Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

Kostky jsou vrženy - 3.Díl

16. prosince 2011 v 17:03 | Jenny a Tereki |  Kostky jsou vrženy

No, trochu dříve je tu nový díl * Jenny měla čas upravovat *
Výslovně jen pro spoluautorku Tereki: Až budeš mít čas, můžeš si to zkopírovat na blog =) Je to i upravené, tak se s tím nemusíš štvát ty =)
Tak to by bylo snad vše =) Jen upozornění =) Od této kapitoly začíná ten pravý žánr naší povídky...komedie až nepochopená parodie xDDDD Užijte si nový díl =)

Jenny - Akio - barva blogu
Tereki -Yoshi - oranžová




,,T-Trochu?" Zeptám se nejistě a vyplašeně se podívám dozadu. ,,Měl by jsi přidat, ten Ferdinand a ostatní už umírají." Informuju ho vyděšeně, když archandělé zamíří naším směrem. Mít někdy vyvinutější smysly než ostatní se často hodilo.
,,Tak jo. Sám jsi to chtěl." V další chvíli nás teleportuju do mého domu. ,,V pohodě?" Pozvednu obočí, když vidím jak s sebou kyve na všecky strany. ,,Já tě varoval, ale zapomněl jsem se zmínit o tom, že to někdy přináší bolesti hlavy." Zachichotám se.
,,Jo, stačil jsem zjistit." Pohupoval jsem se na strany. Mírně jsem protřepal hlavou a houpání přestalo. Rozhlídl jsem se po pokoji, ve kterém jsme byli. Neváhal jsem ani vteřinu a přiběhnul jsem k oknu. ,,Páni." Užasnu s úsměvem. ,,Nádhera." Bylo jediné, co jsem ze sebe mohl dostat.
,,Ehm." Odkašlu si. ,,Chlapče, tohle je peklo." Zacuká mi v obočí. ,,Pro tebe to znamená, že se musíš chovat jako zajatec, ne jako turista, co tady stráví dovolenou." Povzdechnu si. Z toho bude průšvih.
,,Ou.." Odejdu od okna. ,,Promiň.. Jen, je to pro mě nové." Zatvářím se nevinně a podívám se do země. ,,Tak, co mám dělat, nebo udělat?" Zeptal jsem se potichu.
,,Nic." Zakroutím hlavou. ,,Když ale někdo přijde, nesmíš se volně pohybovat po domu..." Poškrábu se ve vlasech. ,,No asi si nahodím vlastní pravidla." Povzdechnu si. Jestli tohle přežije, tak ho adoptuju.
,,Tak.." Odmlčím se. ,,Nečekáš v blízké době nějakou návštěvu, nebo tak?" Chci se ujistit. ,,A ty pravidla! Jaké teda ustanovuješ?" Sednu si na turka a podívám se na něj.
,,Návštěvu nečekám nikdy, vždy přijde neočekávaně." Přiznám. Jak potupné. ,,Dělej si, co chceš, kromě vyhrávání hudby, ječení, běhání po domě a hlavně nevycházej ven." Poslední slova jsem až zaprosil.
,,Tohle já nedělám nikdy.." Přiznám a hodím na něho nechápavý pohled. ,,A můžu alespoň kreslit? Ovšem, že na papír." Ujistím ho a pousměju se.
,,Klidně si kresli i na stěny, mě to neva..mám jeden pokoj volný...nic v něm není...jenom čtyři bílé stěny...." Navrhl jsem.
,,No.. Nevím, kreslím hrozně." Odpovím po pravdě. ,,Víš co? Radši prvně budu kreslit na ty papíry, a jestli se ti to bude líbit, tak se něco pokusím namalovat i na tu stěnu." Pousměju se na něj.
,,Jen si na ty stěny kresli..." Mávnu nad tím rukou. ,,Klidně to potom bude tvůj pokoj, jestli chceš..." Řeknu nervózně.
,,Proč jsi tak nervózní?" Otočil jsem nechápavě hlavu do boku. Najednou uslyším kroky a zpestřím. ,,Někdo sem jde." Rychle přesunu pohled z místa, odkud přicházeli kroky, k němu.
,,Jdi do toho pokoje a nevycházej z něj." Zamračím se. ,,Démoni tě neucítí, začaroval jsem ho pro takové případy, já totiž tušil, že se něco podobného stane." Praštil jsem se dlaní do čela. Ihned, co se v pokoji zavřel, se otevřely dveře. Jenom jsem se zamračil. ,,Pořád si nedáte pokoj?" Zamračím se, už mě to vážně štve. ,,Peklo potřebuje nového ďábla, Akio...ty jsi jeden z nejlepších démonů, proč toho nevyužít?" ,,Protože já nejsem na takovou povinnost stavěný, hledejte si někoho jiného..." Zavrčím. ,,Budeš toho litovat." Zasyčel nebezpečným tónem, když se ohlédl ke dveřím do pokoje, věděl, že tam nemůže vstoupit, žádný démon tam nemůže, proto jsem ten pokoj také začaroval, aby chránil, ne aby druhé vedl rovnou na smrt. ,,Už toho lituju." Řeknu popravdě, nemůže mi nic udělat, nemá důkaz, že v tom pokoji někdo je, ale je to ďábel, mohl ucítit přítomnost nepřítele.
Jejich rozhovor jsem pečlivě poslouchal. ,,Může být ďáblem, proč to nepřijme?" Položil jsem si tu otázku v duchu. ,,Asi kvůli tomu, co takové vysoké postavení musí dělat." Promlouvám k sobě dál v duchu a usměju se. Najednou z druhého pokoje vyšlo něco jako hádka.
,,Zmiz." Zavrčím. Dotyčný se sebere a odejde, ví, že hádat se se mnou je ztráta času. ,,Ještě jsme neskončili." Zavrčel. ,,Super, tak zase někdy." Odseknu. Když zavře dveře, svalím se na sedačku, mé srdce velký nápor nevydrží. Ale musím se rychle vzpamatovat, nikdo o tom neví a tak to musí zůstat. Jen co jsem zatřepal hlavou, jsem byl zase normální. ,,Yoshi, už je to dobré!" Zavolal jsem na něj, Nechtělo se mi vstávat. Až teď mi došla vtipná věc, mojí hlavou proběhlo, že ho můžu adoptovat, to bych rád, jen kdybych nebyl skoro stejně starý jako on. Musel jsem se tiše zasmát.
,,Čemu se tentokrát směješ?" Zeptám se nejistě a potichu zavřu dveře od pokoje, ve kterém jsem naposledy byl. ,,Kdo to.. Nebo spíše, co to bylo? Ten divný týpek." Hodím hned na něj další otázku.
,,Ale, to nic." Pousměju se. ,,To byl....Satanův poslíček." Podrbu se ve vlasech. ,,Má na mě spadeno od prvního okamžiku." Mávnu nad tím rukou.
,,Řekni mi, kdo na tebe spadeno nemá." Zasměju se a zase si sednu na zem na turka. ,,No, tak tohle bude ještě velmi, velmi zajímavé." Potichu jsem se zasmál.
,,Třeba ty." Prohodím na jeho dřívější otázku. ,,Hele mladej, já jsem ještě o sluch nepřišel." Zavrčím hravě.
,,To vím." Znovu se zasměju. ,,Chytl jsem dobrou náladu." Házel jsem s hlavou do stran. ,,A co teď budeš dělat ty?" Zeptám se, když se na něho otočím.
Třísknu se do čela. ,,Asi půjdu daleko od tebe." Povzdechnu si. ,,S dětma to vážně neumím, lituju." Jsem rozhodnutý jít ven. ,,Co dělají škvrňata jako jsi ty?" Otočím se na něj. ,,Doufám, že nehulíš jako fabrika..." Zkoumavě si ho prohlédnu. ,,Ne že by mi do toho něco bylo, možná by tě tu i přijali, ale něco takového v mém domě nestrpím." Probodnu ho pohledem.
,,Já? Nikdy." Odfrknu si. ,,Já jedině vodárnu a tu taky moc až tak nemusím." Odpovím po pravdě.
,,Hm." Uchechtnu se. Je vážně...jiný. Zajímavější než jsem čekal. Když otevřu dveře, chyběl snad jenom milimetr k tomu, aby mi hlavou proletěla lavička, která původně stála kousek od mého domu. ,,Co se to tu kurva děje?!" Zavrčím. ,,Bezva, psychopatický nováček." Zavrčím. ,,Zůstaň tady." Nakážu chlapci za mými zády. Mám namířeno za bytostí, která narušuje klid před mým domem. Já jsem na hluk totálně alergický, asi si toho moulu podám.
,,D-Dobře." Vydám ze sebe trochu vykolejeně a podívám se jeho směrem. ,,Je to tu normální?" Řeknu si v duchu. Když odejde z domu, trochu znervózním. Jsem v zóně nepřátel úplně sám. Skvěle teda.
Dojdu k zvláštní bytosti, jenž je menší než já. Chytnu ho přátelsky za rameno, tím se otočí ke mně. Ihned, jak mě spatří, vyjekne vyděšením. Já se při tom ještě stačil nechápavě podrbat na hlavě. ,,C-co jsi zač? D-Démone?" Začne mi máchat před obličejem klacíkem. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. ,,Já ti nevím, třeba démon?" Chytnu jeho takzvanou zbraň do ruky a mírně se k němu nakloním. Baví mě děsit nové členy pekla. ,,T-to jako fakt?" Vytřeští zrak. ,,Ano." Potvrdím. ,,A víš co? Řeknu ti tajemství, chceš?" Řeknu tajemně. Když přikývne, nakloním se k němu ještě blíže. ,,Ta lavička mi málem urazila hlavu." Vytrhnu klacek z jeho rukou a hravě ho zlomím. ,,Nesnáším, když se mě někdo pokouší zabít tímhle tím stylem." Zamračím se na něj. ,,A už vůbec ne nováček." Píchnu do něj prstem. Div se přede mnou nezhroutí, jako domeček z karet, strachy. ,,Rozumíme si?" Řeknu vážným hlasem. Když jenom několikrát za sebou němě přikývne, tak se napřímím. ,,Jsem rád, že si rozumíme, můžeš jít." Pustím ho. ,,Stejně tě zabijou jiní, tak co." Pozvednu nad tím jenom rameny. ,,Co já si budu špinit ruce." Zakroutím nad tím jenom hlavou, s dobrým pocitem se vydám zpět do domu.
Zavřu oči a zaposlouchám se do rozhovoru, co probíhá venku před domem. Slyším každé slovo dokonale. Nepotřebuju ani vidět a vím, co se mezi nimi děje. Přepadne mě menší záchvat smíchu. Najednou uslyším menší zapraskání podlahy a rychle se otočím k místu, odkud zvuk vyšel. Nikdo tam nebyl. Začal jsem se soustředit. Znovu podlaha zapraskala. Pomalu jsem začínal tušit, že v místnosti nejsem sám. Další zapraskání podlahy mě přimělo se znovu otočit. Ani tentokrát jsem nikoho neviděl. V tu chvíli jsem se nemohl hýbat ani mluvit. Něco bylo kolem mě, něco mi zakazovalo promluvit.
,,Půjdeš teď se mnou, nepříteli.." Zasyčel mi nebezpečný hlas do ucha a společně i s ním jsem zmizel.
Přešel jsem ke dveřím. Ihned jak jsem sáhl na kliku, jsem zjistil, že se uvnitř něco děje. Vtrhl jsem do domu právě ve chvíli, když zmizeli. ,,Ou, to asi nebude nic pěkného." Ani mě to nerozhodilo. Začal jsem si bezstarostně pískat nějakou melodii, pomalým krokem jsem došel k šatníku a hodil na sebe černý kabát. ,,Tak jo hochu, asi mi nezbývá nic jiného, než si pro tebe zajít, co?" Řeknu si klidně do vzduchu. ,,Já toho debila nafoukaného zabiju." Prokřupu si prsty a pomalým krokem se vydám směrem do mezisvěta, odkud cítím jejich síly. ,,To jim ještě nedošlo, že moje hračky jsou mým majetkem, nebo co?" Povzdechnu si. Však jsem stále v klidu. Stále klidně vykračuju a nikam nespěchám. O život tu nejde, tak proč bych se měl zbytečně zatěžovat rychlou akcí?
Ucítil jsem prudký náraz do stromu. Zasyčel jsem bolestí. Podíval jsem se na všechny, kteří tu byli i s tím neznámým.
,,Co kluci, pohrajeme si s ním, ne?" Navrhl jeden a v ruce se mu objevil meč.
,,Jasně, že jo." Pokývli ostatní. Ten přede mnou ke mně pomalu přicházel. Na tváři mu hrál zabijácký úšklebek. Chtěl jsem nějak utéct, ale něco ve mně mě přemohlo. V ruce se mi objevila dýka, mírně jsem se pousmál a podíval se na ně.
,,Když i vy, proč ne i já?" Řekl jsem tónem, který by u mě nikdo nečekal. Už jsem nebyl to věčný dítě, jako vždy. Už jsem nebyl ten, co se všem vyhýbá. Už jsem nikomu nechtěl být na obtíž. Jedním ladným pohybem jsem se objevil za nepřítelem a pomocí dýky mu sekl hlavu. Ostatní se na mě vyděšeně podívali. Pohrdavě jsem se zasmál. ,,Jestli nechcete dopadnout jako on, zmizte." Vyštěkl jsem na ně. Do jednoho utekli jako banda ufňukaných psů. Za několik sekund jsem padl na zem. Mé tělo se odmítalo hnout, všechny svaly tak strašně bolely. Změnil jsem se zas na to malé dítě. ,,Co se to se mnou děje?" Zašeptal jsem potichu a padl do bezvědomí.
Kráčel jsem stále dál a dál, když v tom kolem mě přeběhlo pět démonů, jako stádo splašených krav. ,,Ou...tady asi někdo dostal nakládačku." Uchechtl jsem se. Snad deset minut cesty jsem našel místo, kde na zemi ležel nějaký neandrtálec bez hlavy, právě se začínal ztrácet v zemi. ,,No jo, tvým hlavním živlem byla země, co?" uchechtnu se a ještě mu zamávám, aby se mu lépe splývalo se zemí. ,,Dobře jsi to zvládl, chlapče." Pousmál jsem se na bezvládné mladíkovo tělo. Vyhoupl jsem si ho přes rameno a zase pomalým krokem kráčel zpátky. Tak jako při cestě sem, tak i při cestě zpět, jsem si pískal různé melodie.
Doma jsem ho položil do své postele. Důkladně jsem se na něj podíval. ,,Zvláštní dítě, velmi zvláštní dítě." Řeknu si pro sebe. ,,To jsem zvědavý, kdy se probereš." Uchechtnu se a zmizím ze své ložnice do obýváku, kde si sednu na houpací křeslo. ,,Asi už stárnu." Povzdechnu si.
Když si sedl do křesla, rozrazili se dveře od jeho domu. V nich stála nějaká dívka. ,,Zdravím, Akio!" Vypadala trochu více opile. Práskla s dveřmi, tím je zavřela a přišla k němu. ,,Jak se vede?" Sedla si mu na kolena a v další chvilce měla v obou rukách dvě skleničky vína.
,,Sabrino!" Vyjeknu překvapeně. Když si na mě sedne, zacuká mi v obočí. ,,Jistě, napiju se s tebou." Uchechtnu se s ironií v hlase. ,,Ale až vystřízlivíš." Lusknu prsty, tím se otevře okno. ,,Teď sbohem." Vezmu jí do náručí a přejdu s ní, až k oknu, odkud jí vyhodím. ,,A nerozmorduj mi ty plevely příliš, prosím tě." Vykouknu z okénka, ještě abych jí řekl, co mám na srdci, poté zalezu zpět a okno zavřu. ,,Slepice." Povzdechnu si. ,,O co, že přijde znova." Zavrčím podrážděně. ,,Dávám jí půl hodiny než zjistí, jak se vstává ze země." Uchechtnu se nad tou představou.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Etsuko Nakamura Etsuko Nakamura | Web | 16. prosince 2011 v 17:37 | Reagovat

Moc jsem se pobavila, rychle další :-)

2 Nioru Nioru | 29. ledna 2012 v 18:29 | Reagovat

no tak to byl dílek s velkým D :D takhle jsem se už dlouho nezasmála a ty hlášky jsou legendární hej :D musím uznat že to ukončení bila vážně třešnička na dortu :D vyhodit osobu která vás obtěžuje oknem do kytek....luxuuus :D no tak já jdu dál a vy pište :D zatííím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama