Poslední výkřik

 rozloučení s blogem a čtenáři

3.Díl

15. prosince 2011 v 9:31 | Jenny |  Snaha začít znova

Další dílek, vyšel mi na dvě stránky - no klasika xD Tak si ho užíjte =) Hlavně ty Neko ;)





Patnáct minut. Už patnáct minut seděl zamknutý na toaletách. Každou sekundou se nutil vylézt a najít svojí třídu. Nemohl, srdce ho nenechalo jít. Bálo se, bálo se toho, co by se mohlo stát. ,,Co mám jenom dělat?" Povzdechl si zničeně. ,,Mám na výběr jenom dvě možnosti, jít a sebrat odvahu, nebo zde zůstat a počkat až škola skončí." S povzdechem se zahleděl na hodinky. ,,Takže to vypadá, že se zde budu schovávat ještě tři hodiny." Bouchl se dlaní do čela. ,,Jsem takový srab."


Vyšel ze třídy, jako vždy si zachovával ten důležitý výraz v obličeji, nevěděl proč, ale vždy se mu líbilo, jak holky na něj zírají, někdy i omdlívají, obzvlášť když nahodí svůj důležitý ignorantský pohled.
Přešel kolem malé skupinky děvčat, zdálo se, že není jediný, co se rozhodl neposlouchat první den zas a znova poučení o tom, co se ve škole smí a co ne, jak znal svojí třídu, ještě by to dopadlo tak, že s jejich chováním by si k tomu všemu museli číst školní řád, který už skoro umí zpaměti. Tloukli jim to do hlavy dost často, jak pak člověk může mít čas na učení, když se věčně zabývá něčím tak nedůležitým, jako je dvacet papírů s pár zákony školy. Nehledě na to, že v mozku si pak studenti nenesou nic jiného, než slova, které stejně nedodržují nebo jim nerozumí.
Cítil pohledy mladých slečen, i když už dávno kolem nich prošel, nepřestávaly na něj zírat, k tomu všemu zaslechl, jak si něco šuškají, není divu, Hiro byl nejoblíbenější kluk na škole, každá po něm letěla, s tím rozdílem, že on slušně každou z nich posílal do háje.


Nakonec se přece jen rozhodl. Odemkl kabinku toalety, ve které se ukrýval. Vyšel, naskytl se mu pohled do zrcadla. S povzdechem k němu přešel, pod velkým zrcadlem se nacházelo umývadlo, nechal téct studenou vodu, kterou, když nabral do dlaně, přiložil na svůj bledý obličej, aby se trochu vzpamatoval. Nebylo dobré, když se zrovna takhle chová. ,,Musíš toho nechat." Promluví na osobu v odraze zrcadla. ,,Eidži, vzpamatuj se." Vrazil si facku, aby se trochu probral.
Když sám sobě domluvil, vyšel z toalet na chodbu, na druhé straně chodby zahlédl blonďáka, toho blonďáka, kterého potkal před školou i ve škole. Rychle zareagoval a ukryl se za roh, aby Hira nenapadlo si ho všimnout. Eidži by ani nevěděl, jak s ním v takovém stavu mluvit.
Když snad po třech minutách vykoukl ze svého úkrytu, zjistil, že je pryč, vlastně kroky ustály snad dvacet sekund na to, co se schoval. S povzdechem se opřel o stěnu. ,,Raději půjdu hledat svůj pokoj." Šeptl, když vylovil z kapsy menší klíč. ,,Stejně by mě zajímalo, jaký bude můj spolubydlící, doufám, že to nebude nikdo otravný, jako je například ten kluk." Zabručel s menším grimasem. Postavil se z chladné, od bot špinavé, podlahy a vydal se směrem k pokojům, co se tak dozvěděl od ředitele, měl by vyjít z míst, kde jsou stále třídy, takže ubytovna by měla být teoreticky ve druhé budově. Napadlo ho to ve chvíli, kdy si vzpomněl, že prošel snad celou budovu. Nic víc než chodby šedivé barvy a dveřmi stejné barvy, s cedulkami tříd, zde nenacházel. Snad bude mít tentokrát štěstí a najde to bez jakýchkoliv problémů.
Protože nevěděl, kde se nachází propojení mezi touhle budovou a tou druhou, pokud vůbec existovalo, musel vyjít ze školy. Vyšel však jiným vchodem, než tím, z kterého se dovnitř dostal.
,,Páni, jsou vážně na úrovni." Žasl. ,,A také čistotní." To se o čtvrti, kde vyrůstal říct nedalo. Snad jen sirotčinec byl čistotný, čistotnější než celé město.
Jeho oči hleděly na menší prosklenou kulatou budovu. K ní vedla jediná cestička. Kolem ní byl trávník s nádherným zeleným odstínem. Šlo poznat, že se zde starají i o okolí, ne jen o sebe, jak si z počátku myslel. Zvědavě, i když nejistě, vykročil k menší kulaté budově. Zajímalo ho, co na takovém místě může být.
,,Co tady děláš?" Ozve se za jeho zády. To opravdu nečekal, zbledl jako stěna. Proč vždycky on?!
,,H-Hiro?" Oslovil ho, když se k němu otočil.
,,Eidži?" Zezadu ho nějak nepoznal. ,,Co tu děláš? Myslel jsem, že jsi ve škole, ale zdá se, že se flákáš." Ušklíbl se provokativně. ,,Co tě zde přivádí?" Zeptal se s klidem.
Eidži zabořil hlavu do země. ,,Zajímalo mě-" Šeptl zasekaně. ,,Zajímalo mě, co je v té budově." Zašeptal.
Blonďák zapřemýšlel. ,,Chceš to vědět?" Pohlédl na černovlasého kluka.
,,Jinak bych tu asi nestál." Snažil se být milý, i když mu cukaly koutky, jak by ho nejraději seřval, dělá z něho jenom vola.
,,Tak pojď, ukážu ti to." Pousmál se a chytil Eidžiho za ruku, ten se však vysmekl dřív, než jeho dlaň stačil blonďák sevřít. Hluboce si povzdechl. ,,Hele, už tenkrát na chodbě se mi něco nezdálo, jsi v pořádku?" Zeptal se.
,,V..v pohodě." Zakoktal se. ,,Můžeme jít?" Nevěděl proč, ale začínal být zase klidný. Kdyby tohle udělal někdo jiný, zřejmě by při první příležitosti utekl.
Když se dostali až ke dveřím, blonďák je otevřel. ,,Páni!" Ozval se černovlásek. ,,To, to není možný." Oči mu zářily, tak nádhernou zahradu v životě neviděl.
,,Zde chodívají studenti, kteří se zajímají o zahraničení, každý zde tráví volný čas tím, co ho baví, některé baví umění, druhé se třeba jen poflakovat, někteří se starají o květiny v této zahradě." Vysvětlil, když vešel dovnitř.
,,P-Počkej!" Křikl tiše. ,,M-Můžeme zde vůbec být?" Zeptal se pro jistotu, nechtěl mít problémy.
,,Zahrada patří všem, od čeho myslíš, že jsou tady ty vyšlapané cestičky?" Pousmál se, když vykročil a nechal Eidžiho stát ve dveřích, ten se však po pár sekundách za chlapcem rozběhl. Procházeli různými druhy květin. Černovlasému se tohle místo zamlouvalo, uklidňovalo ho a za to byl rád.
,,Hele! Modré růže!" Byl jako dítě, tak málo stačilo ke štěstí. Rozběhl se za svojí oblíbenou květinou. Ihned si k ní musel přivonět. ,,Voníš pořád stejně." Šeptl ke kvítku.
Blonďák se pousmál, přešel k Eidžimu, přidřepl si k modrým růžím stejně tak jako on. ,,Máš rád růže?"Blbá otázka, jinak by u nich asi neseděl a nerozplýval by se jejich krásou.
,,Miluji je." Pousmál se na něj. ,,Hlavně modré, připomínají mi svobodu, kterou mám." Obrátil se zpět ke kvítku.
Hiro se nad jeho uvažováním musel zamyslet, nakonec usoudil, že je Eidži zvláštnější než si jenom myslel. Chytil stonek jedné z růží, jemně jí utrhl. ,,Pro tebe. " Dal mu jí za ucho do vlasů, tak moc mu slušela. ,,Abys byl svobodný i nadále." Pousmál se. Eidži se musel zasmát, byl vážně šťastný. Blonďák ho chytil za ruku, v tu chvíli se mladík probral do reality.
,,Pusť." Šeptl vyklepaně.
On však jen zakroutil hlavou. Jak mohl tušit, zase se mu zrychlil tep.,,Uklidni se Eidži, nic se neděje." Snažil se ho utěšit.
,,Pusť mě, prosím." Zakňoural prosebně.
,,Až se uklidníš a řekneš mi, co se s tebou skutečně děje." Zamračil se. Rád by věděl na čem je. Nerad by mu nějak ublížil, prvně potřeboval vědět, proč se černovlásek tak odtažitě chová. Byl rozhodnutý zjistit to za jakoukoliv cenu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 neko-love neko-love | 15. prosince 2011 v 9:38 | Reagovat

yuy to bylo...sladkýýýýýýýýý....těším se co bude dál...moc děkuju jennysku .*

2 Etsuko Nakamura Etsuko Nakamura | Web | 15. prosince 2011 v 14:19 | Reagovat

úžasný... kdy bude další dílek? :-) Další!Další! *skanduje*

3 ElenEstel ElenEstel | 15. prosince 2011 v 18:14 | Reagovat

wow

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama