Poslední výkřik - rozloučení s blogem a čtenáři


- Pořád žiju =) I když je to už dlouho, co jsem tady zavítala... ale slíbila jsem, že se budu ozývat, tak se ozývám :3
A jak se daří vám? *,*
Nevím, kdy - asi až bude o trochu více času a více předepsaných kapitol - začnu přidávat další z povídek =) Ale to má ještě čas :3

5.Díl

24. prosince 2011 v 13:00 | Jenny |  Snaha začít znova
Předposlední dílek...Ježišek je dneska vážně jaksi štědrý xDDD Si to s ním asi budu muset vyříkat...tohle si fakt nezasloužíte! xDDD =)
Ale tak...když jsou ty Vánoce ;D

Díl je uspěchaný, přeskakávala jsem děj =) ale zdá se, že jste pochopili, potřebovala jsem se dostat k hlavnímu problému a než bych se tam dostala, bylo by sto kapitol za námi xDDD a já to fakt chci dalším dílem ukončit, jak to dopadne na to si budete muset počkat =)
Neko...nejanči! xD




Chtěl se s tím vyrovnat, oba chtěli. Ale, ani jeden to nedokázal. Když zjistil, že mají společný pokoj, bylo to s ním ještě horší. První noc se budil s noční můrou. Další noci probrečel. Takhle to šlo deset dní po sobě. Hiro už to nedokázal dál snášet, jeho chování ho lámalo a co je horší, hlavně bolelo.

,,Eidži." Oslovil ho, když vešel do jeho třídy, vážně chodí do prvního ročníku, jak si myslel.
Nezvedl k němu hlavu, učil se látku, kterou se v jeho přítomnosti minulou noc nedokázal v pokoji naučit. ,,Odejdi." Zaprosil ho. Nemůže s ním mluvit, tak proč tohle dělá? Proč se tak snaží?
,,Jenom jsem chtěl-"
,,Nezajímá mě to, odejdi." Skočil mu do řeči. V jeho slovech byla bolest. Nedokázal se nadále držet dál. Nešlo to. Ten pocit byl silnější než si myslel.
,,Chápu." Šeptl zklamaně, otočil se k odchodu, v tu chvíli černovlásek prudce vstal z lavice, až vyděsil i spolužáky. Nikdo to nečekal.
,,Počkej!" Křikl, aby ho blonďák třeba nepřeslechl.
Otočil se k němu čelem. ,,Co?" Myslel si, že se takhle nezachová, byl šokován Eidžiho chováním. O to víc ho zaskočilo, když se mu vrhl kolem krku, brečel. Nemohl, ale i přes to, to udělal. Přiznal si, co cítí. Asi nejhorší chyba, kterou mohl udělat. ,,Promluvíme si večer." Šeptl mu blonďák do vlasů, když zjistil, že z něj nic nevypadne. Není schopen mluvit. Odtáhl se od něj. Líbl ho na tvář a rozloučil se. V další chvíli zmizel na chodbě. Eidžiho spolužáci se jen divně uculovali, někteří si začali říkat, že konečně dostali rozum a přiznali si své city. Tedy, spíše jen Eidži.

Ten večer. Myslel si, že mu snad praskne srdce, tolik emocí, tolik citů. Jeho srdce to nezvládalo. On to nezvládal. ,,H-Hiro, já-" Snažil se mu říct pravý důvod, proč ho tak dlouho odmítal, neměl příležitost, v tu chvíli se chytil za srdce a skácel se do blonďákova objetí, snažil se popadnout dech.
,,Eidži! Co ti je?! Co je s tebou?!" Začal křičet. Takový strach nikdy necítil. On mu v náručí, před očima, doslova umíral. Dobře, tohle bylo přehnaný. Neumíral, ale měl těžký záchvat, který ho mohl zabít. ,,Eidži! Koho mám zavolat?! Co ti je?!" Stekla mu slza po tváři, když jeho menší tělo stiskl v náručí ještě víc. Uklidňoval ho, snažil se ho z toho dostat. Nic nevěděl…a to byla chyba.
,,Zavolej…z-záchranku." Vydal ze sebe, po té přestal vydávat veškerý zvuk znázorňující jeho neúspěšnou snahu dostat se z toho.
,,Eidži? Eidži?!" Křikl, když s ním zatřásl. Nehýbal se, nevnímal, naštěstí dýchal.

Přicházel k sobě. Je to už dva dny, tak dlouho spal. První, co zaslechl, byly přístroje, probral se v prázdném pokoji, nemocničním pokoji.
Třískl hlavou do polštáře. ,,Nemůže se to přece až tak zhoršit." Stekla mu slza po tváři. To jednoduše nešlo. Tohle se nemohlo stát! Nikdy si neměl přiznat, že ho opravdu miluje. Ale...on to udělal. Nemohl žít, ne bez lásky.
Otevřely se dveře. ,,Konečně." Zaslechl jeho hlas. Přiřítil se k němu a chytil ho za ruku. ,,Jak je ti?" Ptal se ihned pohotově. Jeho vyděšený hlas si černovlásek zaznamenal snad do konce života.
,,Hiro." S tím mu stekly další slzy z očí, tak rád ho viděl.
,,Jsi takový idiot." Povzdechl si. ,,Měl bys více odpočívat..je, je mi líto, co se stalo." Pohladil ho po vlasech.
,,Hiro, já-" Snažil se mu to vysvětlit, chtěl mu říct co s nim skutečně je, nepustil ho k řeči. Nechtěl to slyšet. Nemohl…
,,Promiň, byl to omyl." Zaslechl jeho vážný hlas. ,,Spletl jsem se." Sklopil hlavu.
,,O čem, o čem to mluvíš?" Myslel si to, jen doufal, že myslí špatně.
,,Nemůžu s tebou být, jsi příliš...jiný." Nasucho polkl. Co to jen dělá?
,,N-Ne, nejsem jiný, jsem úplně stejný, jako ty i jako ostatní." V jeho slovech byla slyšet prosba. Prosba, ať mu neubližuje. Ať to nedělá. Hiro nemohl, jednoduše to nešlo.
,,Doktore, co se s ním děje?! " Vyštěkl na muže v bílém plášti, když vyšel z pokoje, kde Eidži spal.
,,Nesvěřil se vám?" Povytáhl obočí.
,,Ne, měl by?"
,,Kdo vůbec jste, jste jeho přítel?" Položil mu další nutnou otázku.
,,Jsem ze stejné školy, on a já…my…spolu…" Bylo mu to trapné, nevěděl jak mu to říct.
,,Chápu." Moc chápavý to člověk. ,,Máte právo to vědět, pojďte se mnou." Popohnal blonďáka k pohybu. Když tak procházeli chodbami, řekl mu, co s Eidžim skutečně je. ,,Jeho srdce slábne, když je šťastný, jeho srdce umírá, nesmí cítit lásku, nikdy se nesmí zamilovat, jinak…"
,,Jinak?!" Vytřeštil zrak, tohle se mu ani trochu nelíbilo.
,,Jinak umře, jeho srdce by to nevydrželo. Už se s tím narodil, nejde to léčit."
,,Nechápeš to, mýlil jsem se, promiň." Postavil se a odešel z jeho pokoje. Až když stál na chodbě, stekly mu slzy po tváři. Nemohl před ním brečet, nemohl mu říct, že to ví. Nemohl ho přece nechat zemřít. Mohl ho jen zranit, alespoň ho bude mít stále na očích, alespoň ho může milovat a přes to se na něj jen zdály dívat.
Oběma však zlomil srdce. To, že ho zlomil sobě, mu až tak nevadilo. Bolel ho fakt, že ublížil osobě, kterou nadevše miloval a která by v tuto chvíli potřebovala cítit jeho přítomnost.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 neko-love neko-love | 24. prosince 2011 v 19:56 | Reagovat

jsi hrozná, příšerná, zlá a a a...krutáá....tohle ne tohle nedělej prosím dej tam happy end jinak mě to zničíííí T-T.......ano já JANČÍÍÍÍÍM

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama