednou prasknou a do místnosti se dostane silný vítr doprovázený hustým deštěm. Ten, jenž držel u jeho krku nůž, je zabit, aniž by kdokoliv zareagoval, jak se to vůbec stalo. Mám své metody. Už jen se zamračeným výrazem sleduju co se bude dít, jsem připraven na cokoliv.
V hlavě se mi rozezněli slova toho bělovlasého kluka.,Takže přece jen nelhal...?'bleskne mi hlavou.Pohledy všech vlkodlaků v místnosti se upřeli na mě.,,Nedívejte se na mě!Takovou moc bych jenom kdybych byl právoplatný člen rady!"trochu se urazím, že mi tak křivdí ,,Krom toho nejsem tak hloupý abych ho zabil ve chvíli kdy mě podezříváte že pomáhám tomu upírovi!"zaklepu si na čelo.,,Vypadni..."přikáže mi otec ,,Vypadni!!"už vyloženě zavře, tak se raději klidím do pokoje.Sednu si oknu a dívám se na zahradu.Někdo hluboko uvnitř asi doufám že ho zahlédnu, nebo tak něco.Stejně jako když hrdina zachrání situaci a bez povšimnutí zmizí.,,Takže upír v Greenwich.."řeknu si pro sebe a kouknu se na deštivou oblohu ,,Tam nebude jen jeden..Je to jakoby mě poslali do jámy lvové.....Ti mě musí mít ale vážně rádi.."pousměju se a raději si jdu zabalit.
Cítím jeho pocity, ten prsten jsem mu nedal pro nic za nic. Vysílá signály, upozorňuje mě na různá nebezpečí, jenž mu hrozí, skrz něj vnímám jeho pocity. ,,Tokiko." Vyjdu ze stínu, sleduju okno jeho pokoje. Vidím ho, sedí na parapetu. Pousměju se, nemůžu za ním, ale můžu něco jiného. I když jsem ho již v okně neviděl, moc dobře jsem věděl, že to zahlédne. Opět probudím jen minimum své síly, snad jen setinu, možná ani to ne, přiměju vítr a déšť ať zamlží jeho okno. Myslí začnu na okenici psát to, co mám v hlavě. "Buď klidný, to zvládneš…Nezapomeň, jsem tam, kde jsi ty…" Šeptnu tiše slova, jenž jsem svou myslí napsal na jeho okenice. Musím se pousmát.
Nejdřív se s klidem dívám na okno, jako by to bylo naprosto normální.,,Ježíši!!"tak se leknu až spadnu z parapetu ,,Shine!Tohle fakt není vtipný!"zakleju si pro sebe a snažím se uklidnit.Rozevřu dlaň kde stále svírám jeho prstýnek.,Schválně jestli je v tom vysílačka'pomyslím si na chvíli,Rychle ale tu myšlenku zase zaženu a raději si jdu lehnout.Nejen že toho dnes bylo moc.O půlnoci bude zase Vlčí bál nemluvě o tom co přijde zítra.Zabořím hlavu do polštáře.,,Shine..zachraň mě.."zaskučím prosebně.Je to zvláštní.Už několikrát mi dokázal svou "všudypřítomnost".Ale pořád si připadám jako by mi něco chybělo.

Nad Cigamem vycházelo slunce.Všichni vlkodlaci spali po tom velkém plese.I já bych si přispal, ale není čas.Jede mi vlak do Greenwich.,,Yuji, nikomu o tom neříkej, prosím!"zažádám naposled svého bratra.Už stojím ve dveřích vlaku.Yuji s úsměvem pokývne.,,Dostaň ho!"mrkne na mě.Na tom tam přikráčí průvodčí a dveře zavře.Opřu si hlavu o pravou ruku a koukám s okna na rozmazanou krajinu.Kouknu na Shinův prstýnek na mém prstě.jen doufám, že mě nebude pronásledovat do Greenwich, protože tam se to upíry jenom hemží.
Rozhodl jsem se, nemůžu ho nechat jít samotného, cítím jeho energii, je to zvláštní, od poslední chvíle, co jsem mu řekl, že se nebudeme moct vídat, se mé smysly zlepšily. Kdo ví, zda je to vůbec dobře nebo špatně. Sedím ne vlaku, úplně na jiném konci než je on. Možná bych s ním chvíli být mohl, necítím žádné nebezpečí, jiný vlkodlak zde není. Jedině on. Když vlak zastaví, po čtyřech hodinách nudné cesty, vystoupím a na nádraží čekám. Sice s ním nemůžu mluvit tak na veřejnosti, nikdo nikdy neví, jestli mezi lidmi nemají špehy, a k tomu všemu tohle je moje rodné město, moc dobře vím, jak to zde chodí. Stojím uprostřed nástupiště. Kolem mě procházejí lidé, já čekám však jen na něj. Konečně ho vidím přicházet mým směrem. To je dost, že si mě i všiml. Jen na něj kývnu. Když projde další člověk, zmizím. Ovšem čekám venku.
Rozběhnu se na místo kde jsem ho viděl.Ale nikde ho nevidím.Otáčím se všemi směry ale nikde není.Všude je jen spousta cizích lidí.Že by se mi to jen zdálo?...,,No tak Tokiko, už blázníš..."zabořil jsem obličej do dlaně.Znovu jsem se rozhlédl.Tentokrát po východu z tohohle blázince plném lidí.Konečně uvidím nějaké dveře.Vmísím se do proudu lidí a úspěšně vyjdu ven.,,Sláva.."oddechnu si a nadechnu se čerstvého vzduchu.Takže nejdřív bych měl najít ten dům kde budu tentokrát.Pak si najdu nějaké místo kde bude rozhled a uvidíme, jestli to bude jednoduché, nebo ne.Každopádně doufám, že chtějí prostě nějakého upíra, protože tady jich jsou desítky.Zabolela mě hlava.Teprve teď jsem ucítil tu spoustu různých energií a sil různých upírů.Rozklepou se mi kolena.Všechny ty proudy mě matou.
,,Uklidni se." Šeptnu mu do ucha za jeho zády. ,,Soustřeď se jen na jednu energií, to většinou pomáhá." Poradím mu. Když vidím, že se chce otočit, zarazím ho. ,,Neotáčej se, je to nebezpečné, zde zase znají mě." Šeptnu. Celou dobu si však dávám pozor, aby mě nikdo z upírů nezaregistroval. ,,Přijď o půlnoci do parku, široko daleko je jen jediný park, takže se neboj, že nebudeš vědět kam jít, jdi pořád rovně, do hlubin, tam kde nesvítí světla, nemusíš mít strach, budu tam čekat."Šeptnu. Tak moc mi chyběla jeho přítomnost. Vtisknu mu polibek do vlasů, které mu ještě stačím rozcuchat. ,,Budu čekat." Šeptnu, když se vytratím z oného místa.
Zase zmizel.To je asi nějaká speciální schopnost upírů jen tak si mizet.Jenom doufám že to má i svoje limity, protože jestli takhle bude mizet pořád, asi se zblázním.Vyrazím opět nějakým směrem, kterým mi radí moje vlčí smysli.Otevřu dveře luxusního domu.,,Wow..."na něco takového vůbec nejsem zvyklí.Většinou mě strkali do polorozpadlých domů.,,Ah?Co tady děláš?Měl jsi přece počkat na nádra-..Omlouvám se zapomněla jsem!!"starší žena s oranžovými vlasy se chytla za hlavu.Poznávám ji.S ní jsem v podstatě vyrostl.I můj bratr.Když jsem byli malý tak nás neustále hlídala.,,V pořádku v pořádku!"usměju se.Vlastně je to spíš dobře.Není vlkodlak, ale upíra pozná.Problém je v tom, že ne díky tomu, že vycítí jejich energii.Jsou prý nějaká znamení, ale tomu já nikdy nerozuměl.,,Máš hlad?"optá se s úsměvem.,,Ne..Vlastně se chci jít projít.Vrátím se pozdě tak nečekej!"zvolám a zase vyjdu z domu.Zašel jsem o pár bloků dál a rozhlédl se po nějakém vysokém místě.Nejvyšší byla asi špička radnice.Proč ne...?Vypadá to tam útulně.Ušklíbnu se.
Když se konečně vyškrábu na věžičku posadím se a zhluboka se nadechnu.,,Soustřeď se.." Znova mě rozbolí hlava.Je to jako bych cítil sílu stovek Shinů.

Konečně..Noc..Nevím jestli tohle město vypadá hůř za světla nebo za tmy.Vykračuju si to tam, kam mě nohy nesou a doufám že narazím na ten park.Je sice ještě tak půl hodina před půlnocí, ale tady člověk nikdy neví, kdy se ztratí.Konečně.Uviděl jsem něco, čemu se dalo říkat park, a pokud je tady jediný, tak nevidím problém.
Sleduju ho, ani si mě nevšiml, což je dobře. Schovával jsem se ve stínech vysoko, vysoko na stromech. V další chvíli jsem čekal na jeho příchod, věřil jsem, že se ukáže. Nic jsem necítil, nikdo, žádná hrozba zde nebyla. Cítil jsem jen jednu přibližující se energii, ovšem nevšiml jsem si další energie, jenž ke mně přicházela rychleji z jiné strany.
,,Shine." Šeptl ke mně z jednoho temného místa.
Nečekal jsem ho. Ani trochu. ,,C-co tady děláš?!" Skoro vyjeknu. ,,Co tu chceš?!" Jsem nervózní, stále sleduju místo odkud má vyjít Tokiko. Jestli ho zahlédne, je po něm.
,,Dlouho jsi tu nebyl, zapomněl jsi, že jsme zde s partičkou chodívali, když jsme byli menší?" Začne vytahovat minulost, nerad se k ní vracím.
,,Jo, to jo, ale i tak-"
,,Jsi nějaký rozrušený, ty někoho čekáš?" Začne mě škádlit, moc dobře ví, že tohle nenávidím.
,,Ne nečekám, chci být sám, tak vypadni!" Zavrčím.
On však jen zakroutí hlavou. ,,Ne, ne, ne…" … ,,Zapomněls na svou zradu?" Zavrčí. A je to tady, věděl jsem, že tohle vytáhne.
,,Nejsem jako ty, nikdy jsem nebyl." V tu chvíli dostanu pěst do obličeje. ,,Máš štěstí, jediné štěstí!" Zavrčím. V tu chvíli dostanu slušný kopanec do břicha.
,,Jo, já vím, na mě nemůžeš zaútočit. Ale já na tebe ano." Uchechtl se, když mi dupl na břicho tak silně, až jsem cítil menší bolestné rupnutí. Bolestně jsem zasténal. Tohle je horší než mučení, no vlastně tohle bylo mučení. ,,Chtěli si s tebou vyřídit účty i ostatní." Ušklíbl se. Přidřepl si ke mně. ,,Teď když víme, že se nemůžeš pohnout, dojdu pro ně." Vstal a zmizel. Já jen v bolestech zůstal bez pohybu ležet na zemi. Cítil jsem železnou příchuť v ústech. Po chvíli mi z nich vytekl pramen krve.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama